Bratranci Honza Nedvěd mladší a Vojtěch Nedvěd mají v současné době každý svou vlastní hudební dráhu. Letos také v rámci vlastního festivalu Nedvědi u stánků po dlouhé době vystupovali společně v původní sestavě kapely Příbuzní, s níž od začátku devadesátých let navazovali na rodinný odkaz. Znovu hráli hity Brontosaurů, Spirituál kvintetu i vlastní tvorbu. Vojtěch Dyk a Jakub Prachař je navíc oslovili, aby byli součástí koncertů Nedvědi 27, které se 14. a 15. května 2027 konají v O2 areně.
Oznamuji rozverně působící dvojici, že zapínám nahrávání, témat je mnoho. „To bych nedělal,“ žertuje Vojta. „Začnu první otázkou: Jak se má táta?“ bere si slovo Honza Nedvěd mladší. „Je mentálně naprosto v pořádku, dokonce má i skvělou náladu. Slíbil, že přijde i na některý z našich společných koncertů s Vojtou. A můžu říct, protože to sám potvrdil na sociálních sítích, že pokud bude živý a zdravý, přijde i do O2 areny. Myslím, že v poslední době načerpal hodně sil.“
To ráda slyším.
Honza Nedvěd: Předběhl jsem vás, protože z toho máme velkou radost. Tátovi už je osmdesát a v tomhle věku, jak říká, nevíte, co bude za hodinu. Takže je potřeba využít každou minutu, kdy má náladu žít. Pro starší muzikanty je těžké najít motivaci a něco, co je v životě ještě může bavit. Protože pokud je někdo takový génius, jako byl táta, muzika je vždycky na prvním místě. U běžného muzikanta je tam rodina a další věci, ale u táty to prostě vždycky bylo takhle. Možná právě díky tomu byl takový génius, protože tomu všechno obětoval. Pak se samozřejmě všem za svůj život a za to, co způsobil, omlouval. Ale génius se narodí jednou za bůhví kolik let a s tím darem je potřeba nějak nakládat. Rodina to musí pochopit.
Vojta Nedvěd: Já v podstatě můžu jít?
Nechoďte! Jakou otázkou chcete začít vy?
Honza: Musíš si dát na začátek nějakou hezkou.
Vojta: Jak prožíváte léto? Výborně, protože ho mám radši než zimu. Čím jsem starší, tím ji hůř snáším. Hlavně když je proměnlivá a jednou mrzne, jednou je hezky, rozdíly deset dvacet stupňů.
Honza: Že tě přerušuju…
Vojta: Takhle to u nás v rodině chodí odjakživa. Člověk něco nahodí, Honza řekne: Že tě přerušuju… A pak mluví jenom on a já se akorát nadechuju.
Honza: Geny se zkrátka nezapřou. My si spolu děláme legraci, pošťuchujeme se vzájemně.
Vojta: A takhle to bylo i u našich tátů.
Honza: Ale pak se taky uměli hodně pohádat. Většinou tak na dvě tři hodiny.
Vojta: Co není, může být!
Honza: Ne, to jsme si slíbili – že do konce života se budeme takhle pošťuchovat.
V létě jste oba hodně koncertovali. Míváte každý rok takhle nabitý?
Honza: Já vždycky odmítal větší festivaly. I táta se strejdou se celý život soustředili na hraní v divadlech a kulturních domech, aby se člověk nějakým způsobem nevypotřeboval a nevystřílel si všechny vlastní náboje. Je lepší udělat jen dva tři fesťáky, na které se lidi těší, abychom je nezklamali, a pak spíš jezdit celý rok po vlastní ose. Každý z nás má třeba deset koncertů měsíčně. Jezdíme rádi i k sousedům, abychom uspokojili oko a ucho slovenského posluchače, protože tam máme obrovské zázemí a tradici, kterou tam táta se strejdou vybudovali.
Vojta: Honza koncertuje se svojí kapelou a já taky se svojí, ale mně pro změnu festivaly nevadí. Rád je objíždím, protože se tam rád setkávám s ostatními muzikanty, čímž nechci říct, že Honza ne. Festival má svoje kouzlo a beru ho spíš jako ukázku toho, co pak lidé uvidí v kulturácích, když přijdou na celý koncert.
Letos jste si udělali i vlastní festival Nedvědi u stánků. Měl zastávky v Ostravě, Slavkově u Brna, Ústí nad Labem a v Mikulově.
