„Je to něco jako Kerouac, jednou to bude ve školách povinná četba,“ věří hudebník Matěj Belko svému deníku z amerického výletu skupiny Lufťáci. Pečlivě zaznamenal všechno, co se během cesty odehrálo. A nebylo toho pochopitelně málo – skupina do Nashvillu neodjela jen tak na špacír, nýbrž tvořit nové písně.
Diáře jednotlivých Lufťáků jsou nabité, přece jen je to superskupina. To znamená, že bokem si drží angažmá ve věhlasnějších kapelách. Například Matěj Belko, dříve známý jako spoluhráč Davida Kollera, aktuálně mimo jiné hraje v Tata Bojs. Podobně to mají v podstatě všichni členové, a tak je s podivem, že se jim podařilo najít týden, kdy společně mohli do Ameriky odjet. Využili k tomu muzikantsky často lehce plonkový leden. V USA zrovna vrcholila MAGA horečka, a tak byla první otázka našeho rozhovoru nasnadě.
Jsou Lufťáci po návratu z USA Great Again?
Počkat, Lufťáci někdy nebyli great? Lufťáci jsou po návratu z USA ještě víc zdaleka nejlepší kapela ve středních Kobylisích. V době našeho pobytu v USA zrovna probíhala inaugurace Donalda Trumpa, takže jsme cítili, že je ideální čas ukázat jim poctivou trumpskou hudbu.
Kdy poprvé padl nápad jet s Lufťáky do Ameriky? Bylo hned jasné, že to bude zrovna Nashville, a ne třeba Los Angeles?
Ten nápad padl určitě někde v hospodě. Možná na Barče, kde jsme měli křest naší první desky. Podobných nápadů padá hodně, ale všichni vnitřně víme, že to jsou úplný šílenosti. Co se ale nestalo, v prosinci se kapelou začalo proslýchat, že Jenda už koupil letenky. Bylo jasné, že jestli se to má stát, tak letos v lednu, protože jindy se naše diáře nemají šanci na celý týden protnout. V Nashvillu je tou dobou sice hnusně, počasí jako u nás, ale to bylo naopak super. Nikdo tam v tu dobu nebyl, a alespoň jsme se cítili jako doma. Nashvillu se též říká „město hudby“, je to kolébka country a bluegrassu. To je něco pro nás.
O kterých momentech z cesty budete do konce života vyprávět u táboráku?
Neumím vybrat jeden konkrétní okamžik. Do konce života si budu u táboráku brát slovo a tři hodiny budu vyprávět, jak jsme byli týden v Nashvillu. S sebou radši vezmu i flipchart, fixy, plátno a projektor a budu na to mít připravenou powerpointovou prezentaci.
Už jste někdy předtím v USA koncertoval?
Byl jsem kdysi v New Yorku jako technik Lenky Dusilové, chystal jsem jí samply a technický věci na jedno divadelní představení a sháněl jsem jí na Manhattanu E-bow, ale koncertováním se to nazvat nedá.
I když Jenda Vávra po vašem návratu připustil, že vás překvapilo, že vám nikdo nerozuměl, a místní vás přesvědčovali, že je třeba zpívat anglicky, zdálo se, že určité napojení s publikem vzniklo – je to tak?
Určité napojení asi vzniklo. Kdyby do Čech přijeli rappeři z Bronxu a začali by zpívat moravský folklór ve svým rodným jazyce, asi bych se na to taky napojil. Muselo to pro ně být celkem exotické.
Byl nějaký okamžik, kdy jste si řekl, že už asi opravdu někoho zajímáte?
Jo, už na letišti na imigračním. Zajímalo je, jestli se nechystáme páchat terorismus nebo genocidu. Když jsme ale odpověděli, že ne, do země nás vpustili. To byl ten moment, kdy jsme pochopili, že nás Američané přijali se skutečně otevřenou náručí.
I skladbu Spacák v kanclu Lufťáci zahráli americkým kovbojům.
Čeká Lufťáky v Americe budoucnost?
Záleží jen na tom, jestli se nám tam bude chtít znovu letět, protože to je trochu delší cesta než vlakem na Sázavu. Ještě je taky otázka, jaká budoucnost čeká Ameriku.
Lufťáci potkali taky Rattlesnake Annie. Můžete prozradit, co si s ní řekli?
Potkali. Vůbec jsme jí nerozuměli, protože mluvila anglicky. Celou dobu! Tak jsme jenom přikyvovali a pak už jsme museli jet na letiště. Ale bylo to milý.
Psali jste píseň se songwriterkou, která psala pro Whitney Houston. Jaké to bylo, a budou mít tedy Lufťáci nakonec písničku v angličtině?
Tam to taky trochu drhlo, protože s námi vůbec nechtěla psát v češtině. V USA jsou z jakéhosi důvodu hodně zaměření na angličtinu, česky jsme tam v té době zpívali a tvořili opravdu asi jenom my. Takže ano, nakonec máme i anglickou písničku.
Kdy a jak se o zážitky z Nashvillu podělíte s vaším zdejším publikem?
Náš výlet byl na tři věci. Jel tam taky režisér a dokumentarista Honza Látal, který s námi v rámci svého projektu CzeXperiment natočil už dokument o vzniku naší první desky za jeden den. Takže bude film. Složili a natočili jsme tam spoustu písniček. Takže bude deska. A zatřetí jsem o tom napsal asi třicetistránkový deník, ten časem asi taky zveřejníme. Je to něco jako Kerouac, jednou to bude ve školách povinná četba. Ale hlavní je deska a film.
Seznamte se
Skupina Lufťáci v roce 2024 ve studiu Sono za jediný den napsala, nahrála a finalizovala své debutové album AHOOOOOOJ!. Režisér Jan Látal, který o tom natočil dokument, nemohl chybět ani ve chvíli, kdy v Nashvillu vznikal základ další desky. Matěj Belko, Petr Šťastný, Adam Krofian, Jan Vávra, Martin Kopřiva, Kuba Červinka, David Landštof, Ondřej Klímek a Adam Karlík se za oceán vydali hned v lednu 2025 a jejich příznivci se mohou těšit mimo jiné i na novou písničku v angličtině. Lufťáci svou hudbou evokují atmosféru čundrů a táborových ohňů a rychle se z ní stává výrazný fenomén současné české (a nyní pomalu i americké) hudební scény.