„Herzeleid je ve staré němčině výraz pro zlomené srdce,“ vzpomínal pro časopis Metal Hammer kytarista Richard Z. Kruspe. „Abyste plně docenili, co slyšíte na albu, měli byste vědět i o tom, co se tehdy dělo v našich osobních životech. Rozcházel jsem se se svou holkou, tak silné negativní emoce jsem do té doby nezažil. Úplně mě to vyždímalo. Pokud jste si tím sami neprošli, nedokážete si představit, jak mi tehdy bylo. Till (Lindeman, zpěvák) si procházel tím samým, a protože jsme byli kámoši, na pár měsíců jsem se k němu nastěhoval. Navzájem jsme se podrželi. A zbytek kluků, ze kterých záhy vznikli Rammstein, měli taky vlastní osobní problémy. Takže už samotný název desky vypovídá o tom, v jakém stavu byla naše tehdejší psychika.“
Dejte nám šanci
Každý člen nově vzniklé kapely měl zkrátka důvod do toho bušit, dostat ze sebe ten smutek, vztek, křivdu, dosaďte si, co vás v této souvislosti napadne. Rammstein tehdy dělali první kroky, které bude dobře znát lecjaká kapela. Hraní v malých klubech, domácí demáče a hudební soutěže. Nic moc jiného jim nezbývalo, coby parta (bývalých) pankáčů z východního Německa neměli moc kde se ukázat ani za co si nakoupit pořádnou výbavu.
„Poslali jsme kazetu do jedné regionální soutěže,“ pokračoval Kruspe, „a vyhráli týden ve studiu. Využili jsme to k natočení lepšího demáče, už na něm byly písničky Rammstein a Weißes Fleisch. Plánovali jsme s tím oslovit nějakého manažera a následně získat smlouvu s vydavatelstvím.“
Pro tehdejší Rammstein bylo typické, že se sice coby začátečníci neorientovali na scéně a rozhodně na ní nedostávali od nikoho pořádně prostor, ale sledovali jiné kapely a dělali si poznámky, kdo s nimi na čem spolupracoval. Zaujal je manažer Emanuel Fialik, ale zprvu ho nijak nenadchli. Druhou šanci si doslova vynutili.
„Štěstí nám přálo, když nám na poslední chvíli zrušili koncert poblíž Berlína. Vrátili jsme se do města, zastavili před klubem, kde jsme to trochu znali, a zoufale je tam přemlouvali, ať nás ten den nechají zahrát. Bylo nám jedno v kolik, hlavně ať se dostaneme na pódium. Pozvali jsme Emanuela, ať nám dá ještě jednu šanci, a tentokrát jsme ho nadchli.“
Na aprílové datum, 1. dubna 1994, podepsali Rammstein smlouvu s manažerem a byla to ideální volba. Fialik pomohl kapele ke světové slávě a byl u všeho důležitého, jejich cesty se rozešly až v roce 2010.
https://www.youtube.com/watch?si=0Xo5oxfxnh1ERlEf&v=1HDV1fmtIKE&feature=youtu.be
Hudba, která uspává
Fialik to na začátku neměl snadné. I když měl v ruce profesionálně nahraný demáč, řada labelů se s ním vůbec nebavila. Vrcholila grungeová horečka, i na evropské rockové scéně byla poptávka po úplně jiných
kapelách, a málokteré vydavatelství hodlalo investovat do okrajového syrového rocku říznutého elektronikou s nádechem industrialu, obzvlášť s německými texty. Fialik uspěl až u Motor Music, nově založeného labelu spadajícího pod PolyGram. V Motoru se právě na tuto muziku zaměřovali, vyhledávali nezávislé a zvukově svérázné kapely. Kromě Rammstein v devadesátkách uspěli například s Tocotronic nebo Sportfreunde Stiller.
Taktika postupovat krok za krokem šestici vycházela, nyní se mohla plně soustředit na vznik prvního alba. Opět Kruspe: „Jako první jsme museli vyřešit produkci. Co jsme tehdy o produkování věděli? Tak jsme si logicky udělali seznam lidí, kteří stáli za našimi oblíbenými deskami. Logické? Tehdy jsme si to mysleli. Ale nemohli jsme se mýlit víc.“ Volba padla na Grega Huntera, producenta Killing Joke. „Greg za námi přicestoval do Berlína. Byl moc milý a přátelský.