Vojta: Vznikl díky nápadu manažerů neplánovaně v pravý čas, protože letos uběhlo třicet let od Strahova. Do toho slaví strejda Honza osmdesátiny a my jsme chtěli vzdát hold písním, které tady vznikly za jeho a tátovy éry.
Honza: A pokusit se důstojně pokračovat dál.
Vojta: Takže na festivalu zazněl průřez všemi nedvědovkami. To znamená strejdova tvorba,
tvorba mého táty, zároveň tam hrajeme s Honzou každý svoje věci, které skládáme a snažíme se jimi pokračovat. A po čtyřiadvaceti letech bylo vystoupení ve staré sestavě, v poslední původní sestavě Příbuzných.
Soustředíte se díky životnímu jubileu Jana Nedvěda a výročí Strahova na tvorbu vašich tátů letos víc než obvykle?
Honza: Mám pocit, že je potřeba to slavit. Táta je přes šedesát let na scéně, strejda na ní také byl tak dlouho. A mám pocit, že se ze všech stran tvrdí, nebo se ještě nedávno tvrdilo, že folk je okrajový žánr. Teď jasně vidíme, že lidé chodí v tisících na festivaly. Je jasné, že na folku nic okrajového není. S tím ale tátové bojovali celý život. Ten můj vlastně za celý život nedostal žádné větší ocenění. Teď jsme byli na Slavících a já jsem říkal: Kde je folk a country? Každý zná Stánky, každý zná Růže z papíru, Wabiho Daňka, Ryvolu, spoustu písniček. Kde to všechno je? Kde je ocenění jednotlivých autorů? Možná se v tomto směru brzy něco změní.
Vojta: Nemyslím si ovšem, že by letošní koncerty byly nějak víc věnované písničkám, které složil strejda Honza nebo táta. Ty tam jsou vždycky.
Honza: Musí být.
Vojta: Je to odkaz, který se snažíme rozdávat dál. Samozřejmě se vší úctou a pokorou. Zároveň chceme, aby posluchači a diváci věděli, že se snažíme jít dál a nehrajeme pořád dokola jen Stánky.
Honza: Vojta má svoje desky, já taky svoje. Vojta vydal Maluju na nebe, já jsem teď vydal Chlapský slovo. Příbuzní dříve vydali celkem pět desek a prodalo se jich skoro dvě stě tisíc. To už dneska vůbec není. Dnes jsou streamy. Já jsem patnáct let nehrál a paradoxně jsem to všechno začal dávat dohromady za covidu. Rozsvítil jsem si prostor kolem sebe a říkal si: To je všechno úplně jiné. Musíte se přizpůsobit sociálním sítím, musíte to šířit jiným způsobem, než se muzika šířila dřív. Možná, když to člověk pochopí, je promo vlastně daleko jednodušší. Dřív jsem lepil plakáty, dělal billboardy, dával inzeráty do novin a tak dále. Jiná doba.
Myslíte, že by dneska Stánky trendovaly na TikToku?
Honza: Ale jo. Když lidé stáli ve frontě na Ewu Farnou, před arénou si tisíce z nich prý společně zazpívaly právě Stánky. Z té zprávy jsem měl velkou radost. To by se tátovi líbilo.
Honzo, říkal jste, že vám připadá, že se folku nedostává dostatečného uznání, ale není tohle právě největší satisfakce? Že ty písničky zná doopravdy skoro každý?
Honza: To tvrdí hlavně média, že je to okrajové, ale my víme, že to tak není. Když se přijdete podívat na jakýkoli festival, nejenom náš, je tam natřískáno. Lidé českou muziku chtějí.
Vojta: Myslím, že Honza chtěl říct, že mezi lidmi a posluchači jsou Nedvědi samozřejmě oceňovaní. Jde spíš o různé akce typu Český slavík. Asi si teď trošku někoho naštvu…
Honza: Jen říkej pravdu. Řekli jsme si, že do konce života budeme říkat pravdu.
Vojta: Dneska ceny vyhrávají lidé, které pomalu ani neznám. Přitom můžeme mluvit o Jarkovi Nohavicovi, o Wabim Daňkovi… Nikdy to nedostali.
