O tom, na co se můžeme těšit, jak moc bude vystoupení jiné i jaké to je být členem kapely, která je skoro pořád na turné, a posledních pár let kvůli tomu opouštět manželku a dva malé synky, jsme si těsně před startem evropského turné povídali s baskytaristou Joshem Smithem. Mimo jiné také popsal, jak ho Lzzy a Arejay Haleovi téměř před dvaceti lety stalkovali, když si ho chtěli ulovit do kapely.
Vrátíte se k nám skoro přesně po roce. Už tehdy jste přijeli s aktuální deskou Back from the Dead. V čem bude koncert jiný?
Asi ve všem. Když jsme u vás byli společně s Alter Bridge a Mammoth WVH, šlo o krátký set. Jako hosté turné jsme měli omezený prostor. Nevím teď přesně, jak moc, ale určitě to bylo do hodiny. Teď budeme v hlavní roli my.
Jistě tedy budete hrát déle.
To rozhodně ano. Minule jsme se snažili představit co nejvíc věcí z nového alba a doplnit to takovými těmi stálicemi, které prostě na každém koncertě musí zaznít, aby byli návštěvníci spokojení.
Vadí vám, když „musíte“ některé písničky hrát pořád dokola?
Sám za sebe můžu říct, že jsem měl slabé chvilky. Přiznávám, že se objevilo období, kdy mi lezlo krkem hrát znovu a znovu x let starou věc.
Teď už to máte jinak?
Začal jsem totiž naše koncerty vnímat i očima fanoušků. Uvědomil jsem si, že oni jsou ti, kdo dělají skvělý koncert skvělým koncertem. Ne my! To, jak se lidé baví při našich vystoupeních, je jediný důkaz o tom, jak jsou naše show dobré a jak jsme dobří my. Když se dokážeme vzájemně na sebe naladit, propojit a procítit naplno každý tón, výsledkem je ideální blažený stav, jaký přináší jen kouzlo dané chvíle. Je to silné, nabíjející, neopakovatelné.
Samostatný koncert nebo festival?
Obojí a každé z jiných důvodů. Festivaly vnímám tak, že tam lidé přijdou a chtějí se hlavně bavit. Muzika nutně nemusí být tím hlavním důvodem, proč si koupili lístek a přijeli. Vidí spousty kapel, jsou tam s přáteli. Samostatný koncert v rámci turné, kde jsme headlinerem, je jiný, speciální, protože mám pocit, že lidé přišli cíleně na nás, čehož si vždycky hodně považuji a chci jim umožnit ten nejlepší zážitek.
Podle jakého klíče vybíráte skladby do setlistu?
Máme za ty roky hodně z čeho vybírat, což je výhoda, protože dokážeme poskládat jakkoli dlouhý set pro jakoukoli příležitost. Ať už jde o krátké vystoupení v roli hosta na akci někoho jiného, nabušený festivalový set, kdy do lidí většinou rádi nasypeme ty nejenergičtější songy, nebo o samostatný koncert, kdy máme prostor třeba i dvouhodinový, můžeme si dovolit být poněkud rozvláční, přidat balady a případně i nejrůznější rarity.
Zazní nějaká v Praze?
Nezařadil bych ji vyloženě mezi rarity, ale jednu píseň z našich úplných začátků bychom rádi začlenili. Taky máme šíleného bubeníka. Arejay je zvíře, které při headliner koncertech rádi vypouštíme z klece, aby se na pódiu dostatečně vyřádilo.
Do startu evropské šňůry zbývá pár dní. Co teď hlavně děláte?
Snažím se být co nejvíc s rodinou a zařídit asi milion věcí, aby o ni bylo postaráno.
Jako například?
Zabezpečit dům, zkrátka klasické povinnosti hlavy rodiny.
Co když na něco zapomenete?
Tak se to taky zvládne. Mám obrovské štěstí na skvělé sousedy, takže se o rodinu nemusím bát, když odjíždím na turné. Vím, že je tady vždycky někdo, na koho se můžou obrátit.
Máte taky prostor na zkoušení s kapelou nebo to není potřeba? Jak dlouhou teď vlastně máte pauzu?
Na pódiu jsme naposledy byli koncem srpna, takže už to je pár týdnů. A ano, zkoušíme.
Přestože platíte za jednu z nejaktivnějších kapel, která je na turné skoro bez přestávky?
Přesto nebo možná právě proto. Scházíme se tak obden. Prsty a vůbec svaly a klouby potřebují rozhýbat. Dát si chvíli pauzu od hraní je sice fajn, ale člověku to velmi rychle začne chybět. Na turné mi chybí rodina, když jsem doma, po pár dnech už se zase těším na stage. Jen si občas říkám, že bych je měl rád s sebou.
Po kolika dnech vám tak obvykle začnou chybět?
Když se tak dívám na rozpis evropského turné, v Praze už mi budou chybět ukrutně.
