Terne Čhave alias Mladí kluci jsou považováni za instituci domácí romské hudby a vysoké renomé si získali také v zahraničí. Po celou dobu vycházejí z vrozené romské muzikantské vlastnosti: nepárat se s tím, odkud ta či ona inspirace přiletí, a bleskurychle ji přetavit v osobitou vlastní verzi.
Původně akustická romská hudba Terne Čhave tak postupně nasála rockem, latinou, ska, popem, Balkánem a proměnila se v ostrý rom’n’rol. O začátcích kapely, skvělých albech, rasismu a o tom, jak do její sestavy přirozeně zapadli gadžové, vyprávějí frontman, kytarista, skladatel a zpěvák Gejza Bendig a dlouholetý manažer Dušan Svíba.
Čtyřicet let na scéně, to je sakra dlouhá doba na rekapitulaci, co se ti vybaví za stěžejní okamžik?
Gejza: Ono se na to blbě odpovídá, ale na první dobrou ti řeknu kamarádství, že jsme byli vždycky a ve všech sestavách hodně dobrá parta. V osobním i hudebním životě a s jediným cílem: hrát muziku.
Vy jste poměrně brzy vyjeli do zahraničí a projeli docela hodně zemí a velkých festivalů. Tehdy nebylo moc českých kapel jako Terne Čhave, které toho docílily. Jako jedni z mála jste tak mohli srovnávat, jak to chodí venku a u nás. Předpokládám, že to pro vás musela být hodně zajímavá škola.
Gejza: Samozřejmě že jsme všechno vnímali a srovnávali, ale jako kapela jsme pořád trpěli mindrákem, že neumíme hrát tak dobře jako oni, takže skončil koncert a rychle pryč. Setkávání se zahraničními muzikanty jsme se dlouho bránili.
Takže jste utekli, protože vám chybělo sebevědomí? To vás z omylu, že nejste skvělí muzikanti, nikdo nevyvedl? Neříkej, že jste neměli žádnou odezvu!
Gejza: Ale jo, u publika velkou, to nešlo přehlédnout. Máš pravdu, chybělo nám sebevědomí. Na druhou stranu jsme ale byli naprosto přesvědčení, že naše muzika na lidi funguje. Vždycky říkám, že když nebudeš hudbě, co hraješ, věřit, u lidí se nikdy neprosadíš. Oni to hned poznají.
Přesto jste se ale tedy muzikantům vyhýbali...
Gejza: No jo, no, však nám za to Dušan nadával, protože to vypadalo, jako že jsme namyšlený nebo tak nějak, ale tak to nebylo.
Dušan: Celé roky jsem je k tomu tlačil. Říkal jsem jim sakra, tak se s nimi bavte, vždyť si o vás budou myslet, že jste nafrněný, a přijdete o vztahy, které jsou přece důležité. Na festivalech se všichni znají, baví se spolu a oni se vždycky sebrali a utekli.
A nehrála v tom roli jazyková bariéra?
Gejza: To ani ne, my brali roha i na českých festivalech. Ale s romskýma kapelama se domluvíme všude na světě úplně v pohodě. Třeba Roman Feko neuměl pořádně česky, romsky ani anglicky, ale domluvil se po celé Evropě.
Ještě chvíli zůstaneme u zahraničí. Sami jste o tom dost často mluvili – mám tím na mysli rasismus a vztah společnosti k Romům. Venku to asi bylo jinačí než u nás... Jak jste vnímali, že venku vás brali za skvělé muzikanty, zatímco doma za cikánskou skupinu, se kterou, když dohraje, už není potřeba se bavit.. Pokud vím, tak jste ve svých začátcích s rasisty měli dost problémů. Spoustu koncertů jste odříkali, a dali si dokonce desetiletou pauzu. Jak na tohle období vzpomínáte?
