Freestonova kniha se nedávno dočkala reedice českého překladu u nakladatelství Slovart. V den slavnostního křtu se naskytla příležitost k setkání s osobním asistentem ikonického frontmana kapely Queen, který od té doby vydal i další knihy a nadále po celém světě šíří odkaz jednoho z nejzásadnějších zpěváků všech dob.
Skoro hodina strávená ve Freestonově společnosti byla silným a milým setkáním. Za rok oslaví sedmdesátiny a chová se jako pravý britský gentleman. Odvážela jsem si podepsanou knihu se zlatým česky psaným věnováním, když mi po rozhovoru došly všechny souvislosti. Vzhledem k tomu, co pro mě hudba Queen představuje, musela jsem to pár hodin rozdýchávat.
A to celý rozhovor začínal hlukem. V klubu Futurum jej totiž „rušila“ kapela, která neplánovaně natahovala zvukovou zkoušku.
Máte rád hlasitou hudbou? V průběhu let s Freddiem jste jí byl často vystaven.
Musím na ni být připraven. Pokud hraje ve správný čas na vhodném místě, pak je to v pořádku. Pokud se ale předpokládá, že mám s někým hovořit, překřikovat hlasitou hudbu je poněkud obtížné. Jsem tady v Čechách, mluvím anglicky, a proto potřebuji, aby lidé jasně a srozumitelně slyšeli, co říkám, aby také mohli porozumět. Jinak je to velmi znepokojující. Jak mě můžete slyšet, když pomalu ani já sám sebe neslyším? Pak si ani nechci představovat, co mohou slyšet další lidé.
Byl jste po všechna ta léta fanouškem Queen? Nebo prostě jejich hudba byla všudypřítomná, spíš jste ji nevnímal?
Když jsem v roce 1979 začínal pro Freddieho pracovat, Crazy Little Thing Called Love byla zrovna čerstvým singlem. Do té doby jsem znal Seven Seas of Rhye, Killer Queen a Bohemian Rhapsody. V době, kdy jsem tu práci přijal, jsem ani neměl tušení, kolik členů kapela má, jak se jmenují a samozřejmě tehdy nebyl internet, abych si všechny ty informace vyhledal. Zpočátku jsem tedy byl v dosti zoufalé situaci, protože jsem se pořád někoho musel ptát, na koho se obrátit, kdo mi řekne nebo vysvětlí to či ono. Pamatuji si, že když jsem byl s kapelou vůbec poprvé na zkoušce, hrála 22 skladeb a ukázalo se, že znám každičkou z nich, jen jsem nevěděl, že to jsou Queen.
Takže se vám jejich hudba líbila.
Vždycky jsem miloval klasickou hudbu. A zrovna u těch tří písní, které jsem jmenoval, vnímám velmi silné operní prvky. Nebyl jsem fanouškem hudby Queen v době, kdy jsem byl s Freddiem. Zkrátka to nešlo, protože bych neudělal žádnou práci.
Změnilo se to později?
Velkým příznivcem a fanouškem jsem se stal v roce 1995, což je také doba, kdy jsem začal pracovat na první knize. Až tehdy jsem byl schopný hudbu Queen poslouchat, tak nějak jsem najednou cítil, že musím. Po Freddieho smrti to dva nebo tři roky nešlo vůbec. Jakmile jsem tedy pozvolna začal pracovat na knize, do hudby Queen jsem se doslova zamiloval, protože jsem konečně směl. Tehdy mi také začínalo docházet, že jsem byl u toho, když všechny ty fenomenální písně vznikaly, a to byl úžasný pocit. Až tehdy mi došlo a plně jsem si uvědomoval, jak je ta hudba skvělá a dokonalá.
Dozvěděl jste se díky písničkám o Freddiem něco, co jste o něm do té doby nevěděl?
Ne. Jeden druhého jsme za ta společná léta poznali až neskutečně dobře.
Předpokládám, že postupně.
