Obdobných proklamací o tanci a svobodě je album Confessions II, nástupce 21 let starého Confessions on a Dance Floor, plné. „Někdy se ráda skrývám ve stínech, tvořím novou personu, odlišnou identitu. Můžu být, kýmkoli chci,“ tvrdí Madonna hned v otvíráku I Feel So Free. Těmi slovy v podstatě reflektuje vlastní kariéru, během níž vystřídala množství různorodých hudebních poloh. Na některé trendy chytře a svébytně naskakovala, jiné sama udávala. V posledních více než deseti letech ale kvůli nástupu nové generace interpretů vlastní hlas tak trochu hledala a ve stínech místo skrývání se tápala a přešlapovala.
Na Confessions II se Madonna konečně vykašlala na hnaní se za trendy i zkoušením experimentů, které v případě minulé desky Madame X moc nezabraly. Místo toho se vrátila na parket a připravila desku, která sice není revoluční, ale alespoň z ní čiší upřímnost. Na Confessions on a Dance Floor navazuje spíše volně, což je dané i celkovou stavbou. Místo jednotlivých výrazných hitů totiž tentokrát sází na celistvý zážitek.
Zatímco první Confessions byl pop ovlivněný taneční hudbou, druhý díl je už ryzí taneční hudba do klubů. A jízda je to nekompromisní a intenzivní. Díky tomu, že se písně prolínají jedna do druhé, imitují pocit dlouhého večírku: od stmívání, kdy je divoká noc teprve v očekávání, až do rozbřesku, kdy je čas zamířit domů. Anebo na afterparty pro největší vytrvalce.
Zvuková soudržnost a jednotná vize jsou rozhodně největší předností novinky. Jasné žánrové ohraničení, kde se mísí house, techno nebo nu-disco, funguje lépe než roztříštěnost. Méně je v tomto případě více. Spojení Madonny a Stuarta Price, který produkoval i původní Confessions on a Dance Floor, opětovně zafungovalo a jejich společná chemie je citelná. A že není Confessions II jen lacinou napodobeninou původního alba, je vlastně výrazné plus. Dokládá, že Madonna sice znovuobjevila sama sebe, ale zároveň není tou stejnou zpěvačkou a autorkou jako před 20 lety.
Za svou minulostí se ovšem ohlíží, na desce jsou slyšet ozvěny starších alb, ať už zmíněné Madame X, nebo třeba Ray of Light. Ale jsou to drobnosti, spíše náznaky.
Současně se dá v té nekompromisní taneční jízdě snadno ztratit. Může totiž působit jako velká homogenní hmota, v níž není mnoho prostoru k nadechnutí. Některé písničky jsou navíc generické a ošoupané. Jenže na Confessions II opravdu nelze jít po jednotlivých skladbách jako v případě prvního dílu, tentokrát je celek víc než součet jeho částí. A proto ani slabší pasáže desku jako takovou nesrážejí.
Madonna navíc ukázala, že koncept starého železa je jí cizí a že i taková veteránka umí ještě překvapit. A místo toho, aby se snažila dohnat současnost, nechává ji tentokrát běžet vedle sebe.
VERDIKT: 75 %
Madonna natočila pokračování svého veleúspěšného alba Confessions on a Dance Floor, ale nepokusila se jen o lacinou kopii. Druhý díl tanečního vyznání je svébytný a má drajv. Místy sice skřípe kvůli jednotvárnosti, ale aspoň se zpěvačka nepokoušela o novátorství za každou cenu. Být sama sebou se jí vyplatilo mnohem víc.