Něco podobného mi udělal naposledy jistý prominentní umělec ještě za minulého režimu, tuším, že v roce 1987. No co, koupím si normální lístek! Nebudu sice přítomen třeba na autogramiádě umělců, ale to snad přežiju.
Nebýt tohoto upachtěného přetahování, článek by začal pochvalným odstavcem. Mirai se akcí, evidentně inspirovanou Kryštof kempy, které taky cílí na co nejužší kontakt s „die hard fans“, podařilo vytvořit výtečný produkt. Je zacílený na pubertální, lehce postpubertální a čerstvě mateřské publikum, které čím dále více tvoří jádro příznivců Mirai, a posiluje jeho věrnost značce.
Kroky, vedoucí k tomuto cíli, lze definovat slovy kontaktnost a spřízněnost. Kontaktnost je vytvářena už zmíněnou autogramiádou, speciálním akustickým koncertem na Malé scéně, nabídkou Miraiova oblíbeného jídla z dětství, bohatou kolekcí merchandisingu, neustálými připomínkami z úst moderátora a podobně. Spřízněnost naopak tvořili pečlivě vybraní hosté – dětská hvězdička Matěj Plšek, dívčí skupina Vesna, která jako představitel českého koutku world music symbolizuje v koncepci festu důležitý sociálně-politický progresivismus, a Paulie Garand jako respektovaná osobnost domácího rapu a hip hopu, jenž je stále symbolem aktuálního hudebního trendu.
To není nic negativního, popový umělec už od dob Elvise Presleyho nebojuje o publikum jen písničkami, ale i dobrým marketingem. Jenže člověk míní a příroda mění. Nejprestižnější koncert celého turné se setkal s nepřízní počasí, která nabourala, co se dalo. Deště přicházely ve vlnách, jednou silnějších, jindy slabších.
Studené sprchy
První lehká sprška se sice na začátku akce skoro nedotkla davu, čekajícího na podpisy kapely, ale Matěj Plšek, který ve čtyři Mirai Summer Fest otevíral, se s ní musel statečně utkat přímo na pódiu. Z hlediska člověka, který se zabývá historií a výhledy populární hudby, přitom šlo o nejzajímavější moment festivalu. Jako kdyby se vrátila osmdesátá léta, doba Pavla Horňáka a Josefa Melena!
Nedávno probíhala mezi hudebními novináři diskuse o nových trendech české scény a kolega Jaroslav Špulák při zmínce o jiném interpretovi, který si říká mat213, přišel s postřehem, že po pětatřiceti letech od listopadu 1989 už vyrostla generace, která sedmdesátky a osmdesátky nezažila a tudíž ani nesdílí odpor naší věkové skupiny k tehdejšímu střednímu proudu a vrací se k němu jako k inspiraci. Plšek, netuše, tuto tezi podtrhl.
Na určitou část miraiovského publika Plškovo vystoupení zafungovalo. Maminky s batolaty v náručí už už viděly svého potomka za čtrnáct let v podobné roli. Otázkou je, jak se z puberťáka, dnes zpívajícího o prvních randíčkách, dokáže Plšek po hlasové mutaci přeměnit v dospěláka s nějakými zajímavými songy a názory. Možná, že podobně jako kdysi Pavel Horňák dojde k poznatku, že dost bylo cvičené opičky a začne se věnovat něčemu rozumnějšímu a pro lidstvo užitečnějšímu.
Akusticky to Mirai sluší
Po Neohorňákovi se na malé scéně objevili Mirai s akustickým koncertem. No, moc akustický nebyl, to jen Mirai Navrátil hrál na akustickou kytaru, jinak kytara a basa byly elektrické, ale publikum si na takové nuance opravdu moc nepotrpělo. Ale jinak to byl nejlepší okamžik chuchelské události. Bez blikání světel vyzněly jejich písně mnohem autentičtěji a opravdověji. Otchi, Vlci, Tenkrát a několik dalších kousků nakonec ukázalo, že všichni tři Navrátilovi spoluhráči dovedou překročit hranici doprovodných „dělníků hudby“ a když na to přijde, jsou i výraznými individualitami.
Na řadu potom přišla Vesna, která měla být hudebně nejatraktivnějším souborem pražské miraiovské přehlídky. Dívčí soubor, stavící na slovansko-balkánské hudební kultuře, se výborně rozjel, ale po druhé skladbě toho deštěm bičovaná kapela musela nechat. Očekávané Moravo zaznělo už jen v reprodukované podobě, potupně následované Helenou Vondráčkovou a jejím Tehdy padal déšť. Naštěstí taky jen z reproduktorů.
Garand s kapelou zářil
Pět minut po tom, co Vesna odešla z pódia a sbalila si věci, bylo zase po dešti. Nicméně, krátké vystoupení Patricie Kaňok a spol aspoň pomohlo dorovnat časovou ztrátu. Pak přišel Liberečák Paulie Garand a pětačtyřicet minut rapoval za doprovodu živého ansámblu. Nebyl až tak rockový band jako má třeba Prago Union, protože klávesy relativně zjemnily sound, ale zněl docela dobře a když se občas muzikantům podařilo vylézt z křoví a pochlubit se nějakým sólíčkem, byl i přísný kritik celkem spokojen. Navíc slabinou na rapera až příliš kultivovaného Garanda je oproti jeho kolegům trochu monotónní přednes vodopádu rýmů, takže živá kapela dodala jeho vystoupení potřebný drajv. Spokojenost.
Mirai proti konfetám
Šlusovali samozřejmě Mirai. Nebylo to pro ně asi úplně příjemné vystoupení, protože pódium bylo postaveno tak, že museli čelit přímému ostrému a studenému protivětru. Když byly na začátku odpáleny do publika konfety, vrátily se skoro všechny na pódium. V takových podmínkách kapela obstála, překvapením byl i Petr Čech, tentokrát ne jako brankář, ale jako hostující bubeník. Bylo to příjemné osvěžení, i když na anglickou bubenickou první ligu to zdaleka nebylo. A pěkně se vydařilo také Yesterday s Pauliem Garandem, které potvrdilo, že kombinace Paulie + Mirai k sobě sedne skoro ideálně a mohla by klidně jít znovu do něčeho podobného.
Mirai dozpívali, promrzlé publikum se vydalo zpět do Prahy a okolních vesnic. Lidé se nejvíc bavili o dalším plánu Mirai, totiž o vystoupení na stadionu Edenu v příštím roce. Dá se předpokládat, že i organizátoři budoucí akce si přes uspokojení, že všechno dobře dopadlo, zapřemýšleli o tom, zda tentokrát náhodou nepodcenili předpověď počasí, neodhadli počet tojtojek, zda pauzy mezi vystoupeními nebyly příliš dlouhé nebo vyplněné blbostmi nebo zda nemohly být ještě jeden nebo dva pivní stánky navíc.
V druhém desetiletí tohoto století kouzlo takových akcí, kde jde o muziku občas až v druhé řadě, tkví v mimohudebních detailech a vychytávkách. Můžeš udělat sto dobrých věcí a ta sto první, jen nepovedená drobnůstka, dokáže vymazat všechno to dobré předtím.
Mirai Summer Fest
23. srpen 2025
Praha 5 – Velká Chuchle