Honza: Podívej se ale i na druhou stranu. Kateřina Marie Tichá začínala na Portě. Dneska jede. Pokáč. Klasický folkař, začínal na Portě. Pak se dostal trochu do popiny, i když myslím, že je to dnes hodně propojené. Když potřebujete udělat velkou propagaci, možná se musíte trochu zapřít v popině, abyste tam prolezli. Ale to my nikdy neuděláme. Budeme dělat to, co považujeme za pěkné pro nás. Tak, jak to cítíme. A jakým způsobem si s tím poradí média nebo někdo jiný, už je druhá věc. Já jsem to nikdy neudělal a táta to taky nikdy neudělal. Člověk se nesmí zapřít a dělat něco nuceně nebo kvůli něčemu. Buď ocenění přijde, nebo ne.
Vojta: Mám to úplně stejně. Muziku dělám, jak ji cítím. Je v tom samozřejmě určité riziko, jestli to lidé vezmou, nebo ne. A sám za sebe strašně nerad muziku škatulkuju. Prostě existuje muzika. Buď je dobrá, nebo není dobrá.
Honza: Ale když si vezmu kytaru a začnu zpívat Růže z papíru a budu říkat, že chci do Evropy 2 do hlavního vysílání, tak mě tam nikdo nevezme, protože jejich posluchače to možná nebude zajímat. Proto jsme teď moc rádi, už to téma otevřu, že nás oslovili Vojta Dyk a Jakub Prachař.
V polovině května 2027 pořádají Vojtěch Dyk s Jakubem Prachařem koncerty v O2 areně, které budou poctou muzice vašich otců. První termín byl vyprodaný okamžitě, a tak přidali ještě jeden.
Honza: První arénu udělali na stání, to znamená, že zhruba čtyři tisíce lidí má stát a zbytek sedí. První se prodalo sezení. Já říkám: To je ono. Cílová skupina pětačtyřicet plus, padesát – to jsme my. Ale samozřejmě přijdou i mladí. A pokud nám to nějakým způsobem omladí cílovou skupinu, je to jedině ku prospěchu. Ať lidé vědí, že česká muzika žije. Nejenom z našich úst, ale třeba i z úst Romana Horkého, který v O2 areně bude taky, Roberta Křesťana a spousty dalších lidí, kteří tady vytvořili obrovské kulturní hodnoty. Písničky, které měly obsah, příběhy. To jsou nádherné věci. A omladina dneska jede jenom „duc, duc, duc, duc, love me baby“ a tak dále. Možná když pochopí, že texty můžou být taky o něčem, může to začít fungovat.
Máte pocit, že to mladí nechápou?
Honza: Rap, který je teď number one, má zase spoustu pěkných textů. Já ty věci sleduju a musím říct, že jsem překvapený, že rappeři zdaleka nechtějí jen dostat ze sebe nějakou energii, ale do textů toho dávají hodně. Pokud se nebavíme o drogách a podobných věcech, je to pro mě příjemné a svým způsobem i vyspělé. Když vidím, s jakým důrazem ty texty řvou, jak je ze sebe dostávají, mám pocit, že chtějí celému národu říct, co uvnitř cítí. To jsou jejich emoce, jejich pravda. To je ta ulice, ve které buď někdo opravdu žije, a pak mu to věříte, nebo si na to jen hraje, a pak mu to věřit nemůžete.
Vojta: Vždycky říkám, že do nedvědovských textů musí většina lidí dospět a dozrát. Protože i mně bylo patnáct. A přestože jsem v tom vyrůstal a samozřejmě poslouchal rock, pop, Spirituál kvintet, který miluju dodneška, i nedvědovky, v patnácti letech to do vás prostě nejde úplně na pohodu. Letos mě ale na festivalech Nedvědi u stánků mile překvapilo, že lidé od začátku seděli jako přikovaní a hltali každou písničku. Museli jsme to dokonce udělat tak, že mezi programem původní sestavy Příbuzných a Honzovou kapelou jsme udělali normální přestávku, se kterou jsme původně vůbec nepočítali. Aby si lidé měli možnost aspoň odskočit nebo dojít pro něco k pití.
Zmínili jste, že Jan Nedvěd slíbil, že pokud zdraví dovolí, do O2 areny přijde.
