Když jsme si se Štěpánem naposledy povídali o jeho životě, seděli jsme ve foyer dnes již nefunkčního kina Scala v Brně. Štěpán si zrovna odsloužil poslední směnu jako uvaděč a stěhoval se z moravské metropole pryč. Hodně mě tehdy zajímalo, jak s finalistou čtvrté řady soutěže Česko-Slovenská SuperStar zamávala realita instantní, pomíjivé slávy.
„Vzpomínám si na to,“ usmívá se na ten okamžik, když si voláme. „Chybí mi ta obrovská bezstarostnost a taky to, že nevidím všechny nové filmy,“ komentuje svoji někdejší brigádu. Tehdy mi vyprávěl, jak po divokém období, kdy měl vztah se svou soupeřkou z finále Emmou Drobnou, jezdil jako support. Taky o divokých večírcích mladého hošíka, jak se mu rozpadla kapela URBN a musel, také kvůli koronaviru, vzít práci, která byla. Třeba zahradničil.
Také ale hodně přemýšlel. „Měl jsem nějaké problémy srovnat se sám se sebou. Nebylo to dobou, kvůli níž stres převládal. Naopak jsem si uvědomil, že díky klidu, který přinesla, to pro mě byla obrovská příležitost najít duševní cestu. Chápu, že mnoho lidí bralo samotu velmi těžce, leze to asi na palici. Já jsem si však dost věcí ujasnil,“ připomíná.
Práce všeho druhu jako terapie
K naší brněnské konverzaci došlo v době Štěpánova životního zlomu. Jenže od té chvíle jsem měl Štěpána tak trochu v mlze. Prý se nejprve odstěhoval do Olomouce za svou přítelkyní Viktorkou. „Začal jsem tam chodit na terapie. Terapeutka mi řekla, že přijímání čehokoli, ať už hmotného, či nehmotného, je čistě má iniciativa. Zároveň na sebe nemůžu vyvíjet tlak v tom, že bych měl něco vracet zpátky. Že něco přijmu, je pro mě v tu chvíli zásadní. Záleží také na tom, jak; jestli to přijmu s láskou a vděčností a dokážu člověku svou vděčnost předat,“ začíná obšírně.
„No, byl to pro mě takový level up. Jako ve hře,“ vzpomíná na rok, ve kterém se věnoval kromě hudby také práci za barem nebo restaurátorství. Ano, čtete správně.
„To byla taková šolíchačka,“ snaží se z toho vykroutit, když tlačím na detaily, s tím, že to vlastně neumí. Jediné, co prý musel dělat, bylo lepit, žehlit a stříhat české vesnické pamflety z 19. a 20. století. „Nemají skoro žádnou cenu, a je jich ale strašně moc. Takže tam jsme to mohli trošku dos**t,“ přesvědčuje mě, že tahle část jeho práce není zajímavá.
Na „rukodělnou terapii“ ale také rád vzpomíná. „Byla to asi nejlepší práce, kterou jsem v životě dělal. Naučilo mě to kapku trpělivosti, jelikož jsem byl za to placený, a hlavně jsme byli s Viktorkou vedle sebe,“ rozplývá se.
Při poslechu jeho vyprávění se nedokážu zbavit pocitu, že po talentové soutěži pro něj byla nutná velká revize jeho života. „Nedávno jsme s Bárou Polákovou, která vystupovala v O2, řešili, že sice ne v takovém měřítku, ale taky jsem zažil tlak a kamery. Já jsem si nicméně uvědomil, že si nepamatuju, jak to na mě působilo. Byl to mžik. Vylezl jsem na pódium a potom jsem z něj slezl. Nevím, co se dělo,“ popisuje.
„Jediné, co jsem si z toho odnesl, je hromada neaktivních followerů a pár lidí, kteří mi snad zůstanou navždycky. Nechci na tom hledat nějaké chmury,“ říká na adresu televizní soutěže. „I když se mě někdo občas zeptá, jaké to bylo, v domnění, že zlé, tak já si ale nedokážu vzpomenout na moment, ve kterém bych se cítil zneužitý. Do všeho jsem šel hodně po hlavě a věci jsem nepromýšlel, každopádně kdybych tam šel teď, tak ani nepostoupím. Na všechno bych měl názor,“ uvádí rozhodně.
Pojítko jménem Paulie Garand
Pravý hudební zlom přišel až po ztrátě restaurátorské práce. Krize donutila Štěpána s Viktorkou k dalšímu stěhování na rodné Slovácko, odkud však cílevědomě směřovali do Prahy. Tehdy se Štěpánovi taky naskytla možnost hrát v kapele – nečekaně s rapperem Pauliem Garandem.
Jak k sobě sedí indie písničkář a rap? „Paulieho rap jsem poslouchal,“ přitaká Štěpán, „z rapu ale nic kromě něj, což je prostě crazy.“ Za jejich spojení může slovenský bubeník Peťo Hrnčirík, který doprovází také Garandovu přítelkyni Zeu. Štěpána oslovil kvůli Garandově akustickému setu v bývalé prostějovské kavárně kameramana Ondřeje Kudyna. Když Štěpánovi volalo slovenské číslo, zhrozil se.