Gejza: Bylo to fakt těžký. Já u toho ještě nebyl, ale kluci vypravovali, jak dělali předkapelu Oceánu, na který tehdy chodily mraky lidí. A ne všichni mohli Romy. Po revoluci jsme hráli v Plzni, a tam to bylo drsné. Vepředu stálo pět set skinů. Hodně nepříjemný pocit a vlastně ses doslova bál. A zanedlouho měli strach zvát romské kapely i pořadatelé. Takže jsme to stopli. Sice to trvalo, ale od té doby se hodně změnilo k lepšímu. Po návratu za námi začaly chodit holky pro podpisy, lidi se s námi bez předsudků bavili, a hlavně na festivalech už byla pohoda. Ale pak jsi jel domů a dopředu věděl, že v autobuse si k tobě nikdo nesedne.
Chápu. Prostě: Díky, že jsi nás, muzikante, zabavil, ale teď už jsi zase jen Rom.
Dušan: Po roce 2000 už to bylo lepší. I když si pamatuji, že na jednom slovenském festivalu jsme před stovkou skinů museli po koncertu utéct zadem a okamžitě rychle odjet. Já s Terne Čhave jezdil skoro pořád a na vlastní oči toho viděl docela dost. Třeba že nás odmítli obsloužit v restauraci, a to jsme tam vlastně byli napůl gadžové. A to se pořád říkalo, že u nás už to není možné.
Jasně, a pak k nám přijedou světoznámí Taraf de Haidouks z Rumunska a číšník je vyrazí z hospody stejně jako vás...
Gejza: Hele, ale už je to opravdu jiný než tehdy, kdy jsi byl prostě cikán a nazdar. Lidi už to tolik neřeší, to ale neznamená, že nenatrefíš na nějakého kreténa.
Vraťme se k vašim začátkům. Ty jsi, Gejzo, pokud vím, chodil na lidušku na baskytaru a s Petrem Vyšohlídem a bubeníkem Romanem Vránou založil v 80. letech trio VVB. Hráli jste Zepelíny a tvrdý rock.
Gejza: My se s Petrem znali od 8. třídy základky. Občas jsme zašli za jeho tátou
Jirkou, skladatelem a hercem divadla Drak. Měl studio, kde nás nechal občas nahrávat, a my mu na oplátku natáčeli něco do divadla. Na učňáku jsme se pak seznámili s bubeníkem Romanem Vránou a začali spolu hrát na učňovských akcích, a když nás někdo pozval, tak i na koncertech. Třeba s Mikolášem Chadimou nebo FPB. Vydrželo nám to do doby, než šli kluci na vojnu.
Je pravda, že Terne Čhave dala dohromady Julka Špalková, legendární kulturní organizátorka, v Hradci Králové nepostradatelná stejně jako Lenka Zogatová v Brně? Prý kluky přemluvila, ať zahodí klávesy a začnou hrát na kytary, aby je mohla přihlásit na Portu.
Gejza: U toho jsem ještě nebyl, já přišel ve chvíli, kdy nám Julka pomohla udělat přehrávky. Na Portu jsem s nimi jel až na celostátní kolo do Plzně.
Před ten ohromný kotel folkařů a trampíků? Měli jste úspěch?
Gejza: Velký, a přitom jen s romskými písničkami.
A pak jste na festivalu Zahrada získali od návštěvníků cenu Krteček…
Dušan: Od té doby o Krtečkovi všude léta psali a my z toho byli na nervy.
Tobě, Gejzo, po vstupu do Terne Čhave táhlo na třicítku a klukům bylo něco málo přes dvacet. Sundals z krku baskytaru, začal hrát na kytaru, stal se šéfem a nutil kluky ke skládání.
Gejza: Hráli jenom romské lidovky a písničky, co znali z mládí od babiček. Já jim postupně nadhazoval nápady k vlastním a společně jsme je dotahovali.
Kdysi jsi mi řekl, jak Terne Čhave a vlastně i tebe nakopl příchod bubeníka Libora Friedla, který předtím s Petrem Vyšohlídem založil kapelu Meat House Chicago I.R.A.