Honza: S Jakubem Prachařem jsme si říkali, že by bylo hezké, kdyby měl v první řadě nějaké zlaté křeslo. Seděl by tam a pozoroval jednotlivé interprety a to, jak se jeho písničky zaranžovaly. Něco jako měl na narozeninách Karel Gott. Byl by obklopený přáteli a rodinou. Je to pro nás obrovská zodpovědnost a samozřejmě obrovský strach. O to víc musíme pracovat, aby všechno dopadlo dobře. Mám radost z interpretů, kteří potvrdili, že tam kromě nás budou. Michal Hrůza, Matěj Ruppert, Tereza Černochová a další. Všichni budou nějakým způsobem zpracovávat tátovy písničky. Bude to správné oslavení nedvědovské hudby. Takový menší Strahov.
Mimochodem, vy jste s tou nedvědovskou hudbou hráli i mimo Česko a Slovensko…
Vojta: Vybavuje se mi zážitek z Irska. Když jsme letěli tam, bylo to dobré, dokonce nám dovolili vzít kytary dovnitř do letadla. Jenže pak jsme se vraceli zpátky – a to nezapomenu. To byl strašný pohled. Vystoupili jsme z letadla a přes okna v tunelu jsme viděli otevřený nákladový prostor. Dole pod ním stál jeden chlap a druhý mu shora házel zavazadla i naše kytary. A pak letěly dolů klávesy. Všichni asi čekali, že to bude něco lehkého, jenže ono to bylo těžké a prásklo to na zem. Naštěstí kytara přežila, ale řekl jsem si, že nástroje už do letadla opravdu nikdy.
V zahraničí jste hráli hodně?
Vojta: Tohle bylo spíš výjimečné. Londýn a Irsko, tehdy asi na tři dny. Táta hrál v Americe. Jenomže já jsem asi po něm, vždycky jsem byl spíš tuzemský člověk. Patriot prostě. Jsme zemáci. Táta odletěl do Ameriky a řekl: Kdy je vystoupení? V sobotu? Dobře, tak v pátek letím. Myslím, že tam měli dva nebo tři koncerty, takže tam byl snad tři čtyři dny, ale pak už se hnal zpátky.
Honza: Můj táta udělal něco podobného. Volal s přáteli na Floridě a oni mu říkali, ať přijede. A on řekl: Tak já přiletím na kávu. Přiletěl z Prahy na Floridu, dal si kávu, pokecal a pak se zeptal, kdy mu to letí zpátky. Hanka říkala: To si snad děláš legraci. A on: Ne, já přijel na kávu. Sedl do letadla a letěl zpátky. Chtěl je vidět. Pro mě je to úplně nepředstavitelné. Já se letadla bojím. Kdybych strach nějak překonal, dovedu si představit, že bych tam byl dva měsíce a projel zásadní muzikantská místa. Ale jet tam na kávu, to dokáže opravdu jen táta a možná strejda.
Honzo, v souvislosti s vaším otcem jste použil slovo génius. Kdy jste si začal uvědomovat, co váš táta vlastně na hudební scéně znamená?
Honza: Osmdesátá léta pro mě znamenala hlavně holky, motorky, první průšvihy a radosti v Lukách pod Medníkem, kde jsme oba vyrůstali. Tohle jsem vůbec nevnímal. Jen to, že tátu neustále někdo odváží na koncert. Bral jsem to jako normální součást života. Někdo chodí do továrny, táta jezdil na koncerty. Pak se ale něco hodně změnilo se Strahovem. Seděli jsme vzadu v zázemí, Petr Novotný, Habera, já… A před námi úplně prázdný stadion. Dlouho nic. Čekalo se, jestli lidé vůbec přijdou. Táta říkal: Já jsem říkal, že nepřijdou. A Petr Novotný na to, že to by byl malér.
Proč by nepřišli?
Honza: Lidé totiž měli CD, které zároveň fungovalo jako vstupenka, takže jsme přesně nevěděli, kolik z nich skutečně dorazí. Byla zorganizovaná doprava, tisíce věcí kolem, byly v tom obrovské peníze… A pak se stadion začal plnit. Novotný postupně počítal: Tak, máme zaplacené svačiny. Teď máme zaplacené náklady. Ty byly už v roce 1996 obrovské. A tam jsem si začal uvědomovat, že když přišlo tolik lidí…
Něco to znamená.
Honza: Říkal jsem si: Ty jo, to je teda síla. Byla tam spousta hostů, táta to podle mě nevnímal tak, že oni dva jsou ti nejlepší a všechno je jenom o nich. Bral to jako poctu české písničce. Proto tam byli Spirituál kvintet, Svěrák, Suchý a spousta dalších osobností jednotlivých žánrů. Moc se jim to povedlo. A táta pak řekl: Tak jsme dohráli Strahov, zítra jedeme do Rakovníka.
