Žijeme v době singlů a hojného počtu nejrůznějších hudebních kolaborací. Spojení předních světových interpretů v písničce či albu často vyvolává rozruch, nadšení, ale i ostrou kritiku. A to i v metalovém ranku. Nedávno jsme se o tom mohli přesvědčit u společného singlu metalových královen Amy Lee, Poppy a Courtney LaPlante.

Patří mezi nejtalentovanější mladé metalcorové kapely na naší scéně. Ačkoli se o nich zatím ještě příliš nemluví, mají velký potenciál v blízké době oslovit nejen domácí posluchače, ale také ty zahraniční. Seznamte se s Bound to Break, kapelou čtyř mladých sympaťáků, kteří mají od začátku potřebu dělat svou muziku originálně a na úrovni. Což jim letos mimo jiné vyneslo překvapivou účast na festivalu Colours of Ostrava.

Existují ještě vůbec subkultury? Na tuto otázku dnes řada sociologů odpovídá jednoznačně slovem „ne“ a není se vlastně moc čemu divit. Potkat na ulici typického metalistu, pankáče nebo skinheada už není tak běžné jako v devadesátkách a co je nejdůležitější, lidé odkazující se k těmto skupinám už dávno netráví všechen svůj volný čas v komunitních bublinách. A proč tuto otázku pokládám na úvod Natvrda? Podobnou paralelu totiž vnímám u metalového žánru jako takového.

Vydali teprve několik singlů a odehráli pár koncertů. Přesto naši redakci zaujali svým nekompromisním zvukem, za který by se nestyděla ani ta největší jména tvrdých žánrových směrů. Mladá pelhřimovská partička, která si říká Cryout, si letos vysloužila místo v našem pravidelném výročním článku 50 nadějí české hudby naprosto oprávněně. Co ale stojí za tak solidním startem kapely, jež se zhlédla v beatdown hardcoru – žánru, který u nás nemá příliš dlouhou tradici?

Vynikají nesmírně živelným zvukem a intenzivní dynamikou. Jejich největší devizou je však unikátní pojetí moderního hardcoru a metalcoru s prvky oldschoolového metalu. Malevolence jsou na britské metalové scéně jako zjevení, které oslavuje metalovou syrovost, estetiku a především sílu žánru. Jejich čtvrtá deska Where Only the Truth Is Spoken nemá slabé místo.

Máme tu další várku nových metalových singlů, které se za poslední týdny vyrojily ve světě i u nás. Tentokrát je však srpnové Natvrdo věnováno zejména jednomu, nebál bych se říct až comebackovému, singlu z dílny amerických metalistů Deftones, kteří nechali své fanoušky čekat pět let na novou muziku. Teď jsou však zpět a velkolepě ohlašují nové album.

Je to deset let od smrti populárního herce, válečného veterána a také hudebníka sira Christophera Franka Carandiniho Leeho. Proslul zejména jako představitel kultovního Drákuly, temného Hraběte Dooku z Hvězdných válek i jako čaroděj Saruman z veleúspěšné fantasy ságy Pán prstenů. Měl ale také velkou zálibu v metalové muzice, do níž neváhal použít svůj hluboký, operní hlas.

Jedna z komerčně nejúspěšnějších a zároveň nejzvučnějších polských metalových skupin vydala svou třináctou desku, které příhodně dala přímočarý titul The Shit Ov God. Behemoth si na ní drží nespornou kvalitu i uhrančivost téměř pětatřicetileté satanistické epopeje, která polské katolické církvi pořád leze krkem. Přesto se zdá, že to nejlepší má kapela už za sebou.

Poprvé naši redakci zaujali už v rámci rubriky Feedback. Black Row nám postupně poslali několik svých nahrávek se slušným zvukem odkazujícím na světové numetalové ikony, jako jsou Korn, Limp Bizkit nebo Deftones. Nezůstali přitom trčet na jednom místě a neustále překvapují – a to i odhodláním posouvat svou kapelu na profesionální úroveň. Seznamte se s brněnskou skupinou Black Row, o níž se nebojím tvrdit, že připomíná americké numetalisty P.O.D.

Červencové Natvrdo je tady a společně s ním hned čtyři novinky ze světa rockové, metalové a corové muziky. Vyjma světových hvězd představuje i jeden povedený domácí singl. A mimo jiné také novinku jedné sourozenecké partičky, jejíž kariéra stoupá raketově vzhůru – přitom některým z nich není ještě ani osmnáct let.