Při prvním a do poloviny druhého turné, která jsem s Queen absolvoval, jsem se staral pouze o kostýmy. Freddie se pak rozhodl, že na dva roky opustí Anglii a zeptal se mě, jestli odjedu s ním, takže jsem ho následoval, kamkoli se rozhodl zamířit.
Vaše role se z kostyméra změnila v jakou profesi?
Osobního asistenta, jenže pod tím pojmem si běžně představíte pracovní dobu, řekněme, od pondělí do pátku od osmi do pěti hodin, ale toto bylo čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, takže nebylo zbytí, museli jsme být přátelé, museli jsme se navzájem velice dobře znát, a poznali jsme se velmi rychle.
Čím to?
Myslím, že k tomu významně přispěla skutečnost, že jsme měli podobnou výchovu a dětství. Freddie byl v internátní škole v Indii nějakých sedm osm let, já pět let, díky tomu jsme vždycky naprosto přesně věděli, o čem ten druhý mluví. Já jsem rozuměl jemu, on rozuměl mně. Tím bylo všechno mnohem snadnější.
I beze slov?
Ano, i na tuto úroveň jsme se dostali.
Kdy vám to došlo?
Poprvé jsem si to uvědomil na velké tiskové konferenci k Barceloně. Stál jsem za ním, protože tam zkrátka potřeboval svého osobního asistenta, znenadání se otočil a vzhlédl ke mně, rozhlédl se kolem a já jsem přesně věděl, co chce, co potřebuje. A tak už to potom bylo pořád.
Jak jste si získal jeho absolutní důvěru? Byl ohromná hvězda, nemohl důvěřovat jen tak někomu.
Poměrně brzy. Záhy poté, co jsem s ním začal trávit čtyřiadvacet hodin denně. Jednoduše proto, že tam, kdekoli, zřídka byl ještě někdo jiný než my dva. Zkrátka nezbývalo než věřit, že všechno, co dělám, je správné. Bylo to úžasné. Freddie uměl správně odhadnout lidi, jejich charakter, v tom byl opravdu dobrý. Za celý život se spletl jen dvakrát. Jestli má s někým spolupracovat nebo ne, věděl během pár minut, tak rychle dokázal člověka přečíst. Byli jsme spolu dvanáct let, tak i já jsem toho důkazem.
Považoval Freddie lidi, které měl kolem sebe, za rodinu?
Přesně tak. Pochází to právě z už zmíněné doby na internátní škole. Tam to tak funguje, protože svou opravdovou rodinu nevídáte. Vaši přátelé, se kterými jste celý den každý den, jsou vám postupně bližší. Víte, vidím to tak, že pokrevní rodina tady je, protože tady být musí, ale přátelé proto, že tu být chtějí.
Jaké máte vztahy s pány Mayem a Taylorem. Jste v kontaktu?
Čas od času se vídáme, zejména když jsou na turné a zrovna se vyskytujeme ve stejné zemi. Samozřejmě nějakou dobu jsem je neviděl, protože nekoncertovali. V roce 2012 měli koncert v Polsku, pár hodin cesty od Královéhradeckého kraje, kde žiji, takže jsem se tam vydal. Koncert trval dvě hodiny a my jsme pak v backstagi seděli a povídali si další snad čtyři. Když znáte někoho tak dlouho a tak dobře, jen tak to nezmizí. Jezdili jsme na turné, a když jste na turné, trávíte spolu celý život. Cestujete, jíte, zkrátka všechno pořád děláte spolu.
Viděl jste Queen s Adamem Lambertem?
Samozřejmě. To bylo právě to zmíněné Polsko.
A co na ně říkáte?
Adam má ten nejúžasnější hlas, jenže já jsem do té doby poslouchal Queen sedm let s Freddiem, je to prostě… jiné… hodně jiné. On se nesnaží být Freddie, písničky jsou pozměněné, takže… pro mě to není ideál, ovšem je úžasné vidět na pódiu také Briana a Rogera, zůstaňme tedy u toho, že je tam s nimi člověk s úchvatným hlasem. Není to stejné.
