Obrázek k článku „Složili jsme monstrum.“ Příběh zakazovaného alba The Cranberries i tragického odchodu Dolores
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

„Složili jsme monstrum.“ Příběh zakazovaného alba The Cranberries i tragického odchodu Dolores

Irští The Cranberries před třiceti lety dobyli svět. Za jejich nejúspěšnější deskou No Need to Argue jsou bolavé příběhy, které nás můžou varovat i dnes. Věděli jste, že hit Zombie odmítli hrát na BBC?

Když 3. října roku 1994 vyšla deska No Need to Argue, irští The Cranberries nebyli úplně neznámou kapelou. Naopak, jejich předchozí debutová nahrávka Everybody Else Is Doing It. So Why Can’t We? publikum doslova rozmasírovala – v době vydání nikoho moc nezajímala, ale postupem času si nacházela další a další posluchače, až se nakonec čtvrt roku před vydáním druhého alba kapely vyloupla na špici prodejnosti jak v Irsku, tak ve Velké Británii. Už to mezi hudebními kritiky i fanoušky vyvolalo vlnu zájmu, historie totiž nemá moc podobných nahrávek, které by prodejnosti dominovaly s takovým odstupem od vydání.

Skládání na cestách

Právě onen nečekaný úspěch, byť zatím jen „doma na ostrovech“, se promítl do práce na druhé desce. Cranberries se snažili ze zájmu o debut vytěžit maximum, což ovšem vedlo k tomu, že byli dva roky v kuse na turné. A nový materiál tak skládali doslova na koleni.
V šatnách, v hotelu, během přejezdů. Na tehdejší intenzivní dobu vzpomínal bubeník Fergal Lawler v rozhovoru pro Spin: „Pamatuju si, že některé kapely, se kterými jsme hráli, nám přezdívali Waltonovi. Byli jsme totiž něco jako rodina, což bylo skvělé. Uleví vám to od stresu. Když jste na dlouhou dobu na turné a nevidíte svoje rodiny, musíte komunikovat a svěřovat se lidem, kteří jsou zrovna okolo vás. A takhle jsme se povzbuzovali navzájem.“

Je běžné, že kapely z tohoto důvodu raději tvoří v cyklech. Na turné se soustředí na koncertování, pak si dají pauzu, čas na skládání, zkoušení, studio, nahrávání a teprve pak zase vyrazí na šňůru. Cranberries tohle neudělali a No Need to Argue vznikala za pochodu a v podmínkách, které přímo nahrávají vzniku ponorkové nemoci. I proto byla nahraná ve třech studiích na obou stranách Atlantiku. Cranberries se zkrátka nemohli zastavit, ani kdyby chtěli. Mohli se jen na chvíli někde schovat.

Píseň Zombie odmítala hrát BBC.

„Měli jsme štěstí, že jsme se dokázali na řadě věcí dohodnout a souhlasit,“ vyprávěl v rozhovoru pro časopis Songwriter kytarista Noel Hogan. „Složili jsme na tu desku kdoví kolik skladeb, ale nikdy jsme se nezasekli na tom, co tam dáme a co vyhodíme. V takových okamžicích je fakt důležité, abyste byli na jedné lodi. Je snadné si říct, co na tu desku dáte, ale co vyhodíte, tam už je to boj. Protože ty písničky jsou pořád vaše dětičky a nechcete je jen tak zahodit.“

Mám jednu písničku…

Začátek devadesátek, to byla pro Iry (i Brity) náročná doba. Na hranicích se Severním Irskem docházelo k neustálým potyčkám, nechybělo ani krveprolití a teroristické útoky. Cranberries to sledovali z dálky, neustále na cestách a s bolavým srdcem. Těžce to nesla i zpěvačka Dolores O’Riordan. Uprostřed turné, mezi koncerty v USA, řekla v rozhovoru pro Los Angeles Times: „Tohle vás nějakým způsobem ovlivní, má to dopad na to, kým jsme se stali. Já vím, že války jsou tu staletí a staletí, ale přece jen, v dnešní době bychom měli být už civilizovanější.“

Právě to je důvod, proč je album No Need to Argue výrazně temnější a syrovější než debut. Cranberries se ponořili víc do společenských témat, reflektují politiku, válku a tehdejší irská traumata. I dnes, po třiceti letech, dokáže poslech člověka rozhodit. Obsahuje totiž autentické výpovědi, starost, apel, zoufalství, prosby… a některé věci, o nichž O’Riordan tehdy bolestivě zpívala, se bohužel nezměnily, jen se přesunuly do jiných částí světa.

„Jsou tam skladby, u kterých si dodnes vzpomenu, co se tehdy dělo a kde jsme zrovna byli. Krásný příklad je třeba Zombie,“ vzpomínal Hogan na vznik největšího hitu kapely. Cranberries tehdy měli jednu ze vzácných přestávek mezi koncertováním, sešli se ve své vydýchané zkušebně bez větrání v chatce na okraji irského města Limerick. „Každý z nás si doteď pamatuje, jak za námi tehdy Dolores přišla a povídala: ‚Hele, mám jednu písničku, je to nějak takhle.‘ Tehdy jsme vůbec netušili, co za monstrum se z toho nakonec stane.“

Právě Zombie je dodnes esencí veškeré dobové bolesti, kterou kapela ve své tvorbě reflektovala. O’Riordan se v textu vrací k bombovým útokům ve Warringtonu z roku 1993, kdy IRA zabila dva chlapce a zranila desítky dalších lidí.

