Právě slezl z pódia po zvukové zkoušce před druhým koncertem letošního jarního evropského turné. K typické kouzelnické bradce a širokému úsměvu tak oproti našemu minulému povídání přibyly i rozpustilé plamínky v očích. Téměř o sedm let, tři studiová alba a jednu Grammy později se nyní s pětašedesátiletým klávesovým mágem a klavírním virtuosem setkáváme při inteligentním uvolněném rozhovoru v pohodové atmosféře.
Za tři roky oslavíte neuvěřitelných čtyřicet let existence. Ale nezdá se, že byste ubírali plyn.
Lidé očekávají, že kapela po takové době zvolní, jenže každý člen Dream Theater je neskutečně soutěživý, vzájemně se tlačíme, posouváme. Díky tomu jsme schopni znovu a znovu přicházet s něčím ještě šílenějším. Je to slyšet už v úvodní skladbě The Alien, která vznikla poté, co jsme v únoru 2020 odehráli poslední koncert v Glasgow. Byla to první věc, kterou jsme napsali. Výsledkem je spousta velmi technických věcí. S tímto albem jsme si řekli: žádná pravidla.
Píseň The Alien byla tedy první a rovnou vám také přinesla první cenu Grammy. Po téměř čtyřiceti letech existence a patnácti albech. Jaký je to pocit?
Je to něco úžasného. Jsem stále absolutně nadšený. Grammy je nejlepší možné hudební ocenění, jaké může člověk získat. Můžete posbírat všechny možné jiné hudební ceny, ale jakmile získáte Grammy, je to jiné. Je to něco, co uznávají úplně všichni po celém světě. Když řeknete, že máte Grammy, všichni reagují: „Wow!“. Je to jedna z prvních informací napsaných ve vašem biu, v jakýchkoli propagačních materiálech. Proto jde o něco, co je ve vaší kariéře naprosto zásadní a přinese zásadní změnu.
Proměnili jste až třetí nominaci. Posledně, když jsme spolu hovořili, „vyfoukli“ vám zlatý gramofonek Foo Fighters.
Teď je to o to báječnější a cennější, že nás vybrali přímo naši souputníci. Je to cena od skvělých muzikantů, zvukových inženýrů, producentů a dalších lidí, kteří jsou špičkami ve svém oboru v rámci hudebního průmyslu. Letos se totiž také upravil systém hlasování, takže hlasovali jen v kategoriích, které opravdu perfektně znají. Hlasování je tedy velmi úzce zaměřené.
A vůbec nevadí, že The Alien má devět minut. Budou lidé dál říkat, že jsou vaše skladby příliš dlouhé?
Někteří jistě ano, ale o stopáž určitě nejde. My jsme vždycky skládali s cílem něco sdělit. To, jestli bude mít výsledný track tři nebo dvacet minut, nehrálo roli.
V současné internetové éře už tolik nezáleží na tom, jestli vaše písně hrají rádia. Přinesla vám víc fanoušků?
Více fanoušků, méně peněz. Ale to by bylo na jinou konverzaci.
Její přínos nicméně vnímáte.
Je skvělé, že se k nám dostane i jiné publikum. Lidé nás objeví, když je zaujmeme, sdílí. Internet je bez pochyb úžasný nástroj pro distribuci hudby. Věci se mění a vyvíjí. Dream Theater už nejsou ta kapela z jiné planety. Myslím, že i to nám přinesla cena Grammy. Je jako pozvánka do reálného a zároveň i do komerčního světa. Jsem zvědavý, co se stane, když progresivní metalová kapela, jako jsme my, najednou vstoupí do jiného světa. Co to přinese. Co to může znamenat pro celou komunitu progresivního metalu? Jestli, kde a jaké zanecháme stopy. Jde o celkové povědomí o našem žánru, o otevřenosti.
Peníze z prodeje desek jsou jedna věc, druhá jsou vaši oddaní fanoušci, kteří zřídka vynechají koncert. Nabídnete jim na tomto turné něco speciálního?
Vlastně ano. Hrajeme čtyři skladby z nového alba. To jsme ještě nikdy v minulosti neudělali. Také máme kompletně novou videoprezentaci, světelnou show. Jako pokaždé, když vyrážíme na nové turné, kompletně jsme proměnili celý set. Nový materiál ho dostává do zcela jiných dimenzí. Je překrásný, atraktivní, křišťálově čistý. Všichni fanoušci v Evropě mají navíc štěstí v tom smyslu, že už jsme hráli v Americe, takže jsme naše show zpevnili, mají teď ohromnou sílu.
Kolik času vám zabrala práce na aktuálním albu?
Vždycky to je tak, že nový materiál vzniká několik měsíců. Když je napsaný, pak postupně každý z nás jde do studia a nahrává svoje party. Klávesy, kytary, bicí… Ten, kdo zrovna nenahrává, tam nutně nemusí být. Kdo právě točí, je v enormně intenzivním nasazení. Je to jako tornádo. Jedete bez zastavení, dokud nemáte hotovo.
Jak dlouho jste vy sám nahrával?
Ve studiu jsem byl několik týdnů. Jen já a zvukový inženýr. Byli jsme do toho procesu absolutně ponoření, totálně uvnitř. Nebyli jsme pod žádným časovým tlakem. Mohli jsme si tak hrát, hledat ty nejlepší zvuky, malovat si s nimi, zkoušet nové věci.
