Nevím, proč to tvrdil. Být bubeníkem není žádná slast. Sedí vzadu, není na něj skoro vidět, a zatímco si ostatní jen tak brnkají, maká, až z něj pot stříká. Bubeník je motor kapely. Na něm záleží, jestli má kapela šťávu nebo zda hraje spíš ke spaní.
Koncert skončí, a zatímco kytarista šoupne svůj nástroj do pouzdra a jde si po svém, bubeník musí rozmontovat soupravu a odtahat ji do auta. Ostatní muzikanti mezi tím sbalí roztoužené děvčice a on často ostrouhá kolečka. A taky když cvičí, nenávidí ho celý barák. Nemluvě o tom, že na něj se mnohdy svádí, když se vystoupení moc nepovede.
Když budete procházet historie delší dobu existujících angloamerických kapel, zjistíte, že nejčastěji se v nich měnili právě bubeníci. Šest nebo sedm v průběhu třiceti let není žádná výjimka. U nás je v tom šampionem Katapult. V průběhu jejich kariéry se jich v kapele vystřídalo minimálně deset. Čtyři z nich během působení v kapele zemřeli, takže se skupině v zasvěcených kruzích říkalo Bubenická smrt a job u Oldy Říhy prý brali jen sebevrazi.
Byl mezi nimi i nebožtík Káša Jahn. Výborný muzikant, který předtím, než ve čtyřiasedmdesátém emigroval, hrál s legendárními kapelami Rebels, Framus Five, s The Primitives Group nebo s krátce existující Mišíkovou Formací. I po listopadu 89 hrál s kdekým, až v roce 2008 zakotvil v Katapultu. Jednou vyprávěl, že mu kapelník dal desky, aby si podle nich nacvičil repertoár. „No jo, ale oni to přece jen naživo hráli trochu jinak. Rozhodilo mě to, ale jen co jsem poprvé přišel na pódium, našel jsem řešení. Mezi lidma v publiku stál v první řadě nějakej jejich zarytej fanoušek a ten všechny skladby odbubnoval na imaginárních bicích. Stačilo ho sledovat a koncert jsem odehrál jako z partesu.“
Káša byl důkazem, že mezi bubeníky jsou obvykle hrozně fajn chlapi, se kterými je legrace. Taky znám jednoho, který je považován za jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů v naší zemi. No, a nedávno jsem zjistil, že se skupinou Barock bubnuje pro změnu zase brigádní generál ve výslužbě.
O to víc je s podivem, že v Anglii bubeníci bývali a prý pořád ještě jsou terčem vtipů často podobných nebo úplně stejných jako jsou ty, které my ve střední Evropě máme o policajtech. „Jaká je jednotka blbosti?“ ptá se jeden tamní vtip. A odpověď: „Jeden bubeník!“ Připadá mi to nespravedlivé. Vždyť i ten Petr Dudešek to v letech 1990 až 1992 dotáhl až do Parlamentu České republiky.
No jo, ale teď mi to dochází: Vždyť on byl zpěvák, ne bubeník!