Vojta: Já to měl úplně stejně. Když v tom člověk vyrůstá, vůbec si to neuvědomuje.
Honza: Všichni ti strejdové, tátové, lidi ze Spirituál kvintetu…
Vojta: Přesně. Když ještě za komunistů po mně soudružka učitelka chtěla na hudební výchovu, abych přinesl desku Spirituál kvintetu, koukal jsem na ni a říkal si: Proč bych měl nosit desku Spirituálu? Člověk to prostě bere úplně jinak. Ale jako dítě jsem samozřejmě miloval jezdit na festivaly a sledovat ruch vzadu i před pódiem. Zamiloval jsem si to. A přesně jak říká Honza: se Strahovem si člověk najednou uvědomil, co tady táta se strejdou dokázali a jakou stopu tady zanechali. Protože přece jenom, na dva chlápky s kytarou, kteří si sednou na pódium a hrají, přišlo přes sedmdesát tisíc lidí? To je neskutečné.
Honza: Spousta lidí z popové branže koukala s otevřenou pusou, možná i se zdravou závistí, co se to vlastně stalo. Protože mnoho z nich nevěřilo, že vůbec někdo přijde.
Jak jste prožívali ten den?
Vojta: Pro mě bylo úplně neuvěřitelné už jen to, když člověk jel autem nahoru. Petr Novotný dokázal úplně dopravně přestavět celou Prahu. Byly domluvené svozové autobusy ze Slovenska, z Hradce. Když jsem tam přijížděl a viděl, jak lidé proudili venku před vstupem, ten šrumec, byl to nádherný zážitek.
Honza: Myslím, že potom ani nebyl žádný velký večírek. Normálně se odehrálo a jelo se domů, jako kdyby to byl ten Rakovník.
Čekala bych oslavu.
Honza: Ne, prostě normální běžný den.
Vojta: Samozřejmě chvíli poseděli, dali si cigáro, nějaký chlebíček, popovídali si o tom…
Honza: A jeli domů koukat na nějaký hezký seriál.
Vojta: Táta to začal vstřebávat až potom, v klidu. Protože v tu chvíli to byla taková euforie všeho, obrovské napětí a zodpovědnost. Když člověk hraje normální koncert, má nějakou zodpovědnost, a tady byla milionkrát větší. Takže večírek opravdu nebyl důležitý.
Když jste začínali muzicírovat vy, říkali jste si: Já chci jednou taky Strahov?
Honza: My začali v roce 1993, tedy tři roky před Strahovem. Ještě se nic takového ani neplánovalo. Stejné to bylo u tátů. Teď jsme byli na zkoušce u Zdeňka Tichoty a Jirky Tichoty a ptali jsme se, kdy to všechno začalo. Brontosauři začali v roce 1973 a o rok později, v roce 1974, začali tátové hrát se Spirituál kvintetem. Nikdo netušil, co bude. Táta dělal elektrikáře, lezl na stometrové stožáry. Strejda pracoval v telekomunikacích na Žižkově, stejně jako teta Lída. A skutečně snad do pětatřiceti nebo čtyřiceti let ještě chodili normálně do práce.
Hudba tehdy znamenala šedesát korun za koncert. Nebylo to nic, z čeho by si člověk mohl vyskakovat. Spoustu věcí dotovala ze své výplaty máma. Za hraní byly často jenom cesťáky. Skutečně se to podle mě změnilo až po revoluci. Táta se odtrhl od Spirituál kvintetu, strejda tam ještě chvilku byl, pak se k němu přidal a tehdy se to skutečně rozjelo. Lidé začali chodit opravdu v desetitisících. Těšili se na svobodné slovo, na texty, na věci, které dřív byly zakázané. Táta začal hrát i staré básníky, Seiferta, všechno bylo mnohem otevřenější.
Spousta tehdejších hvězd, třeba Michal David, naopak najednou nevěděla, co bude. My jsme u něj tehdy natáčeli desku a viděli jsme, v jakém byl stavu. Nevěděl, co bude dál. Mimochodem, dneska mu ten návrat přeju. Prožil si svoje, po revoluci spadl úplně na dno, a pak to všechno znovu krásně nastartoval. Zaslouží si to.
