„Já vlastně pořád nevím, co se lidem na mých písničkách líbí,“ říká Rozálie s nadhledem a zároveň překvapením. „Samozřejmě, ohlasy mám krásné, ale asi málokdo vám narovinu řekne: Ty máš ale debilní písničky!“ Přesto nebo možná právě proto dokázala Rozálie svým debutem Korzetiér upoutat pozornost velkého vydavatelství Universal Music. S druhou deskou Láska, hlína, rýč však šla vlastní cestou, protože pochopila, že kompromisy nejsou její styl: „Zjistila jsem, že popová hvězda být nechci a ani nemůžu, protože takovou muziku nedělám.“
Podcast Headliner CZ poslouchejte zdarma a odebírejte na Seznam Podcastech.
Láska, hlína, rýč je albem o jednom vztahu, od první zamilovanosti až po jeho bolestivý konec. „Když do vesnice přijede cirkus, všichni jsou plní očekávání, a pak začne show. Jenže ta dřív nebo později skončí, šapitó se sbalí a zůstane jen vypálený kruh na louce,“ popisuje Rozálie paralelu mezi cirkusem a vztahem. Album je syrovým vyprávěním o lásce se všemi jejími vrcholy a pády. Melancholii i nadhled podtrhují netradiční aranže, včetně pily, která Rozálii připomíná právě cirkusové časy: „Zvuk pily mi odjakživa nahání husí kůži, ale já ho miluju. Má v sobě něco nostalgického.“
Na album přispěl i renomovaný kanadský kytarista Adrian Raso, jehož spolupráce však měla své meze. Rozálie odmítla jeho nabídku na produkci celé desky a rozhodla se, že si ji vytvoří sama. „Tenhle příběh jsem musela vyprávět sama,“ vysvětluje. I přes jeho iniciativu tak Raso přispěl pouze dvěma skladbami. „Možná ho to překvapilo, ale já potřebovala být šéfkou. Vždyť mi tak nakonec i začali říkat ve studiu.“
Provokace a nadhled jsou pro Rozálii typické nejen v hudbě, ale i v přístupu k veřejnému vystupování. Na loňských Cenách Anděl přišla oblečená v pytli – gesto, které vzbudilo rozruch a upozornilo na téma udržitelnosti. Její koncerty pak kombinují příběhy, které jsou někdy ještě drsnější než samotné písničky. „Jsem sice sprostá, ale ten můj hlásek asi působí tak nevinně, že to kompenzuje i drsná slova,“ směje se Rozálie.