A pak jsme ho vzali do zkušebny, posadili ho na gauč a začali mu hrát písničky, které jsme chtěli mít na první desce. Přehráli jsme pár písniček a neřekl ani slovo. Zkušebnu jsme měli postavenou tak, že jsme při hraní koukali na sebe, ne na gauč, a to ticho nás znervózňovalo. Takže když jsme se pak po dalším songu otočili na Grega, zjistili jsme, že spí. A ještě u toho chrápal! V tu chvíli bylo jasné, že pro nás nebude ten pravý.“
Nerozumíme ani slovu
Takže kdo byl další na seznamu producentů? Švéd Jacob Hellner, který tehdy dělal na deskách Clawfinger. Což se opět ukázalo jako problém. Hellner totiž tvořil producentskou dvojici s Carl-Michaelem Herlöfssonem, říkali si BomKrash. A realita byla taková, že známější Hellner se nadále věnoval především Clawfinger, zatímco ostatní práci přehodil na Herlöfssona a jen se sem tam zastavil ve studiu.
„Jednou mi Jacob zavolal,“ vzpomínal Herlöfsson v rozhovoru pro fanzin Rammstein World, „a povídá mi, že si z Německa přivezl jednu kazetu. Moc nevěděl, co si o tom má myslet. Německy neuměl, ale hudba mu připadala super. Chtěl znát můj názor, tak jsem ho vyzvedl autem, jezdili jsme po městě a poslouchali Rammstein. Připadalo nám to vynikající, takovou hudbu předtím nikdo neslyšel. Nerozuměli jsme jedinému slovu, neměli tucha, o čem zpívají, a připadalo nám to jako past, vzít něco, čemu jsme nerozuměli. Ale chtěli jsme být u toho. Jeden náš kamarád měl německé předky, tak nám texty přeložil a teprve pak jsme se uklidnili. Tady žádný háček nebude.“
Hellner s Herlöfssonem kývli na spolupráci, a když se s Rammstein setkali osobně, věděli, že udělají ještě syrovější nahrávku. „Přiletěli jsme na tři týdny do Berlína. A vládlo tam zvláštní bezčasí. Bylo pár let po pádu zdi, východní Berlín byl pořád východní Berlín. Viděli jste, kudy se táhla hranice, v obchodech se teprve objevovalo první zboží a baráky byly pořád v hrozném stavu, zmohli se tam leda tak na opravu přízemí. Bydleli jsme v hotelu plném kamioňáků a divných lidí. Připadali jsme si, jako kdybychom přicestovali do pořád existujícího východního bloku.“
Herlöfsson vzpomínal i na to, jak si v sobě východoněmecké dědictví táhla samotná kapela. „Přišli jsme do zkušebny a tam měli chaoticky poskládanou aparaturu podle toho, co kdo dokázal ještě před revolucí sehnat. Jenom jeden z nich uměl anglicky, tak jsme se dorozumívali rukama nohama. Většinou jsme jen ukazovali prsty tam a zpátky na čudlíky. Pamatuju si, že tehdy pořád dokola zdůrazňovali slovo amtlich, což v němčině znamená vážný nebo silný. Tak chtěli na první desce znít. Nakonec jsme se nějak dokázali dohodnout a vrátili jsme se s Jacobem do Stockholmu, abychom připravili studio.“
Martyrium ve studiu
Volba padla na jedno z nejlepších studií v Evropě, Polar, patřící Bennymu Andersonovi a Björnovi Alvaeovi z ABBA. Nahrávali tu Led Zeppelin, The Ramones, Genesis, Roxy Music… A na začátku roku 1995 Rammstein svůj debut.
Jenom samotné nahrávání, ještě, než se začalo míchat, zabralo neuvěřitelné tři měsíce. Strávit je v Polaru by kapelu (nebo spíš její label) zruinovalo, a tak se po týdnu v luxusním prostředí přesunuli do mnohem punkovějšího Hellnerova studia.
