Deset let… Přesně tak dlouho jsme čekali na další albovou kapitolu thrashových průkopníků, kteří se jako jedni z mála rádi nechávali v průběhu kariéry ovlivňovat i jinými žánry než jen metalem. Anthrax byli oproti jiným thrashovým partám, které své kořeny zapustily už na začátku osmdesátek, vždycky trochu jiní. Více civilní, divocí a jako by se i určitá špína newyorských ulic a celkový životní styl, do něhož se propsal třeba i skateboarding, na vývoji kapely podepsal. Anthrax prostě byli vždycky „street kapelou“, která vyjma metalu měla blízko i k punku, hardcoru nebo i hip hopu.
Tento charakter jako by i částečně definovalo nové album, které na jednu stranu reflektuje DNA kapely, na druhou ukazuje i její neutuchající touhu se pustit místy do neprobádaných vod. Cursum Perficio mělo být podle předběžného prohlášení kapely „extrémně riffové a možná i vůbec nejtvrdší“. Osobně bych neřekl, že je nejtvrdší v historii kapely, ale riffů je na ní až požehnaně. V nich však neleží to největší kouzlo téhle opravdu vynikající desky.
Do jejího děje vás vtáhne už minutové intro, které nastoluje těžkou, napjatou a temnější atmosféru definující povahu celé nahrávky o třiapadesátiminutové stopáži. Následně úvodní skladba The Long Goodbye nastoluje pozvolný kytarový rozjezd, při němž už zaujme samotná produkce mistra Jaye Rustona. Příjemně to tlačí a zároveň poměrně výrazně vynikají všechny instrumenty. Jako by kapela postupně budovala atmosféru před nadupanou jízdou v podobně It‘s for the Kids – oldschoolový thrashový nářez v duchu éry Persistence of Time (1990). Nedivil bych se, kdyby se právě tahle pecka i díky své přímočarosti stala v blízké budoucnosti novým hitem Anthrax.
Kapela stále umí zvednout prostředníček a otevřít témata, která ji dlouhodobě štvou. Everybody‘s Got a Plan je jasnou fackou společenským elitám, kde opět hrají prim kytarové riffy. Oproti tomu ale skupina dále ukazuje i svůj experimentální charakter a tvůrčí otevřenost skladbou The Edge of Perfection, jež je pomyslným vrcholem alba.
Kdo by čekal, že Anthrax už jen vzdají hold svým thrashovým kořenům, ten se právě tady pořádně zarazí. Blackmetalový ráz daný nadupanými kytarovými šestnáctinami ve zběsilém tempu najednou desce dává těžký atmosférický direkt, který ještě umocňuje sborový vokální výkon. Fantasticky tady opět funguje určitý balanc mezi starou školou a moderními metalovými prvky. Projev Anthrax je tady až odzbrojující. Tohle je zřejmě ta vůbec nejlepší skladba kapely za poslední dvě dekády. Přitom má ve výsledku jasný kapelní charakter. Opravdu klobouk dolů.
Možná i díky tomuto pozitivnímu šoku pak Anthrax posléze pálí pro změnu po vzoru newyorského hardcore punku údernou peckou NYC 93. Agresivní povahu skladby zde dělá i vokál kapelního principála Scotta Iana, který (soudě i dle kytarového umu) snad za posledních dvacet let ani trochu nezestárl. Anthrax možná letos slaví pětačtyřicet let na scéně, ale jejich mladistvá vášeň zdaleka nevyprchala. I na skladbách jako T.O.M.B. nebo My Victory je cítit, jako by je nahrávali ti naštvaní a nevybouření grázlové v osmdesátkách.
Omluvte mi tuto poznámku, ale za posledních dvanáct let jsem v rámci diskografie kapel „velké thrashové čtyřky“ takto svěží materiál opravdu neslyšel. Anthrax zároveň, na rozdíl od Slayer, Megadeth i Metalliky, nerecyklují jen sami sebe, ale posouvají se i po hráčské stránce. Například Frank Bello se svou basou na albu fantasticky vyniká a zdaleka nestojí jen za kytarovými zdmi, stejně jako Charlie Benante díky kulometnému a zároveň preciznímu projevu dává albu pevný a jasně konkrétní základ. A o zmíněných propracovaných kytarových riffech snad není třeba dál diskutovat.
Anthrax možná celou svou kariéru stáli ve stínu dnes již spřátelených thrashových obrů, jenomže poslední roky u všech čtyř kapel jasně ukazují, že otevřená povaha a snaha přenést kytarové riffy na novou úroveň dokáže činit zajetou kapelu i nadále zajímavou a atraktivní. A také nutno podotknout, že se Anthrax nikdy nebáli i riskovat a zkoušet nové cesty. V závěru kariéry jim to teď nese ovoce.
VERDIKT: 89 %
Anthrax nechali fanoušky dlouho čekat, ale výsledek stojí za to. Svěží thrashové album Cursum Perficio v sobě nese enormní energii řízenou nápaditými riffy a precizní rytmikou. Otevřený kapelní charakter dělá zejména dnes z Anthrax skutečného velikána žánru, který nechce stát na místě. Cursum Perficio je nejlepší materiál v rámci „big4“ za posledních dvanáct let.