V místnosti, kde obyčejně natáčíme podcasty Headlineru, je přes celou stěnu obraz Lubomíra Typlta. Hosta usadíme vždycky přímo proti němu. A protože většinou jsou to umělci, citlivé duše, než spustíme tlačítko nahrávání, často si povídáme o těch modrých větrnicích, které zdvihají dvěma dívkám, co možná ani nejsou dívky, v protisměru vlasy nahoru k nebi.
Ten výjev nelze přejít jen tak bez povšimnutí, v dokonale provedené divoké vizi je něco zneklidňujícího i uklidňujícího zároveň. Je to vnitřně napnuté dílo, které člověka vytrhne z běžného přemýšlení – nastaví jinak jeho vnímání, náladu, na chvíli možná i svět. Prohloubí ho, i když na dně té jámy nemusí nutně vždycky něco nalézt. Snad jen jedna nejmenovaná popová zpěvačka nedokázala zvládnout intenzitu, kterou obraz disponuje, a s omluvou, že nesnese jeho barvy, si musela přesednout bokem.
To jsou dojmy, které Lubomír Typlt umí otisknout nejen na plátno. Jeho texty jsou stejně šamansky působivé – mluví v nich řečí, kterou sice sdílíme, přesto jsou jeho slova a formulace často neprostupné a nesrozumitelné. Ale kde selhává formalismus, nastupuje srozumitelnost pocitová a emotivní, a pokud se na ni dokážeme naladit, tehdy se z toho stává umění. V dokonalosti se to již řadu let děje na albech WWW, na kterých Typltovým slovům dodává prostor, zvukovou ambaláž a vyznění Ondřej Anděra za pomoci své ženy Milesy. Platí to i o aktuální desce Zasej obojky a sklidíš psy, které předcházela úspěšná „milionová“ crowdfundingová kampaň. Přitom tu nejde o poslech, který by mohl fungovat jen jako nějaká výplň či zvuková kulisa.
Už od úvodní skladby Gravitace je to nahrávka naprosto vtahující. „Cítíš, že to přijde, je před bouřkou,“ odsekává tu Ondřej Anděra. „Není blesk bez hromu,“ varuje Milesa. Pak přijde lynchovský výboj elektřiny a první z mnoha vět, zdráhám se psát sloganů, které se zaseknou a utkví: „Ať hodí atomem ten, kdo je bez viny!“ Nepamatuju, kdy jsem měl naposledy u poslechu českého alba tak intenzivní pocity. WWW kdysi vzešli z rapové scény, ale zvukový i vyjadřovací svět, který Anděra během desítek let vytvořil, je dnes zcela mimo všední rámec chápání hudební produkce. Odkud pochází ty zvuky, ze kterých tvoří svoje beaty a audiokrajinu? Co všechno se to v nich děje, že se tak nespoutaně kroutí a přizpůsobují slovům, aby podtrhly jejich vyznění? A jsou ty Typltovy básně a vize zhudebněné, nebo vášnivě odrecitované a umocněné dokonalým a jinde neslyšeným sound designem?
Veškeré snahy popsat hudbu WWW i tentokrát nutně selžou pro nedostatek slov. A právě v tom, že zůstává nezařaditelná a nepopsatelná, je její největší síla. Je to ta pocitová pravdivost, se kterou Typlt popisuje svět skrze bouřkové mraky ve svých podivuhodných vizích. V Anděrových zábalech zní vědeckofantasticky – odjinud, ale přitom se odehrávají tak jasně a reálně, tady a teď. „Posledního anděla jsme zavřeli do cely, na světě konečně zavládly ty pravé nepokoje.“ Nevím proč, ale když se do alba WWW posluchači podaří vplout, už z jeho omamnosti není cesty zpátky.
A i když se nápor nahrávky náhle zklidní v hypnotické skladbě Jeden Watt – možná nejsilnější z celé desky – je to jenom zdánlivé nadechnutí, náhlý něžný dotek, který se stejně zlomí v rozmlžené dusavé techno kdesi v dálce a přitom blízko ve světě, kde včely sbírají pyl a snáší jed. Popové zpěvačky budou od této nahrávky nejspíš taky odvracet zrak, ostatně je to vrcholná alternativa. Ale vážně jedinečná.
Verdikt: 92%
WWW stále tvoří ničemu a nikomu nepodobnou hudbu s ohromným emocionálním účinkem. Zasej obojky a sklidíš psy je výjimečná nahrávka lynchovské síly. A to nejen v kontextu české produkce. Inu, skutečné umělecké dílo.