Gejza: Představ si, že jsi dlouhá léta v sehrané romské partě a najednou uslyšíš úplně jiného bubeníka a tím pádem si jako kapelník uvědomíš další možnosti. Proto jsem kluky přemluvil, ať vezmeme Libora, a chvíli trvalo, než to akceptovali. Nemělo to vůbec nic společného s ním osobně, šlo o jeho naprosto odlišný styl hraní. My předtím už bubeníka měli, ale romského, kdežto Libor přišel se svými rytmy. A já z nich při skládání postupně vycházel a uvědomil si, kolik čerstvých nápadů mně to přináší. Dnes Liborův příchod vnímám jako zlomový okamžik pro Terne Čhave. Pak už to šlo všechno samo a nám se dostalo nového rytmického řádu. U ostatních gadžovských muzikantů, kteří s námi hráli, to už vyplynulo různě.
To nebylo dost romských muzikantů, nebo za tím stála potřeba zpestřit zvuk kapely a přinést do vaší hudby gadžovský pohled?
Gejza: Po albu More, love! nás Petr přemlouval, ať se hraním už konečně začneme živit, protože jsme byli pořád amatéři, chodili normálně do práce a hudba nás hlavně bavila. Budoucnost jsme nikdy neřešili a o tom, co bude dál, se nikdy nebavili. Přišlo to přirozeně, ne že bychom si řekli: Tak a teď budeme hledat dalšího gadža. Vůbec ne, prostě jsme se s muzikanty normálně setkávali nebo za námi přicházeli po hraní na pokec. Víš, já si myslím, že mám cit na dobrý lidi, jako že poznám čistou duši a jaký kdo doopravdy je. A když Roman Horváth přitáhl dechaře, které potkal náhodou na ulici, hned jsem věděl, že si budeme rozumět. Zkoušeli jsme spoustu dalších muzikantů, a možná daleko lepších, ale nezapadli mezi nás.
Dušan: Já jsem chtěl hlavně zdůraznit ten romský feeling, tlačil jsem na ně, aby si našli romského houslistu a harmonikáře, ale ukázalo se, že je to dost velký problém. Terne Čhave se totiž za tu dobu a tím, jak vystupovali v zahraničí, posunuli do vyššího levelu, což vyžadovalo určitý druh disciplíny. Ne všichni, i když s talentem od Boha, ale byli ochotní na ni přistoupit.
Rád o romských muzikantech říkám, že připomínají houby. Někam přijdou, nasají muziku, kterou slyší, a za pár okamžiků jsou schopni ji zahrát, už ale jinak. Máte úžasnou schopnost poslouchat a vnímat hudbu po svém. To je myslím dar, který z romské hudby učinil fenomén. U vás jde navíc o střet dvou světů. Gadžovského hrajícího podle not a romského, který je bere spíš za doporučení. Jak vám to funguje?
Gejza: Máš pravdu, Romové noty v podstatě vůbec nepotřebují. Ale zpátky k Liborovi a dobře víš, že se bavíme o excelentním bubeníkovi. Když se hrály normální písničky, neměl vůbec žádný problém. Jakmile ale došlo na čardáš, úplně v tom plaval. Řešili jsme to spolu skoro půl roku, než se uvolnil a chytil. Zanedlouho jsme zkusili další romské věci a zase byl mimo. Ne každý gadžo dokáže zahrát plovoucí romské rytmy a měnit je podle citu. Tohle do not nikdy nedostaneš. V tom je mezi námi rozdíl.
Já vím, ty vaše ďábelské rytmy. Pamatuji, když se v Evropě objevily balkánské dechovky a nikdo, ani muzikanti, nechápal, jak to dokážou zahrát. Musíš jako autor většiny skladeb brát ohled na to, že máš v kapele gadžovský muzikanty?
Gejza: Samozřejmě, musím. Zpočátku jsem nad tím dost přemýšlel, ale postupně už jsem jen vnímal, jak kdo z kluků hraje, a pospojoval všechno dohromady, aby to znělo přirozeně. Nemůžeš na někoho tlačit, aby zahrál jako Rom, a několikrát jsme to s kluky i zkoušeli, ale vždycky to znělo s prominutím dětsky, protože v té hudbě nebyli, jak se říká, doma.
Pořád od vás slyším romskou hudbu, a sice nemůžu přeslechnout, že do ní vstoupili gadžové, jenomže ti mají naštěstí dostatek rozumu, aby netlačili na romskou pilu. V tomhle podle mě spočívá jedinečnost Terne Čhave.
