Druhé semifinále Eurovize odstartoval do půl těla obnažený australský mlékař a pohled na jeho naditý rozkrok předestřel, že letošní ročník nejsledovanějšího hudebního pořadu světa nebude vybočovat z tradice. Tou je opulentní televizní podívaná plná efektů, dokonalého stage designu a písní povětšinou bizarních, diskotékově podbízivých, emočně plochých či kýčovitých a různými jinými způsoby úplně blbých.
Pár příkladů. Večer ještě ani nezačal a litevské verzi naší kapely Vesna rostou za pokřiku slov znějících jako „durman, durman, durman“ ze zadků šelmí ocasy, arménský pastevec v medailonku ukazuje švýcarské kozy a pak do půl těla nahý cvičí po běhacím pásu a kolem šlehají plameny, zatímco zní tuctová diskotéka. Následně rakouský chlapec zpívá procítěným dívčím hlasem operu o promrhané lásce, píseň se však na konci společně s jeho stoupající fistulí zvrtne do elektropopové kulajdy, aby toho v ní náhodou nebylo málo.
Jinak vesměs vše jede jako přes kopírák. Stejné melodie, stejné triky, krom těch stage designových, ty se liší a je na co koukat. Snad jen Lotyši si myslí, že v tom marasmu uspějí se svou variací na postpunk a hrou na niterný smutek v záři reflektorů. Jejich tvářím v rámci večera plného strojené radosti chybí snad alespoň jedna umělá slza. Ještěže je záhy střídá jakási maltská parodie na korpulentní americké sprosté rapperky. Narozdíl od nich ale zpívá bez jediného tónu v hlase píseň, jíž prý chtěla nazvat slovem, co zní jako anglické „cunt“. To jí ale dle moderátorů v televizi zakázali, protože „kunda“ je už i na Eurovizi moc.
Slovo „kunda“ ale ve skutečnosti nikdo nevysloví, protože si řada lidí v dnešní době myslí, že je víc dráždivé, když se to jen naznačí. Přitom je pro tolik aspektů této televizní přehlídky tak výstižné!
Heslo „united by music - spojeni hudbou“, které problikává při každé písni v podtitulku, by se ostatně snadno dalo přepsat na daleko trefnější „spojeni přetvářkou“. Vždyť dánské zpěvačce, která zařízlými plavkami mezi přední i zadní půlky zkouší odvést pozornost od nejpříšernější danceflorové písně, jež upomíná na atmosféru benešovské diskotéky v roce 1996, jde o to samé jako té maltské. Stejně jako té finské divě s nepřirozeně nafouklými rty a takřka obnaženým meziprsím i mezinožím, která svůj opus pojmenovala hláškou známou i z českého rychlodabingu německých pornografických videokazet v dobách normalizace: Ich komme - Já přijdu.
Snaha se obvykle cení, ale sluší se podotknout, že větší erotický náboj měl i dnes již legendární stejnojmenný song Evy Hurychové a Jana Neckáře. V tom více než dvouhodinovém šílenství je člověk rád za obyčejnou Francouzsku s tradiční ale za to poctivě zazpívanou písní, u které na sebe sype... no asi písek.
No a český - slovenský Adonxs? Ten nastoupil se skladbou dokonale vymodelovanou pro tento typ televizní show, jenže z nějakého důvodu nezvládl trému a hlas se mu klepal jak řízky v rozpáleném nedělním dopoledni. Jeho velkolepá gay rapsodie objektivně skončila velkolepým fiaskem. Nezáleží na tom, jak kvalitně soustružená jeho písnička byla, zatímco kouzlo dobré hudby jakéhokoliv žánru se skrývá v přirozenosti a autenticitě, Eurovize je přeci nakonec pokaždé jen soutěží v předvádivosti.
Vím, zní to celé zapškle a bez respektu. Ale tohle je zlá glosa člověka, co nesměl přepnout. Spousta skvělých umělců, kteří sem zamířili a zamíří v představě, že je uvidí celý svět, vám bude vysvětlovat, že Eurovize má své zákonitosti a pravidla. Stratégové vám popíší, jak je využít, poradci vysvětlí, jak znít, abyste před globálním publikem uspěli. Fanoušci v přímém přenosu nadšeně odvypráví, jak to milují. A ostatně věřím, že spoustu lidí baví sledovat, jak ze sebe jiní lidé dělají pošuky a že další spousta lidí ví, jak na tom všem vydělat. Ale vidíte, nakonec se i ze závěrečného odstavce této tirády kamsi vytratilo slovo hudba.