To ani být nemůže.
Nechápejte mě špatně. Je to skvělé, nicméně vzhledem k tomu, jak moc mi byl Freddie blízký a kolik koncertů jsem s ním absolvoval, zkrátka musím být předpojatý.
Viděl jste George Michaela s Queen při velkém tribute koncertu ve Wembley v roce 1992?
Byl jsem tam. Staral jsem se o Elizabeth Taylor, což bylo… Byla úchvatná. BBC před pár lety nabídla dokument, kde je záběr, jak jí pomáhám po schodech na pódium a ona pak míří k mikrofonu. Jsem zkrátka nejšťastnější člověk na světě, měl jsem možnost setkat se s nejúžasnějšími osobnostmi z celého světa. A co na tom miluji…
V tento silný moment s očima plnýma lásky, radosti a nadšení pana Freestona opět přerušila a vytrhla z trochu až zasněného rozpoložení další hlasitá hudba. „To už je opravdu trapné,“ pronesl a vyzval ke zjednání pořádku.
Kde jsme to byli?
Elizabeth Taylor a…
… úžasní lidé, s nimiž jsem se v životě setkal a které jsem měl možnost více či méně poznat. Přitom to bylo, jako kdybych se setkal s kýmkoli běžným, žádné superhvězdy, běžní a zároveň superobdaření lidé.
Zažil jste takové to ohromení světovou hvězdou?
Vlastně ano. Už jsem zmínil, že celoživotně miluji klasickou hudbu. Zejména operu. Byla jedna britská operní diva, kterou jsem zbožňoval, sledoval jsem ji, chodil na představení. Nešlo o žádné slavné jméno. Když jsme jednoho dne byli konečně představeni, měl jsem pro ni květiny, ale nebyl jsem schopen slova. Mohl jsem hrát videohry s Michaelem Jacksonem, kráčet ruku v ruce s Elizabeth Taylor, to bylo normální, ale… Věc se má tak, že ty největší hvězdy jsou ti nejopravdovější lidé.
Viděl jste také českou kapelu Queenie?
Byl jsem přítomen pravděpodobně na jednom z jejích prvních vystoupení. Díky fanklubu. Od té doby jsem Michaela s kapelou viděl ještě několikrát.
Vidíte ho jako Freddieho kopii? Dobrou kopii?
Líbí se mi, to ano. Freddie byl a navždy bude jen jeden. Snahy o jeho napodobování existují a po celém světě jich je mnoho. S větším či menším úspěchem. Kopie nikdy nedokážou zcela dostát skutečnosti. Osobně bych raději viděl kapelu, kde se muzikanti nesnaží vypadat stejně, ale hrají a zpívají hudbu Queen ze srdce.
Sami za sebe.
To je pro mě zajímavější. Můžete se snažit napodobit Queen sebelíp, ale pořád zůstáváte kopií, ovšem když někdo hraje jejich muziku a přidá do toho něco ze sebe, slyšíte něco trochu jiného, je to opravdová pocta umělci, spíš než napodobenina.
Pojďme k filmu Bohemian Rhapsody. Máte z něj radost?
Dá se říct, že jsem na něm pět měsíců pracoval. Mám z něho radost? Je to hollywoodský film, který získal čtyři Oscary, není to dokument. A pokud to tak lidé budou brát, pak to není problém.
Něco vám v něm chybí?
Kdyby tam byla jedna jediná scéna, 45 sekund, zachycující Freddieho doma s jeho čtyřmi nejlepšími přáteli, jak se směje, byl by ten film pro mě o sto procent lepší. V tom filmu nikdy nevidíte Freddieho šťastného, a on byl. To by film hodně změnilo, jenže se dělal pro Hollywood, kde sklíčenost a trápení prodávají mnohem lépe než úsměvy a radost.
Proč nezkombinovali obojí?
Protože scénář psal někdo, kdo Freddieho neznal.
Film tedy nevykresluje jeho skutečný obraz?
