Když si měl Richard Krajčo v Živáku Rádia Impuls vybrat své nejoblíbenější písně, byly mezi nimi i Nedvědovy Stánky. Ostatně i mnozí další z generace českých poprockerů, dnešních čtyřicátníků, se hlásí k inspiraci Brontosaury nebo Nedvědovými sólovými alby z devadesátých let. Buď je obdivují, nebo jim jdou tak na nervy svou ohraností, že si na ně vymýšlejí parodie. Rozporuplný písničkář je ale jako člověk hodně svérázná osoba:
Dobrý den,
kdosi mi napsal, že se mnou chcete mluvit. Asi jste zapomněl a tak Vám doporučuji abyste ze svých šuplíků vyndal všechny své příspěvky, které jste o mě napsal. Já četl jen část, ale stačily mi v letech kdy jste je psal opravdu ničit život. Možná, že v nich bylo spoustu pravdy, ale já nikdy nebyl ani Vysockij ani Okudžava, chtěl jsem jen zpívat. A Vy místo abyste mě podpořil, řekl „takhle ne, přečti si toho a toho básníka, snaž se víc chápat...“ srážel jste mě na kolena.
Nevím o čem bysme my dva mluvili. Vy rocker a já trempský naivista. Je ještě něco ambivalentnější?
Mějte se hezky. Honza Nedvěd
Tímto e-mailem – zveřejněným bez příkras a oprav – dopadl pokus kontaktovat Nedvěda kvůli rozhovoru do rubriky Textaři.
Inu, nedá se nic dělat, do galerie českých textařů ale pověstný trampský bard patří, takže jeho autorský profil zkusíme zrekonstruovat z různých zdrojů. Není jich mnoho a většinou přetřásají Nedvědovu vrcholnou chvíli, sedmdesátitisícový strahovský koncert z 21. června 1996, protože dnes osmasedmdesátiletý, nedůtklivý, už skoro ohluchlý písničkář je pověstný svou paličatou urážlivostí, s níž se rozhádal jak se svou rodinou, tak pomalu s kdekým, novináře nevyjímaje.
Jak je to vlastně s tím Nedvědovým trampským naivismem? V biografickém televizním filmu Tahle doba není pro nás se Nedvěd sám označuje za „chatového trampa“ a staví se do role muže, kterému lze věřit až bezelstnou upřímnost, s níž tvoří. S ní také pronáší plamennou obhajobu trampingu:
„Jsem šťastnej, že tě mám. Celejch třicet, čtyřicet let. Jseš parchant, lump a někdy bych tě nakop a nenávidím tě někdy. Ale já jsem tak šťastnej, že jsi vedle mě. Protože jsi člověk, co mě něčím naplňuje, ani nevím čím. To je tramp, tramping, kytara…“
I když jste dneska skoro pop hvězdou, říká se, že stále sníte o návratu velkého poselství trampského hnutí.
Stále si myslím, že trampování a folklor jsou jediným řešením, aby bylo líp. Jsem stále v naivní představě, že lidé si sami mohou vytvořit své klidné zázemí, ale nedělají to, protože se jim nechce. Chce se jim nadávat na všechno okolo. Věřím, že se všecko znovu vrátí a že přijde obrozenecká doba trampingu a toulání se po přírodě.
Jak se na vás české trampské prostředí podepsalo?
Bylo to pro dětskou duši dokonalý a pro mě až velmi těžký. Víte, protože tam byl k vám každej hodnej. Každej vám dělal jenom to, co vám na očích viděl. A teď přijdete do života…
Mnozí vás – nejspíše i kvůli té zkušenosti – považují málem za věrozvěsta lásky.
Kdybych měl něco přirovnat k hudbě, tak bych řekl, že hudba je něco jako láska. Láska je největší všechno, co na světě je. Šalamoun v Bibli říká: Prožil jsem všechno na světě, skoro všechno, co žádnej smrtelník nezažil, a opakuji: Svět není, není bez lásky.
Prozradíte Janu Látalovi, režiséru vašeho televizního portrétu, co byla vaše první písnička?
