Při brouzdání po webu britského magazínu NME jsem se nedávno pozastavil nad článkem s titulkem: „Obří rockový festival oznamuje vyhrazenou moshing zónu, v níž nejsou povoleny hardcore-taneční styly“. Když jsem s lehkým úsměvem odkaz rozklikl, s daleko větším údivem jsem zjistil, že festival v uplynulých ročnících dokonce „moshování“ zcela zakazoval. Osobně jsem se s takovým zákazem na festivalech ještě nesetkal a tak mi to téma začalo čím dál více šrotovat v hlavě. Pokud se totiž jedná o začátek nového trendu, začínám se trochu obávat, jak budou zejména metalové a corové koncerty v budoucnu vypadat…
Nejsem zrovna ten typ fanouška, který by si užíval extrémní formy agresivní zábavy v kotli plném zdivočelých fandů, a zejména stage divingu a obávané wall of death se široce vyhýbám. Na druhou stranu, do moshpitu a nějaké té strkanice se snad každý z nás, kdo poslouchá svižnější žánry, dostal. A především pro hardcorovou kulturu, ze které se ostatně divoký moshing vyvinul, jsou nespoutané tance a „vrážečky“ tak nedílnou součástí, že si to bez nich snad žádný fanda vyhraněných žánrů nedokáže představit. A to i ten, který na koncertu stojí spíše opodál nebo samotní interpreti, kteří k agresivnímu chování fanoušků kolikrát sami vybízejí.
Výběr nebezpečných moshpitů amerického magazínu Loudwire.
Čas pokročil a všechny tyto formy zábavy a „fyzické nekontrolovanosti“ dnes již přebraly i další žánry jako je hip hop nebo techno. Zejména moshing se stal běžnou součástí všemožných festivalových akcí po celém světě a pokud se zrovna chystáte užít si oblíbeného interpreta z první řady, už tak nějak tušíte, že se jen pár metrů za vašimi zády mohou dít všemožné šílenosti. Rád tomu říkám: „daň za zážitek z bezprostřední blízkosti“. Chceš-li jít na energický koncert co nejblíže, počítej, že se vepředu nebude chodit v rukavičkách. Zdůrazňuji to záměrně, je mi totiž jasné, že se s tímto názorem řada čtenářů neshodne.
Zřejmě tím nejběžnějším argumentem pro zákaz podobných forem zábavy je totiž „bezpečnost“ a „pocit bezpečí“, který opravdu v blízko kotle, a především přímo v mosh-pitu nemáte – v situacích, kdy na vás letí stokilový týpek nohama napřed z pódia nebo se proti sobě rozebíhají dvě řady rozdováděných fandů, už vůbec ne.
Asi nejsmutnějším a ojedinělým případem na našem území byl koncert americké metalové skupiny Lamb of God v pražském klubu Abaton v roce 2010, při kterém na následky pádu z pódia zemřel teprve devatenáctiletý mladík. Nerad bych toto citlivé téma dále rozpitvával, byla to tragédie, která nejen klubovou scénou silně zatřásla. A naštěstí se od té doby – raději zaklepu – nic podobného u nás nepřihodilo. Navíc, pokud se k sobě lidé při těchto činnostech chovají alespoň trochu ohleduplně, nevidím v tom osobně žádný problém. Ba dokonce jsem několikrát zažil pěknou situaci, kdy se v hromadném moshi střetli dva lidé hlavami nebo zkrátka spadli na zem, přičemž se ostatní ihned přestali strkat a okamžitě nabídli pomoc… Zda-li je obdobná solidarita součástí i rapových a elektronických žánrů a kultur, nedokážu posoudit.
Záznam koncertu americké hardcorové skupiny Turnstile ukazuje nespoutanou energii i autentickou atmosféru večírku energického žánru.
K případu festivalu Rock Fest bych řekl jen krátce toto: Vyhrazená moshing zóna mi připadá obdobně úsměvná jako úplný zákaz této přirozené formy zábavy, která nejen k festivalovým akcím zkrátka patří a každý se jí může zúčastnit dobrovolně. Pokud někomu vadí, že vedle něj „nebezpečně“ poskakuje opilý chlápek a kope kolem sebe, tak má vždy možnost se sebrat a přesunout se do „bezpečnějšího“ místa.
Upřímně, z vlastní zkušenosti si vůbec nedokážu představit jít na koncert Redzeda, Bring Me the Horizon nebo Lionheart a pozorovat tam jen stojící nebo poskakující fanoušky. Řekl bych, že nejenom na atmosféře těchto energických interpretů by to bylo výrazně znát, ale i samotní muzikanti by z toho nebyli nadšení. Samozřejmě, ať si pořadatelé Rock Festu nastaví pravidla, jaká chtějí. Řekl bych ale, že jen škodí sami sobě, hudbě i samotným vystupujícím.