Vojto, jak jste to měl v začátcích s ambicemi vy?
Vojta: S kapelou Příbuzní jsme začínali hrát bez jakéhokoli záměru. Prostě nás bavilo hrát. Honza přijel na Luka na chatu a najednou mi řekl: Hele, nechceš přijít dolů? Mám tady magneťák, mohli bychom zkusit něco zahrát spolu.
Honza: U strejdy v Lukách pod Medníkem bývaly rodinné sessions. Dost často se v sobotu sešli sousedi a hrálo se. V sedm hodin se začalo, Vojta vždycky vyfasoval basu, což nesnášel, protože se mu dělaly mozoly. Seděli jsme v půlkruhu, většinou dvanáct až patnáct lidí, a od sedmi do půlnoci jsme hráli. Od toho se všechno odvíjelo, možná právě díky strejdovi jsme k tomu tíhli.
Vojta: Přesně si pamatuju naše první vystoupení.
Honza: Na Žižkově pro šestnáct lidí a lidi z Popronu. Seděli v poslední řadě a řekli: My vám uděláme desku, zkusíme to s vámi.
A rozjel se velký kolotoč. Bylo nám šestnáct nebo sedmnáct. Začali jsme jezdit ze školy na koncerty.
Vojta: Já jsem dokonce jezdil z koncertu rovnou do školy. Na učňáku jsme měli jednou za čas noční. Vrátili jsme se z koncertu a oni mě odvezli rovnou na noční.
Honza: Díky té firmě, která nás tři roky po revoluci nějakým způsobem prosadila, se povedlo něco mimořádného. První desky jsme prodali skoro šedesát tisíc. Každý jsme dostali honorář padesát tisíc korun. Najednou máte tolik peněz, že nevíte, co s nimi. Já si koupil dvě kila bramborového salátu. Takhle krásně, naivně a nádherně to začalo.
Vojta: Já auto.
Honza: Přišla druhá deska, třetí, čtvrtá a potom už Strahov. Táta bohužel prodělal mrtvici, čekali jsme, co bude, ale dostal se z ní dobře. To byl rok 1998 nebo 1999. Pak začala éra, kdy jsme s tátou hráli společně s velkou kapelou. Jirka Škorpík, Milan Plechatý, na bicí Pavel Větrovec… Jezdili jsme po České a Slovenské republice. V roce 2005 tahle éra skončila a já jsem od roku 2005 začal dělat auta, až do roku 2020. Rovných patnáct let. Vojta ale v muzice pokračoval dál. V jiné formaci, ale pokračoval. Pak se táta s Vojtou dokonce v roce 2008 spojili a pět let hráli spolu.
Vy jste si, Vojto, od muziky nikdy pauzu nedal?
Vojta: Ne, já ji pořád miloval a miluju. Baví mě dávat lidem určitý klid a radost. Když odcházejí z koncertů a vidíte nadšené oči, je to prostě nejvíc.
Honza: Táta, který je už sedm let zavřený doma, teď říkal, jak se těší do
O2 areny a třeba i na nějaký jiný koncert. Říkal: Já nechci žádné peníze. Mně se stýská po potlesku. To je největší odměna pro muzikanta, pro umělce jako takového.
Když vás Vojtěch Dyk oslovil, abyste byli patrony koncertu v O2 areně, věděli jste hned, že do toho jdete?
Honza: Ne, samozřejmě jsme přemýšleli.
Vojta: Je to velká věc. Ono se nás to vlastně týká i netýká, protože to produkčně neděláme, ale člověk má nějakou vizi a samozřejmě by chtěl, aby to podle ní dopadlo. Takže nás čeká spousta práce a možná i dohadování o určitých věcech.
Honza: To je právě ono. Na začátku jsem trochu bojoval. Říkal jsem si, že by tam měli být cítit Brontosauři, Spirituál kvintet, který tam určitě taky zazní. Pak jsem si zase říkal, že pro mladé by bylo dobré to trochu oživit. Vojta Dyk sám na poslední zkoušce řekl, že ze sedmdesáti procent to budou skuteční Nedvědi a ze třiceti procent do toho zkusíme dostat některé prvky populární muziky. Ne že by se písničky úplně přearanžovaly. Spíš se trochu ozdobí, aby si i mladí přišli takzvaně na své. Přidají se třeba refrény, aby se lidem dobře zpívalo.