Toronto: „Na břehu řeky Sázavy je tichý klidný kraj / na břehu řeky modravý tam osadu prý maj… Každý, kdo patříš mezi nás, víš, co je kamarád / každý, kdo musel odejít, tak vrátil by se rád / Toronto, má osado se svým krajem kouzelným…“ Musel jsem mít silnej pocit, když jsem Toronto v roce 1972 psal.
V rozhovoru pro časopis Extra v roce 2022 se psalo, že Nedvěd pořád ještě skládá. Kolik nových, neznámých songů už vlastně v zásobě máte?
Moc ne, asi padesát, ale nejspíš je smažu a napíšu si další. To je stářím. Máte větší stud a sebekritiku. A potom, už čtyřicet let, jak vejdu do studia, mám plno nápadů a motivů a inspirace.
Máte pocit, že jste za dobu, co píšete písničky, prošel nějakými proměnami jazyka, stylu?
Já jsem se nezměnil, ale kolem mě se možná změnilo všechno.
Bohužel nic z těch nových písní zatím ještě nevyšlo. V jednom z rozhovorů padla otázka, zda má Honza Nedvěd představu, kolik písní a desek natočil?
Vůbec nevím, kolik jsem toho napsal, a nemám ani většinu alb a CD. Rozdal jsem je lidem, když už je nemohli sehnat. Ale mám výhodu, že si je kdykoli můžu přehrát svým hlasem.
Když své písně skládáte, myslíte na to, že by z nich mohly být nadčasové skladby, které nás přežijí?
No, to nejde. Autor většinou při skládání na nic nemyslí, jen na tu písničku. To až lidé rozpoznají, co je hit.
Ale co člověka vede k tomu, aby skládal písně? Co o tom říká píseň Živá voda?
Abych věřil tichým andělům, abych věřil, že je Bůh, / abych slyšel slova Písma tak, jak jsou. / Musím denně hledat v sobě živou vodu v kraji such, / musím denně hledat v sobě víru svou.
Jaký je to pocit, když vidíte, že si vaše písničky lidé broukají, zpívají u táboráků nebo se je učí ze zpěvníků?
Jsem rád a vždycky budu. To je opravdu jediná duchovní odměna, peníze utratíte, ale písničky, které si lidé zpívají, zůstanou… Mé kouzlo (jestli nějaké je) je v touze pomoci lidem písničkou. Zúčastnit se jejich života, podat jim ruce svým jakýmsi nadáním, pohladit je a říct: To bude dobré, svět je fajn, když je láska, úcta a svědomí a dobří lidé, kteří se nestarají jen o sebe.
Mnohokrát jsem narazil – v článcích i ve sleevenote vašich desek – na pověsti o tom, že jste měl období, kdy jste skládal denně aspoň jednu píseň. Máte na to nějakou speciální metodu?
Sednu si s kytarou a začnu brnkat akord, který je mi v tu chvíli a den příjemný, inspirující. Nad ním se najednou objeví melodie v nějakém brum brum brum, a když se mi to brum líbí, začnu psát text. Povede-li se první verš násilný, je nepravdivý a je po písničce. Mažu a začnu své brum znova.
Potřebujete k tomu nějaké speciální prostředí? V Tahle doba není pro nás ukazujete takovou malou boudičku na zahradě, ve které prý tvoříte.
Především k tomu potřebuju absolutní klid. Doma mám takový malý prostor, kde mám kytary, mikrofon a všechno, co potřebuju. Sednu si tam a skládám. Když mi někdo třikrát zavolá a něco po mně chce, tak jednoduše vypnu mobil, abych měl pokoj. Nechci se ale stranit lidí, potřebuju kontakt s nimi.
V tom Látalově filmu předvádíte zrod písničky. Vybrnkáváte melodii a režisér vám v jednom okamžiku, kdy má pocit, že se opravdu rodí písnička, řekne: „Ale tam všichni cítíme, že v tom něco je. Cítíme, že tam něco proudí.“
Ale to není tak jednoduchý. Takových melodií napíšu deset za to dopoledne, natočím a začnu psát text. A v případě, že na to ten text pasuje, tak to už je písnička. V případě, že ne, tak ta melodie i text jde pryč.
