Obrázek k článku GLOSA: Když fanynky přejí Václavu Neckářovi smrt
| Honza Vedral | Foto: Petr Kahoun, Doupě

GLOSA: Když fanynky přejí Václavu Neckářovi smrt

Překvapila mě krutost diskusí, které vyvolal nenápadný článek Josefa Vlčka o nových koncertních plánech Václava Neckáře. Jeden z průkopníků české populární hudby se v dvaaosmdesáti rozhodl vyjet na turné v novém formátu, který víc odpovídá jeho věku. Mnoho jeho příznivců se ovšem rozhodlo, že svobodné rozhodnutí se neodpouští. 

Není promrhanějšího času, než je ten strávený v diskusích na internetu. To, co se strhlo v diskusích pod článkem o Václavu Neckářovi, ovšem, myslím, za pozornost stojí. Připomíná to, jakého odosobnění jsou na internetu někteří fanoušci a fanynky vůči svému oblíbenému umělci schopní. Jakoby to nebyl člověk z masa a kostí, který si od těch, co ho prý vždy měli rádi, najednou může přečíst, že by měl raději umřít než dělat to, co dává jeho životu smysl.

Nejprve připomeňme fakta. Václav Neckář zvládnul řadu zdravotních i osobních obtíží. A důležitou součástí cesty k jejich překonání pro něj vždy byla hudba. Před téměř čtvrt stoletím se po vážné cévní mozkové příhodě postupně naučil znovu mluvit, vystupovat a nezpochybnitelnou roli v tom hrálo zpívání.

Přes všechny hendikepy se mu v následujících letech povedlo nahrát úspěšné singly i desky. Půlnoční je hit, který si každý popový zpěvák v závěrečné části kariéry jen tiše přeje. I díky neúnavnému koncertování se Neckář udržel relevantním. A to i mimo svoji generaci, jak v roce 2023 ukázalo jeho opravdu vášnivě přijaté vystoupení na Rock for People, na kterém publikum sázelo moshpity i plakalo dojetím. 

Teď se tedy Neckář ve svých dvaaosmdesáti rozhodl ukončit činnost své kapely Bacily a dost možná právě i s ohledem na své zdraví pojmout koncerty jinak – akusticky, klidněji, s větším důrazem na zpěv a slova. Jak píše Vlček, více Cohenovsky. „Bez zpěvu umřu,“ vysvětlil to svým příznivcům na předpremiéře nového programu v Klubu Doupě. A přesně to také stálo přímo v titulku článku, který si na sociálních sítích začal žít svým vlastním algoritmickým životem. 

Stovky diskusních příspěvků překvapují svou krutostí:  

„Vždyť už je to mumie, ať si zpívá doma ve vaně.“

„Ukončete to trápení na jevišti. Odpočiňte si.“

„Už je starej dědek už by měl být doma.“

„Každý by měl odejít v době své největší slávy.“

„Soudnost, sebeúcta jim chybí, jak Vondráčkové.“

„Třeba si už ani neuvědomuje, že ten potlesk je spíš ze soucitu. Ne proto, že by se to lidem líbilo.“

„Už by jste měl přestat zpívat je to trapárna, není vám hanba, já vás měla ráda, ale všechno jednou končí.“

To i mnohem horší se dočtete pod článkem o koncertním programu, který se zatím konal jen v soukromém klubu a vidět (a soudit) ho tak měl možnost jen málokdo. V těch vášnivých odsudcích jakoby Neckář přestával být konkrétní osobou. Mění se v symbol nebo postavu, o které je možné mluvit bez zábran. Internet k tomu přidává ještě jeden faktor: efekt online odbrzdění. Anonymita a fyzická vzdálenost umožňují lidem říkat věci, které by živému člověku do očí nikdy neřekli.

A do třetice je tu zvláštní, parasociální vztah, který si fanoušci ke známým osobnostem vytvářejí. Posluchač má pocit, že umělce zná, že je součástí jeho života. Jenže je to vztah jednostranný. A když se idol zachová jinak, než si jeho publikum představuje – třeba když se rozhodne zpívat i v dvaaosmdesáti – může se obdiv velmi rychle proměnit v hněv a promítání vlastních selhání a udělování dobře míněných rad.

Ale stejně, proč tolik zloby pod článkem s titulkem, který vysvětluje vše?

„Bez zpěvu umřu,“ říká přeci Václav Neckář jasně a přímočaře. Hrát dál je jeho svobodné rozhodnutí. Stejně jako koupit nebo nekoupit si na jeho koncert lístek. Anebo napsat nebo nenapsat komentář, který druhému člověku přeje to nejhorší.