Takže kousek za půlkou. Dá se s tím něco dělat?
Manželka za mnou chce tentokrát přiletět do Prahy, takže si dá dovolenou od dětí a pro mě to bude lehčí, ale ti dva malí… to je vždycky strašně těžké.
Býváte s nimi nějak ve spojení v průběhu turné?
Snažím se, jenže když jsme právě v Evropě, doba, kdy by byl ideální čas si zavolat nebo se zkrátka nějak virtuálně spojit, když přijdou ze školky, nastává obvykle právě ve chvíli, kdy jsem na pódiu. Tohle se moc nedaří.
Kolik je chlapečkům teď?
Jednomu šest a druhému budou dva zrovna v době našeho pražského koncertu.
To jsou mi krásné „náhody“. Takže malý přijde o narozeninovou party?
To bychom mu samozřejmě neudělali. Oslavu máme naplánovanou ještě před mým odjezdem a spojíme ji rovnou s Halloweenem.
Tyto otázky jsme nemohli vynechat, vzhledem k tomu, že jste v kapele jediný, kdo má děti. Ale zpátky ke zkoušení. Kde zkouší Halestorm a jak to vypadá?
Lzzy a Joe bydlí nedaleko ode mě a dole v domě mají prostory, kde je úplně všechno.
Myslíte tu místnost plnou kytar, desítek kytar, kde jsou také klavír, bicí a…
Vy jste tam byla?
Loni jsem měla příležitost dělat rozhovor s Lzzy a co jsem neviděla za jejími zády, mi ukázala.
Tak přesně víte, kde zkoušíme. A jak to vypadá? No… rozhýbáváme prsty a blbneme. Snažíme se dostat do té koncertní nálady, což samozřejmě bez lidí moc nejde, ale i malé tréninky na suchu se počítají.
Vybavíte si, jak jste se vlastně do kapely dostal?
Naprosto živě. Kdybyste to viděla, smála byste se stejně jako já.
Nějaký konkurz?
Nic takového. Byli jsme tehdy teenageři. Lzzy a Arejay už měli Halestorm třeba tři roky a já jsem hrál v jiné kapele. Jednoho večera jsem si jich na našem koncertě všimnul. Na jejich přítomnosti by nebylo nic zarážejícího, kdyby na mě doslova necivěli. To nebylo, že by stáli někde opodál a sledovali mě. Stáli přímo přede mnou a zírali na mě. Pak se to opakovalo na několika dalších koncertech. Říkal jsem si, co to… Co to je za blázny s obsesivním chováním. Měl jsem pocit, že mě stalkují, byli všude. Jednoho večera jsem byl rozhodnutý, že za nimi půjdu a zeptám se, o co jim ksakru jde. Dopadlo to tak, že přišli oni za mnou a řekli mi, že si mě vyhlédli a chtějí mě do kapely. Sice jsem věděl, že ti dva umí hrát, taky Joe už s nimi byl, hodně dobrý kytarista, jenže jsem měl vlastní kapelu.
Čím vás přesvědčili?
Dostali příležitost předskakovat jedné kapele, které jsem si považoval a toužil jsem si s ní zahrát, takže jsem kývnul na hostování. Od té doby jsme spolu a bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě.
Hodně o vás stáli. Už je to bezmála dvacet let. Jsou do vás pořád tak zamilovaní?
To jsme asi všichni navzájem. Jsme rodina, máme se rádi. Hezky nám to funguje.
Jaké je to mít v kapele šéfku?
Lzzy není šéfka, tedy rozhodně ne v negativním slova smyslu. Jako ano, umí být někdy ostrá, ale tak sestersky a s respektem. Pokud mám tvrdit, že je Lzzy šéfka, pak si troufám říct, že takhle pohodovou a skvělou šéfovou bych každému přál.
Poslední desku máte venku rok a půl. Přivezete nám do Evropy nějakou novinku nebo třeba vánoční píseň?
Něco se chystá, ale nejsem si jistý, jestli budeme připravení jít s tím ven už na tomto turné.
A jaká je vaše role v tvůrčím procesu Halestorm?
Podílíme se na něm všichni. Dost často je to tak, že Lzzy nebo Joe přijdou s nějakým hodně dobrým drobečkem, kolem kterého upečeme celý koláč.
Seznamte se
Halestorm jsou americká rocková kapela z města Red Lion v Pennsylvánii. Před pětadvaceti lety ji spolu s tátou založili tehdy čerství teenageři – zpěvačka a kytaristka Lzzy Hale a její bratr bubeník Arejay. O pět let později se přidal kytarista Joe Hottinger a v dalším roce ukořistili baskytaristu Joshe Smitha. Na kontě mají mimo jiné cenu Grammy za singl Love Bites (So Do I). Dosud vydali pět alb, to poslední Back from the Dead vyšlo loni v květnu, a platí za jednu z nejaktivnějších koncertních kapel.