V každé scéně je kousek pravdy a reality, ale jsou zabalené do několika vrstev hollywoodských krajek. Také si připomeňme, že je pro miliony milionů návštěvníků kin, ne pro jeden milion největších fanoušků Queen.
Napsal jste také kuchařku. Co v ní najdeme?
Vznikla úplně náhodou a jsou v ní recepty jídel, která jsem připravoval pro Freddieho poslední dva roky poté, co jeho kuchař onemocněl. Jeho práce tedy přešla na mě, protože, když byl Freddie doma, chtěl domácí kuchyni.
Co měl nejraději?
Když mu ještě bylo dobře, bylo to čočkové kari s kuřecím masem, ale když už byl nemocný, nedělaly mu dobře ani intenzivní chutě. To měl nejraději jednoduché záležitosti jako polévky nebo míchaná vajíčka.
Měl někdy pravidelný denní režim nebo byl zkrátka rock star žijící v chaosu?
Jedna věc platila vždy, bez výjimky. Bez ohledu na to, v kolik hodin šel spát, ať už to bylo ve 2, nebo v 5 ráno, vždycky musel mít v 9 u postele šálek čaje. A do 9.30 byl dole a snídal. Každý den. Nenáviděl plýtvání časem a plýtvání hodinami denního světla. Miloval denní světlo. Byl sice noční tvor, ale pokud svítilo slunce, musel být u toho.
Sdíleli jste jeho lásku ke kočkám?
Já jsem více kočičí než psí člověk, ale pro Freddieho byly kočky víc než děti. Byly pro něj vším. Před smrtí jich měl šest, jeho absolutně největší láskou byla Delilah, mohla si dovolit absolutně všechno, měla Freddieho omotaného kolem ocasu.
Co se s nimi stalo?
Myslím, že tři včetně Delilah zůstaly, jednu, nejstaršího kocoura si nechali sousedé a další dvě přátelé.
Vy jste je nechtěl?
Ne, protože jsem věděl, že musím ze země. Přestěhoval jsem se na pár let na Mallorku, na místo, kde jsme s Freddiem nikdy spolu nebyli. Věděl jsem tedy, že se mi nikdy nestane, že když budu kráčet po ulicích, všude ho uvidím a budu si říkat… vzpomínám si, když tu byl Freddie, tak…
Která země byla jeho nejoblíbenější?
Anglie a potom Japonsko. Anglie byla domov, Japonsko miloval jako zemi, kde byl návštěvníkem. Byl velmi hrdým Angličanem.
Dočetla jsem se, že ale neměl rád japonské jídlo.
Měl rád japonské jídlo s výjimkou rybích rolek, tedy všechno kromě sushi a sashimi.
A pro vás?
Jsem tady.
V České republice.
Tady je můj domov. Už mám také české občanství. Rozumím česky a mluvím česky, ačkoli to neumím.
A na závěr: nejsilnější a nejsmutnější moment ze života s Freddiem, jestli to vůbec jde.
Lidé se mě na to ptají a samozřejmě, že nejde vybrat jen jeden jediný moment. Celý čas strávený s ním byl speciální a úžasný. Jeden z nejsilnějších a nekrásnějších momentů: jsme doma s jeho přáteli a on se na celé kolo směje. Přirozeně, nekontroluje se, nezakrývá zuby, které nenáviděl, jako na veřejnosti. A nejtěžší chvíle pro mě byla v květnu ’87, když mi řekl, že má AIDS, protože jsem věděl, že neexistuje nic, co bych mohl udělat, abych ho dokázal udržet naživu. Mohl jsem jen zařídit, aby se po zbytek života cítil co nejpohodlněji.
Což se vám povedlo.
Doufám.
Zažijte hudbu Queen
Jedna z nejvěrnějších tribute kapel Queen pochází z České republiky. Pochvalně o nich v rozhovoru mluví i Peter Freestone. Queenie, ve kterých zpívá Michael Kluch, letos zahrají dva velké koncerty v O2 universu. Plánované jsou na 18. a 19. dubna.