S jakými zvuky jste si nejvíc hrál?
V mém světě je spousta orchestrace. To znamená sbory, klavíry, nu zkrátka celý orchestr. To je ohromně široké spektrum nástrojů a zvuků. Také jsem detailista a jsem velmi vybíravý, náš inženýr má výborné uši. Zkoušíme a vymýšlíme až do chvíle, kdy jsme si jistí, že jsme dosáhli přesně toho, co jsme si přáli.
Máte to tak všichni?
Každý v kapele je takový. Víte, je to naše album, něco, co vypustíme do světa, a budeme s tím muset žít. Musí to být perfektní.
Je vždy každý z vás spokojený s tím, co vytvořili ostatní? Vzhledem k tomu, že tedy nejste ve studiu pohromadě.
To je dobrá otázka. Každý v kapele má sám na sebe velmi vysoké nároky. A zároveň máme Johna Petrucciho, který album produkuje. Většinou od něj slyšíme slova jako úžasné a perfektní a podobně. Jelikož je ale tím, kdo nad vším bdí, udává také směr. Zaznívají tak i doporučení, co bychom měli nebo mohli udělat jinak, co vyzkoušet. Jeho nápady jsou vždycky úžasné, jsme jim otevření.
Dohlížel na vás všechny ve studiu pořád?
To jistě ne. John skládal také texty a mezitím přicházel do studia, aby zjistil, jak se nahrávání vyvíjí, abychom případně něco zkonzultovali. Působí jako takový náš supervizor, řekl bych. Myslím, že je velmi důležité někoho takového mít.
Je na albu A View from the Top of the World něco, co jste dělali totálně odlišně od jeho předchůdce?
Co se týče mého nástroje, objevil jsem vzrušující rejstříky nových zvuků a samplů od společnosti Spitfire Audio, která je v této oblasti uznávaným guru a jejíž software umožňuje fascinující vrstvení zvuků. Například se mi podařilo naprogramovat knihovnu, díky které, když hraji na klávesy, zním jako 66 hráčů na trombon. Použili jsme to v titulní písni, je to famózní záležitost, až nereálný zvuk. Cílem bylo vytvořit něco tak epického, tak mega, že to nebude mít obdoby. Tedy nové zvukové knihovny a také nové hudební nástroje. Například instrument, jenž má název iridium od německé společnosti Waldorf, která vyrábí syntezátory. S tím jsme si užili spoustu zábavy. Umožňuje totiž vyluzovat téměř třídimenzionální zvuky. Bombastické.
To vaše nadšení je nakažlivé.
Při kreativním procesu jsem vždycky absolutně nadšený. Miluju hrát si jako malé dítě. Navíc s úplně novými, ještě neprozkoumanými hračkami. Taky jsem ohromný nadšenec do nových technologií, jako je například aplikace GeoShred, jeden z produktů mojí firmy Wizdom Music, která je schopná vytvářet superrealistické zvuky. Použil jsem ji například opět v titulním tracku, kde můžete slyšet cello. Zní naprosto věrně, přitom hraji na iPad.
Mají to tak i ostatní?
S mým nástrojem i u všech ostatních v Dream Theater je to tak, že se vždycky odrážíme od toho, co jsme se naučili minule. Pořád se posouváme, je to proces, který se nedá zastavit.
A přitom by si člověk řekl, že při vaší technické úrovni, při tom, že představujete muzikantské bohy pro řadu jiných hudebníků, už se nedá jít nikam dál.
A to je život. Nejen muzikantů, ale nás všech. Celý život se učíme, vylepšujeme naše zkušenosti na všech úrovních.
Pomáhá vám tvorba udržovat se v dobré náladě? Například i v uplynulých dvou letech?
Patřím k lidem, které dokáže tvůrčí proces naprosto pohltit. Tak, že zapomenou na celý svět. Je to způsob, jak uvolnit emoce. Myslím, že to je také důvod, proč dělám hudbu. Bez ohledu na to, jaké ty emoce jsou, ať už velmi bolestivé, temné, nebo naopak pozitivní. Ve výsledku jde o očistný proces. Hudba mi umožňuje se svobodně vyjadřovat. A pokud se pak navíc výsledek stane prostředkem komunikace mezi mnou a někým dalším, je to skvělý pocit.
Seznamte se
Dream Theater jsou pětičlenná americká progresivní metalová skupina, kterou dali v polovině osmdesátých let minulého století dohromady studenti věhlasné Berklee College of Music v Bostonu. Ze zakládajícího tria John Petrucci (kytara), John Myung (baskytara) a Mike Portnoy (bicí) jsou dodnes v kapele první dva jmenovaní. Doplňují je další špičkoví muzikanti: Jordan Rudess (klávesy a orchestrace), Mike Mangini (bicí) a James LaBrie (zpěv). Vynikající, nesmírně kreativní a nadšení inovátoři mají na kontě patnáct studiových alb. Nejnovější A View from the Top of the World pochází z loňského října. Dream Theater byli třikrát nominováni na cenu Grammy a v letošním roce nominaci také poprvé proměnili. Platí za výsostné průkopníky a popularizátory žánru. Traduje se o nich, že jejich publikum je genderově velmi nevyrovnané (96 : 4).