Dušan: Na druhou stranu to je důvod, proč kapela i přes svou originalitu nikdy nezapadla na nějakou scénu. Pro někoho byla prostě hodně romská, pro jiného naopak málo. Tohle hrozný schéma, že když něco není přesně tak, jak si to lidi představují, tak to hned řeší, u nás pořád bohužel existuje.
Na tyhle pseudoproblémy a otázky, jestli je to pořád ještě romská hudba, nebo už ne, máme myslím doslova patent.
Gejza: My kdysi na festivalu Sziget potkali romskou zpěvačku Esmu Redžepovou a ji také zajímalo, proč nejsme v kapele jen samí Romové. Osud nás prostě svedl dohromady, řekl jsem jí. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bychom měli být pouze romská kapela, ale někteří lidi okolo nás to pořád vidí jinak.
Z těch věčných sporů jste podle mě vybruslili elegantně. Nejste ani romská, ani gadžovská kapela, ani něco mezi tím. Našli jste si vlastní svébytný zvuk. Dokážete ale také pořádně překvapit. Když vyšlo album More, love! Jednalo se o zjevení. Petr Vyšohlíd vám naordinoval neskutečný nářez s elektrickými kytarami, dětským sborem a samply. Naprosto přelomová nahrávka. Získali jste Anděla a solidní ohlas i ze zahraničí. Měli jste pořádně našlápnuto. Proboha, proč jste toho tehdy ale pak nechali? Přestali jste dokonce i koncertovat.
Gejza: Hlavně z osobních důvodů. Během následujících čtyř let jsme odehráli spoustu koncertů a skoro pořád byli spolu, až nakonec přišla do kapely ponorka. Kluci přestávali chodit na zkoušky, upřednostňovali vlastní zájmy a hudba šla pomalu stranou. Dušan nás upozorňoval, že sice pořád ještě tančíme, ale už se začínáme potápět, a tak jsme to raději zabalili.
Názvem alba Bo me som Rom (Protože jsem Rom), obalem a vizuálem výtvarnice Toy Box vytvořeném na základě rasistických hlášek, které vám psali anonymové, se Terne Čhave poprvé a razantně vymezili českému protiromskému rasismu. To bylo velmi silné vyjádření. Vyžadovalo to, Gejzo, odvahu, nebo jsi cítil nutnost k tomu něco říct? Napadá mě také, jestli ta potřeba nedržet hubu nestála za vaším návratem.
Gejza: Pamatuješ si přece, co se tehdy v Čechách dělo. Demonstrace ve Varnsdorfu, popálená dvouletá Natálka, protiromská nálada. Já si říkal, tohle tady sakra přece už jednou bylo, tohle už je moc. V jedné písničce jsem zpíval: Lidi, to jste nemocný? Co, proboha, blbnete?
Evidentně tě to donutilo znovu skládat a obnovit kapelu. Neměl jsi strach, že vám takový postoj někdo omlátí o hlavu nebo že tím někoho popíchneš k ještě horším reakcím?
Gejza: Ne, takhle jsem neuvažoval. Protože se nepovažuji za textaře, do té doby jsem všechny texty psal s Romanem Horváthem nebo mu říkal, o čem by měly být. Tentokrát byly většinou všechny ode mě. Potřeboval jsem to ze sebe dostat.
U romských textů ještě chvíli zůstaňme, jsou totiž velmi specifické. Stojí na stručnosti, jednoduchosti a sdělnosti. Žádné složité metafory ani spousty veršů. Romští flamenkoví zpěváci dokonce tvrdí, že texty písní musí okamžitě bodnout do srdce.
Gejza: Přišla za mnou Zuzana Jurková, která se věnuje romistice, a naše texty se jí líbily, zatímco Dušan nám vyčítal, že postrádají hlubší myšlenku. My ale máme mnohem jednodušší chápání světa, nepotřebujeme žádné složité vysvětlování. Když ti přeložím romský text, možná si řekneš, co to je za kravinu, že to nedává žádný smysl, ale nám ano. Jít hned k jádru věci je podstata našeho vyjádření.
Na papíře romský text občas opravdu vypadá divně, ale když ho zazpíváš, je to už něco jiného. Zkoušel jsi někdy psát české texty na romskou hudbu?