Jak všichni Prachaře známe z mnoha pořadů, nevím, nakolik něco myslí vážně a nakolik si z toho chce dělat legraci. Já rovnou řekl, že pokud z toho bude nějaký velký cirkus, určitě do toho nejdu. Po první půlhodině diskuze s nimi jsme ale pochopili, jak vážně to myslí a s jak velkou úctou k tátovu dílu přistupují. Důkazem je i to, že to bude scénická věc, režírovat to budou Cabanové. Lidé vejdou do prostoru, kde zapomenou na to, že jsou v O2 areně. Vytvoříme tam virtuální svět.
Zpíváte dodnes rádi všechny zásadní písničky vašich tátů?
Honza: Jsou určité věci, které jsou pro mě už zapomenuté. Třeba Ptáčata už prostě nemůžu. Hráli jsme je třicet čtyřicet let. Ale to jsou jednotlivé malé věci, které nejsou podstatné. Když nás Prachař s Dykem vyzvali k prvnímu promu O2 areny, naložili nás do starého motoráku a odjeli jsme směrem na Křivoklát, do Nižboru, kde má Tomáš Hanák restauraci. Ve tři hodiny jsme na sociálních sítích vyhlásili: Hele, hrajeme tam, přijďte se podívat. Samozřejmě se tam všichni ani nevešli.
Ale atmosféra, kdy jsme si jen tak sedli se dvěma kytarami, s Jakubem Prachařem, Honzou Maxiánem a Vojtou Dykem, který využíval svoje pěvecké schopnosti k improvizaci, a zahráli jsme lidem úplně čistě od A do Z… To je asi to největší kouzlo. To by se mělo dostat i do O2 areny. Ty tátovy písničky jsou totiž o obyčejnosti. Není tam nic strojeného.
Dokonce si myslím, že kdyby táta byl v produkčním týmu, všechno by zakázal. O to víc ale bude překvapený, když pochopí, že se ty písničky dají i velmi povznést, pokud se jim neublíží. Je potřeba přistupovat k tomu s velkým citem. Proto jsme nad tím jako takoví supervizoři, aby se to neodklonilo někam úplně jinam.
Každý muzikant a zpěvák do toho samozřejmě dá kus svého. Jak teď říkal Honza Maxián, přefiltruje si to přes sebe a dá tam kus své osobnosti. Což může být ku prospěchu, ale taky nemusí. Uvidíme, jak to dopadne. Nemůžete ale muzikanta učit frázi po frázi. To prostě nejde. To jsem ale trochu odbočil.
Vojta: Já, byť jsem opravdu Nedvěd, nezpívám všechny nedvědovské písničky, protože vím, že mi všechny nejdou do pusy. Třeba Kohouta už dneska zpívám, ale to je zase otázka dozrání. Jednou jsem jel se strejdou Honzou na nějaké hraní a jemu tehdy nebylo dobře, takže nemohl odzpívat celou hodinu. Vzal jsem to za něj, a když jsem zazpíval Kohouta, řekl jsem si: Jo, tak tohle už asi nikdy zpívat nebudu. V životě se ale děje spousta věcí, které vás určitým způsobem posílí. A najednou jsem Kohouta začal zpívat tak, jak podle mě má být zazpívaný.
Honza: Musíte spadnout na hubu, zažít velkou euforii, nějaké lásky, ženy. A třeba i nějaká ta cigára a chlast v hospodě. Pokud nic z toho nemáte a životem se jenom tak vezete, nikdy to do té písničky nedáte.
Vojta: Když odešel táta, byl to takový úder do života, že mě to položilo na úplné dno. A člověk pak ty písničky vidí úplně jiným způsobem. Je to logické. Změnilo to způsob, jakým je zpívám a prožívám.
Ráda bych se ještě zeptala, zda vznikají nové písničky a na čem pracujete spolu?
Vojta: To, co děláme v projektu Nedvědi u stánků jako Příbuzní, je opravdu výjimečná věc. Jinak pokračujeme dál každý se svojí kapelou. Mám takový sen a vypadá to, že se mi splní, že svoje padesátiny oslavím v září 2027 v Lucerně. Zároveň tím oslavíme i mého tátu, který bude mít nedožitých osmdesát. Chtěl bych v té době vydat i nové CD. Už se na tom pracuje. Moje první album Maluju na nebe pro mě bylo zvláštní. Písničky jsem napsal já, texty mi napsal kamarád Petr Hrdlička. Když jsem to doma dával dohromady jako demo, říkal jsem si: Jo, to je pěkný, tak to normálně pustíme ven, ať z toho mají něco i lidi. A najednou jsem držel CD v ruce a uvědomil si, že tady byli ti velcí giganti, kteří zanechali obrovskou stopu. Strejda Honza, Dušan Vančura, táta… A říkal jsem si: Ty bláho, vezmou to? Ale byl jsem přesvědčený, že to je přesně tak, jak to chci. Dneska už můžu říct, že jsem měl velkou radost, protože to lidé vzali. A teď si to zopakuji.