V Ode to My Family se O’Riordan zamýšlí nad odcizením.

V roce 2017 zpěvačka na skladbu vzpomínala v rozhovoru pro časopis Songwriting: „Tehdy v Londýně probíhala hromada bombových útoků a pamatuju si, jak jednoho kluka zabila nálož schovaná v odpadkovém koši. Proto jsem do textu dala obrat: ‚Dítě pomalu odchází.‘ Byli jsme tehdy na cestách s naším tour busem a já byla zrovna kousek od místa, kde se to stalo, takže mě to hluboce zasáhlo. Byla jsem ještě mladá, ale stejně si pamatuju, jak mě trápilo, že se do toho konfliktu zatahují i nevinné děti.“ Tohoto tématu se mimochodem O’Riordan držela i v dalších písních, třeba The Icicle Melts je věnovaná památce dvouletého Jamese zabitého v Liverpoolu. No Need to Argue je skutečně deska plná bolesti a vážného zamyšlení nad tragédiemi, kterých se lidé dopouští mezi sebou.

Vzhůru do světa

Cranberries sice možná ještě netušili, co za monstrum složili, nicméně měli jasno, že Zombie bude první singl z desky. A začal, jak už to tak bývá, boj s vydavatelstvím. V labelu Island Records se totiž postavili proti. Chtěli veselejší Cranberries jako na debutu, místo toho dostali temné rockové protestsongy. A Zombie jim připadala jako naprostý protipól toho, co v roce 1994 mohlo bourat britské hitparády. Jenže kapela, vyztužená pevnými vazbami zmíněnými výše, se dokázala jednotně postavit vůli managementu a Zombie jako pilotní singl nakonec prosadila.

Ukázalo se, že v Island Records měli částečně pravdu. Politický podtext skladby provokoval kdekoho a třeba v BBC se rozhodli singl úplně bojkotovat. Na druhou stranu jinde ve světě měla píseň úspěch. Videoklip intenzivně rotoval v MTV a vyšplhal se na špici hitparád v Belgii, Dánsku, Německu, Francii, Austrálii, ale nečekaně i na Islandu nebo v Zimbabwe. Z Cranberries se stala globálně úspěšná kapela, paradoxně v momentě, kdy je doma leckdo odmítal hrát.

„Nejsme jenom další popová kapela,“ vyprávěl krátce po vydání alba v rozhovoru pro LA Times Lawler. „Většině popových kapel se posmívají, že se v nich lidi akorát přetvařují, aby vydělali co nejvíc peněz a prodali co nejvíc desek, a víc je nezajímá. Pak můžete jít do druhého extrému, hrát alternativu a točit desky, které si nikdo nekoupí. Naštěstí my jsme někde uprostřed. Jsme mix popu, rocku a alternativy, řekl bych. Můžete být úspěšní a zároveň skládat dobré písničky.“

Měl pravdu. Singl Zombie, vydaný dva týdny předem, prošlapal desce cestu a z No Need to Argue se stala jedna z nejprodávanějších irských nahrávek v historii. Dodnes se jí prodalo sedmnáct miliónů. Je zajímavé, že jakkoli dnes nelze rozporovat její kvality, v době vydání na ni vycházely rozporuplné recenze. V Q čtyři hvězdy z pěti, v NME naopak slaboučkých 4/10. A tak tomu bylo ve všech médiích. Někde se rozplývali nad zpěvem a sílou výpovědi O’Riordan, jinde ji obviňovali z kopírování post-punkových zpěvaček.

O’Riordan to neměla jednoduché od samého začátku. Jakkoli si její hlas podmanil řadu posluchačů a stala se ikonou altrockové scény, musela narážet na předsudky a pasti šoubyznysu. „Nevěřili byste, kolik je v hudebním průmyslu chlapů, co vás vidí jenom jako sexuální objekt a prostě to na vás zkouší, aby vás dostali do postele“, řekla ještě před vydáním desky v časopisu Hot Press. „Dokonce lidé, kterých jste si vážili a měli jste za to, že vás respektují díky vaší mysli, duši a talentu, skončí nakonec u toho jednoho, a to je fakt zklamání. A co je horší, někteří z nich si myslí, že vás vlastní. To je teprve děsivé.“

Dolores O’Riordan se s Cranberries nenechali zlomit, nenechali si nic diktovat a dokázali si prosadit svou. V říjnu před třiceti lety vydali desku plnou naléhavosti a bolesti, která ani po těch letech ze svého zvuku nic neztratila. No Need to Argue se dnes umisťuje vysoko v anketách nejdůležitějších rockových desek 90. let a nezpochybnitelnou historickou pozici má album v rámci irské kytarové scény. A před pěti lety, na oslavu čtvrtstoletí od vydání, se dočkala masivní reedice s hromadou bonusů, živáků a dalšího materiálu. Škoda, že se této oslavy už nedožila Dolores O’Riordan, která tragicky zemřela v lednu 2018.

Další z upřímně bolavých textů typických pro celou desku.