Odkud berete inspiraci pro své texty?
Moje múza je život, který žiji. Domov, Pavlínka, řeka. Stromy, co se sklánějí k vodě, city lidí okolo mě, krásné knihy, filmy, obrázky…
Pro koho skládáte písničky?
Pro nikoho, protože… protože já skládám, protože miluju melodie, miluju, když se na tu melodii posadí text, kterej je… zajímavej.
Myslíte při tom na své diváky?
Ne, já při tom nemyslím na nic. To by bylo moc jednoduchý. Víte, co bych psal za hity všemožný? To bych ale nebyl já. Já jsem „na dlani jednu z tvých řas“ nebo „budeme se rvát, až nezůstane stát na kameni kámen“. To jsem já! Pro koho skládat, to je špatná otázka. Pro koho psát je otázka pro lidi, kteří ve skládání moc nevěřej a dělaj machry.
Máte nějaký recept, jak se stát úspěšným písničkářem?
Vždycky, když se můj syn ptá: Tati, jak bych měl postupovat, co by mělo bejt? Tak já mu říkám: To je jednoduchý. Slož prvních pět set písniček, vyhoď je anebo z nich vyber jednu nebo dvě, který jsou dobrý, a začni skládat dalších pět set. Každej den to dělej pět hodin, nekoukej na soboty, neděle, na nic. Dělej, protože to máš rád.
Tady je místo pro odbočku, pro úryvek z jednoho z posledních rozhovorů s Honzovým bratrem Františkem:
S bratrem jste k sobě měli blízko?
Vyrůstali jsme sice spolu, ale každý vlastně někde jinde. Spolu jsme chodili na jídlo a spát do chaty, ale on byl vždycky trochu jinej. Byl samotář a chodil na Mravenčí skálu. Ale snad i za holkama, což jsem samozřejmě nevěděl, protože jsem byl s partou někde v lese. Hráli jsme kuličky, zatímco on už měl jiné potřeby. Byl mnohem větší romantik, vylezl na tu skálu, kde si sedl, a skládal písničky. Nebo co já vím. Občas se tam objevil nějaký nápis a propíchnuté srdíčko.
Trápil se?
Netrápil. Vždycky byl v pohodě. Akorát jednou utekl tátovi z domova, protože měl milou v Teplicích. Táta ho hledal někde po polích a měl o něj strach. Ale on se pak vrátil domů jakoby nic. Už tenkrát byl bohém.
Jak vnímáte současnou hudební scénu?
Strahov byl víceméně protest proti tomu, co se u nás v muzice dělo, jen strašná stoka západní a té nejhorší hudby v TV i rozhlasu, nevěřil jsem a nechtěl, aby to pokračovalo, tak jsme si šli zpívat na Strahov s panem Suchým a dalšími. Byl jsem naivní. Celou generaci už tito pouštěči vychovali hudbu plnou hrubosti a agresivity, nemelodickou, hloupou, plná divadla hvězdiček s obrovskou technikou po celém světě odnaučila velkou část dětí hudebnímu citu.“
(Autor tímto děkuje všem, z jejichž rozhovorů si dovolil použít citáty, zvláště pak neznámému novináři, který sepsal s Nedvědem rozhovor pro festival Sedmihorské léto v roce 2016.)
Jan Nedvěd
Datum narození: 24. září 1946
Místo narození: Praha, Československo
Coby textař dokázal oslovit posluchače jednoduchostí a lidskostí. Jeho písně jsou postavené na příbězích z běžného života, na emocích, které všichni známe – láska, přátelství, zklamání i naděje. Díky tomu si nacházejí cestu k posluchačům napříč generacemi.
Nedvěd nikdy nepsal komplikované metafory – jeho slova jsou přímočará a srozumitelná, což je jejich největší síla.
Začínal jako člen trampských kapel, například Toronto nebo Brontosauři, kde hrál společně se svým bratrem Františkem Nedvědem. Koncert bratří Nedvědů na Strahově v roce 1996 přilákal více než 70 000 lidí, což z něj ve své době učinilo jedno z největších hudebních vystoupení v historii české populární hudby.