„Na mé tlačítkové Nokii se objevilo slovenské číslo. Nechtěl jsem to brát, protože jsem si myslel, že by to mohlo být něco nevyřízeného ještě od Emmy, co třeba nemám vyřízeno ani sám v sobě. Jenže Viktorka na mě zatlačila, že to mám vzít. Tak jsem to udělal,“ usmívá se. Zbytek už je historie.
Od roku 2022 Štěpán jezdí na tour jako člen Live Bandu, který se pod garandovskou hlavičkou zformoval. Zajímala mě však hudební chemie mezi takto diametrálně odlišnými světy. „Když jsme spolu, tak si pouštíme dost odlišné věci od toho, co Pavel dělá. Často indie. Máme hodně oblíbených interpretů a dost si rozumíme. Zároveň máme rádi neosoul a R&B, což já nedělám, ale s ním mám možnost si to vyzkoušet a přijít na jinou vlnu,“ překvapuje Štěpán.
Potopa a Něhy
Zásadní změnou prošla i jeho vlastní muzika. V momentě, kdy se mohl spolehnout na příjem z hudby, začal Štěpán více myslet i na svou tvorbu. Může se to zdát jako paradox, ale opustil label Warner Music, přešel pod nezávislý Tranzistor a vydal svou první desku s názvem Potopa. Kvůli volnosti. „Sám jsem se snažil nemít přehnaná očekávání, protože jsem věděl, že jsem nebyl dlouho aktivní. Ale reakce byly vesměs velmi pozitivní a upřímné,“ odpadl mu prý velký kámen ze srdce.
Jeho nejoblíbenější songy z projektu prý jsou Potopa a Vertigo. Zatímco Vertigo je vzpomínkou na lokální bar v Uherském Hradišti, Potopa má možná trochu hlubší význam. „Byl to pro mě krok nahoru i ze songwriterské pozice. Poprvé jsem si dokázal říct, o čem chci psát a co budu psát. Navíc to bylo téma, které jsem chtěl otisknout. Jde o hodně osobní věc,“ líčí.
Desku mu pomohl dokončit další objev Paulieho Garanda, Matěj Soukup alias Under My Pillow. Kromě toho, že spolupracují na vlastních projektech, nyní nahrávají album i třeba pro Thoma Artwaye. Štěpán zase Matěje supportuje na tour, kterou momentálně jedou s Garandem. Kruh se uzavírá.
Štěpán přitom z jedné minitour zrovna dorazil. Chce se říct, že desku Potopa zahrál pro skoro uzavřenou společnost, jak ty koncerty byly malé a intimní. Osazenstvo v kavárnách v Brně, Uherském Hradišti, Olomouci a Praze by to mohlo potvrdit. Červené světlo, basa, piano, kytara a zpěv.
„Já jsem to nechtěl úplně přervat, protože jsem si jednak nevěřil a zároveň jsem se bál, že to nebude mít emoci, kterou jsem chtěl do hraní vtisknout. Bylo to absolutně adekvátní,“ komentuje. „Na každém koncertu jsem si říkal, jak jsem vděčný, že mě ti lidi nechali jim všechno předat, a zároveň, že já jsem mohl pocítit to, že mě vnímají. Byla to pro mě obrovská satisfakce,“ dodává.
Vodotrysk emocí nicméně nekončí na obyčejných hudebních koncertech, ale pokračuje dál. Výše zmíněný rozhovor s Bárou Polákovou jsem nezmínil jen tak; Štěpán se totiž stal jedním z doprovodných hlasů jejího projektu Něhy. „Jedná se o to, že Bára má mnoho písní, které jsou klidné a něžné, ale zároveň se nevejdou do normálního setlistu. Zaslouží si ale pozornost, protože mají v sobě emoci, a tak se rozhodla asi už před dvěma lety rozjet tento projekt,“ vysvětluje.
Z videa pro neupotřebitelné písničky vznikl scénický projekt kombinující koncert a divadlo. Podle Štěpána to není ani hybrid, ani muzikál. Je to údajně jedinečná kombinace. „Jde to dost těžko popsat, jelikož jsou tam návaly něžnosti, lásky a emocí a my tam jsme proto, abychom dodali vokální prvek,“ doplňuje. Vždy, když mám koncert, nebo se soustředíme, brečím štěstím. Je to hodně silné a otvírá mi to spoustu emocí a stavů, které jsem nezažil, anebo které jsem chtěl zažít, ale netušil jsem, že se to stane v tu chvíli,“ podotýká.
Končíme tak trochu na emotivní notu. I já vnímám jistý hřejivý pocit uvnitř, že Štěpánův talent neumírá, ale kvete. Zjevně unavený a trochu nachlazený zpěvák se přede mnou usmívá a vyhlíží další dny s jiskrou v očích. „Vše je na hodně dobré cestě a jsem jí otevřen. Když se mi někdo ozve, tak neříkám ne. Pokud nechci,“ uzavírá optimisticky talentovaný písničkář, který je fakticky na novém začátku.