Gejza: Pár pokusů mám za sebou, ale necítím se při tom dobře. Česky se nedokážu vyjádřit. Bavili jsme se o tom s Dušanem, jestli českému publiku nevyjít vstříc, ale vždycky jsme tu myšlenku nakonec opustili. Přišlo za námi pár lidí, proč zpíváme pouze romsky. Dokonce i muzikanti nám říkali, jakože dobrý, ale když nezpíváme česky, ať se nedivíme, že tak dobrá kapela jako my není víc slavná. Vezmi si mého synovce Jana Bendiga. Má třicet koncertů za měsíc, vyprodal O2 universum a všichni ho znají z televize, a to jen proto, že zpívá hodně česky.
Podle mě je zpívat česky o romských problémech dost padlý na hlavu. Navíc si nedokážu představit, jak zpíváš česky o zapomenutém romském holocaustu pro festival Věčná naděje. Od koho vzešel nápad na tenhle projekt?
Dušan: Byla to nabídka od festivalu, oni se holocaustu věnují dlouhodobě. Když jsme se okolo toho začali rozkoukávat, zjistili jsme, jak strašně silný to je téma, a přitom se o něm u nás téměř nemluví.
Gejza: Já v tom měl hned jasno. Takový projekt můžeš hrát jen párkrát do roka. Poslední koncert jsme měli v Polsku. Se vším všudy. Projekční plátno, fotografie, obrazy a na každém stole do polštiny přeložené texty. Poláci napsali, že něco tak intenzivního už dlouho neslyšeli. Texty máme ale i v angličtině. Já měl velkou touhu pokračovat a natočit to, ale hostující zpěváci mě odmítli.
Festival vám umožnil přístup do archívů, nebo jak jste přišli k podkladům?
Gejza: Poslali nám spoustu odkazů, abychom si z nich vybrali. My ale hledali dál a oslovili jsme koncentrační tábor v Osvětimi, německý muzea a polské výtvarníky.
To asi muselo být děsivý studovat takový historický materiál.
Gejza: Nedokážeš si to představit. Bylo to šílený, fakt šílený. My se museli jít kolikrát po zkoušce normálně ožrat. Ty příběhy na nás strašlivě dolehly.
Některé skladby jste kompletně převzali z dochovaných materiálů, jiné jste doplnili vlastní melodií. Jak jsi k tomu, Gejzo, jako skladatel přistupoval?
Gejza: Přečetl jsem si texty a myslel také na to, že v té době se hrál swing, tak jsem ho chtěl do skladeb trochu dostat. Hlavně jsem ale skládal podle citu. A vzpomněl si na to, co mně vyprávěla babička, když k nim za druhé světové války přišli do vesnice Němci. Taky pěknej průser. Odehráli jsme to jenom čtyřikrát, ale od té doby, co mám vlastní domácí studio, přemýšlím, že se k tomu vrátím.
A nové album Terne Čhave? Už čekáme sedm let, uvědomuješ si to?
Gejza: Nosím něco v hlavě a pár věcí mám v telefonu, ale už nejsem nejmladší a jde to pomalu. A nikdo jiný se zatím ke skládání nemá.
Pořádná oslava
Jak budou vypadat oslavy 40 let Terne Čhave v Paláci Akropolis? „Na začátku budeme hrát jen na kytary akusticky a postupně se k nám budou přidávat muzikanti, co s námi během těch let hráli, až z toho nakonec vyjde velká kapela. Poctivě na to zkoušíme,“ říká Gejza Bendig. A hosté? „S Lucií Piussi se známe dlouho a několikrát jsme spolu hráli. U nás i na Slovensku. Poprvé nás oslovila s charitativním koncertem pro popálenou Natálku a já hned poznal, že je to zlatý člověk. Rok se třeba nevidíme a pak od ní přijde SMS: Hej Gejza, ako sa máš? Zdeněk Bína s námi natáčel desku Kaj džas, kluky z Vasilova rubáše jsme potkali na festivalu Banát, a dokonce jsem pro ně v češtině složil písničku. Tak si ji s nimi zase zazpívám.“