Honza: Když člověk pochybuje, je to naprosto zdravé. Když si myslíte, že už jste hotový, že jste génius, všechno končí. Takhle to prostě je. Tátovi je osmdesát a pochybuje o sobě víc než ve dvaceti. Tak člověka život semele. Já dělám Lucernu letos 25. listopadu, samozřejmě tam bude Vojta a spousta dalších hostů. Pozval jsem Moniku Bagárovou, abychom oslovili mladou generaci. Dovedu si představit, že Monika Bagárová ze sebe sundá všechny ty šminky a všechno kolem, já si vedle ní sednu s kytarou a na její i naše sociální sítě spolu zahrajeme úplně obyčejnou nedvědovku. A příští rok spolu s Vojtou také uděláme pár výjimečných koncertů. Prostě si vezmeme kytary a budeme zpívat. Čistě, bez kapely, jenom my dva. Já se na to moc těším. Vojta se těší taky, akorát to ještě neví.
Nejen k těm rodinným jubileím vám přeji, ať se všechny koncerty daří.
Honza: Člověka to naplňuje. Pro mě je to ale velký nezvyk, protože jsem vždycky byl zvyklý dělat rukama. Teď jsem byl dva dny v servisu, a když mi dávali výplatu, skoro jsem ji nechtěl. Rád jsem si na tu práci vzpomněl. Opravdu mě auta baví tak, že si to člověk, který to nezažil, neumí představit.
Vojta: V tomhle je mezi námi taky rozdíl…
Honza: Tebe zase baví pekařina. Pečeš vánočky.
Vojta: Začalo to za covidu úplně obyčejně chlebem. Koupil jsem v krámě půlku chleba a druhý den byl plesnivý. Řekl jsem si, že tohle už jíst nebudu. Tak jsme s manželkou laborovali nad nějakým dobrým receptem a nakonec z toho vznikl skvělý bramborový chleba. Večer jsem ho upekl, ráno jsem vstal a půlka byla pryč. Do večera nebylo nic. Takže jsem opravdu pekl chleba každý den.
Pak přišly Vánoce. S tátou jsme měli tradici, že jsme každý dělali vánočku a potom jsme se navzájem chlubili, komu se povedla víc. Tak jsem si řekl, že udělám vánočku. Sehnal jsem výborný recept od pana Maršálka na máslovou vánočku. Udělal jsem dvě, jednu pro nás a jednu pro děti. Další rok už jsem dělal asi čtyři. A naposledy jsem jich dělal dvanáct. Mám prostě radost z výsledku.
Ta auta máme asi taky nějakým způsobem v krvi. Já chtěl jít taky na automechanika, ale protože jsem silný ročník 1977, nedostal jsem se. Takže druhá volba byla: přes jídlo se vždycky nějak uživíme. A šel jsem na pekaře.
Nedvědi 27
14. a 15. května by se návštěvníci s hudbou bratří Nedvědů a Brontosaurů měli cítit jako během nejkrásnějšího večera u táborového ohně. Jen těch hlasů, které budou zpívat slavné hity, bude o něco víc. „Jeden z našich hostů prohlásil, že tyto koncerty by měly být hlavně oslavou hudby, pokory a ohně. A to se mi velmi zalíbilo,“ říká Vojtěch Dyk, jeden z producentů a zároveň průvodců celého večera. „V čase, kdy je na nás z rádií chrlena bezmyšlenkovitá hudba většinou bez nosné melodie a základního rytmu, je návrat k podobným písním vysvobozením. Takovým nadechnutím.“ Koncerty Nedvědi 27 přivítají řadu hostů a na jejich vzniku se podílejí i bratranci Honza Nedvěd mladší a Vojtěch Nedvěd, kteří hodně o svých otcích i chystané akci prozrazují v tomto rozhovoru.