Co vlastně způsobilo šílené průtahy? Kruspe v rozhovorech vyjmenoval celou řadu menších problémů, které se škaredě nasčítaly. První problém byl technický, kapela zvyklá hrát na šuntovou aparaturu, kterou si většina členů táhla z předchozích punkových kapel, nedokázala v draze vybaveném studiu dosáhnout svého typického zvuku. „Znělo to vážně jinak a z té změny jsme rozhodně nebyli šťastní. Taky jsme měli problém se Stockholmem. Víte, Jacobův přístup připomínal skoro až klasické úřední hodiny, takže večery nebo víkendy jsme ve studiu zůstali sami. Nemluvili jsme švédsky ani anglicky, takže jsme si tam připadali opravdu hodně osamělí. Nemohli jsme nikam vyrazit, neměli, jak se zabavit, to se na naší náladě dost podepsalo. A když pak Jacob začal s Tillem pracovat na zpěvu, došlo nám, že máme problém. Jeho němčina na to nestačila. Protože jsme zpívali naším jazykem, brzy v tom byl zmatek. Jen si to představte: švédský producent pracující s německy zpívající kapelou nemající vůbec ponětí, o čem písničky jsou. To byla čistá frustrace.“
Nahrávání zkrátka drhlo, a nejinak tomu bylo v případě míchání. „Nechali jsme to míchat Jacoba, říkali jsme si: proč ne, když byl u nahrávání,“ vyprávěl Kruspe. „Z naší strany to byla obrovská chyba. Když se začalo míchat, byl jsem z kapely jediný ve studiu. A rychle mi došlo, že Jacob vůbec neví, co dělá. Začali jsme se hádat, nic jsme nedokončili… co jsem mohl dělat? Svolal jsem do Stockholmu schůzku: kapela, management, label, Jacob. Museli jsme to nějak vyřešit. A padlo rozhodnutí svěřit mix někomu jinému. Oslovili jsme Ronalda Prenta, Nizozemec, ale žil v Hamburku. I když se s ním nepracovalo snadno a na něčem jsme se neshodli, musím říct, že on to album fakt zachránil. Vůbec nechci myslet na to, jak by to bez něj nakonec dopadlo.“
Německá konference
Prent si s kapelou užil své, ale později na to vzpomínal se smíchem. Jako v rozhovoru pro Metal Hammer: „Nechali nás dělat naši práci, já míchal, Jacob dohlížel a když jsme dodělali nějakou verzi, předložili jsme ji kapele. Poslechli si to a vydali se, jak jsme tomu začali říkat, na Německou konferenci. Odešli do odpočinkové místnosti a tam se dohadovali tak dlouho, dokud se všech šest neshodlo. Někdy to trvalo deset minut, jindy dvě hodiny, až nakonec přišli a řekli: zní to super, ale nejsou to Rammstein.“
Zkoušelo se všechno možné, často až na hranici zoufalství či humoru z nouze, jak připomněl Prent: „V jednu chvíli už někdo zahlásil: víte co? To rovnou můžeme znít jako Bon Jovi. Vzal jsem to smrtelně vážně, smíchal to, jak si přáli, po poslechu odešli na Německou konferenci a nakonec řekli: fakt to zní jako Bon Jovi, ale nejsou to Rammstein.“
Ve zmíněném rozhovoru Prent vzpomínal, že jenom první píseň míchal týden, než dosáhl výsledku, s nímž byla kapela spokojená. Na druhou stranu, jakmile se konečně dobrali shody na první skladbě, práci na ostatních to trochu zrychlilo, i když Německé konference se konaly do posledního dne. Rammstein byli nakonec s výsledkem tak spokojení, že Prentovi nabídli i míchání druhé desky
Sehnsucht. „Byl jsem to já, kdo vytvořil zvuk Rammstein na prvních dvou albech. Neříká se mi to snadno, ale ten kredit je můj.“ Ještě aby ne, po takovém martyriu.
Obal jako gay porno
Když debut Herzeleid konečně 25. září 1995 vyšel, rozhodně si nevedl špatně. V Německu a Švýcarsku se prokousal do desítky nejprodávanějších alb a dnes se ho odhadem prodalo přes milion, čímž si v Německu vysloužil dvojnásobnou platinovou desku. A jak už to tak u některých debutů bývá, později se k němu hudebníci moc nehlásili.
„Vůbec si tu desku nepouštím, ani náhodou,“ komentoval rázně Kruspe pro Louder. „Ani ji neřadím mezi naše nejlepší nahrávky, tomu se zdaleka nepřibližuje. Nebylo to pro nás příjemné období. Jen si to představte, všechny ty osobní sračky, kterými jsme tehdy procházeli, a do toho ten příšerný nahrávací proces. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí, a to je tak jediný důvod, proč můžu být rád, že jsem si tím prošel.“
Kruspe měl však s albem ještě jeden problém. „Ten zatracený obal! Z toho mi tehdy málem jeblo. Ty fotky jsme odsouhlasili někde na parkovišti, vůbec jsme se nezamysleli nad tím, jak to bude nakonec vypadat. Když jsme nakonec viděli, co grafik vymyslel, totálně jsme vyšilovali. Vypadali jsme tak… teple! Všichni svlečený do půl těla, celé to působí jak reklama na gay pornofilm. Museli jsme se ozvat. Říkali jsme, ať to předělají, ať to v labelu vyřeší a udělají z nás zase heteráky. Ať změní klidně celý obal.“
Nezměnili, Herzeleid vyšlo i s polonahou šesticí na přední straně, a protože byla stejná fotka použita i při speciálním vydání k pětadvacátému výročí, zdá se, že alespoň přes tu fotku už se kapela přenesla.