Definitivně skončil festivalový étos. Když u nás v roce 1990 rostly hudební přehlídky jako houby po dešti, nešlo v nich ani tak o muziku jako o svobodu. O svobodu shromažďování, o svobodu vyjádření, o pocit být spolu. V nejčerstvější paměti tehdy byly pokusy o různá neoficiální hudební setkání, kdy příslušníci SNB rozháněli kdejakou sešlost s muzikou. Třeba takový příběh začátků Českého Woodstocku z let 1984 až 1987, z něhož se vyvinul dnes slavný festival TrutnOFF, by stál za samostatné literární zpracování. A i když tu a tam existovala nějaká oficiální akce, například Porta, z historek o tom, jak se do ní různé partajní a mocenské instituce vměšovaly, by se také dala sestavit celá kronika. A najednou… Najednou se všechno mohlo!
No, ale ti, co se vrhli do pořádání festivalů, to ze začátku neuměli, žili ideou, a ne obchodní stránkou věci. Došlo proto k několika ohromným krachům. Pověstný je zvláště případ festivalu na území dolu Ležáky, nad nímž držel v roce 1992 ochrannou ruku časopis Rock & Pop. Dobročinný úmysl, který měl za cíl z výtěžku podpořit ekologické aktivity v mostecké pánvi, skončil strašlivým fiaskem, chaosem, pořadatelským krachem a na svou dobu obrovským dluhem, ze kterého se organizátoři vylízávali ještě dlouhá léta. Byly i podobné, ještě větší a bolavější kauzy.
Touha zakládat festivaly se dotkla také v té době klíčového letního festivalu – Porty. Ta se hned v roce 1990 rozpadla na tři části – první zůstala v Plzni, druhá, trampská, se vrátila do Ústí nad Labem, kde festival před lety začínal, a třetí pod názvem Zahrada odešla do Strážnice a po 22 letech se přesunula do Náměšti. Trvalo hezkých pár let, než se všechno zase propojilo do jednoho celku. Když Zahrada v roce 2012 skončila, bylo jasné, že škoda, kterou tento rozpad způsobil, byla nejen ekonomická, ale do jisté míry zničila celý žánr.
Jedním z největších problémů v té době (trvajícím v mnoha případech dodnes) byly konflikty s místními. Davy návštěvníků a hluk nepatří k tomu, co obyvatelé nejbližších vesnic vítají. Mnohé z festivalů musely několikrát změnit působiště. Přesto po roce 2000 došlo k určité stabilizaci těch nejsilnějších akcí, které většinou přetrvaly dodnes. Z těch nejstarších se časem po určité zápletce upevnila pozice TrutnOFFu, stabilizovala se Benátská (původně na Malé Skále od roku 1993), Rock for People (vznikl v Českém Brodě 1995), Brutal Assault (od roku 1996 prošel sedmi různými místy!) a další. K nim po roce 2000 přibyly Sázavafest, Colours of Ostrava, Hip Hop Kemp, Mighty Sounds, v roce 2003 vznikl vizovický Masters of Rock, v roce 2007 milovický Votvírák a celá vlna dalších.
Většina z nich časem změnila majitele, nebo názor na smysl akce. Některé zkrachovaly. Zvláště velké festivaly se ale staly formou podnikání. Navíc jich je dnes už tolik, že začátek letní festivalové sezóny se posouvá stále více do prvních jarních měsíců a začíná už v dubnu. No ano, Pražský Majáles, odjakživa první velký open air hudební festival roku, se letos konal v Letňanech už 27. dubna, a některé regionální Majálesy ještě dřív. Třeba hradecký už 17. 4.! O tom, že tak roste riziko špatného počasí, není pochyb.
Malé a ještě menší události
Obvykle se odhaduje, že v současnosti v Čechách a na Moravě probíhá v létě zhruba dvě stě festivalů. Troufám si říci, že ve skutečnosti je jich mnohem víc, možná dvakrát tolik. Pořadatelé totiž často za festival označí i jednodenní venkovní akci, na níž vystoupí třeba jen tři skupiny. Trochu to devalvuje pojem „festival“, ale každý koncert, který se povede, je dobrý koncert, ať se jmenuje jakkoli.
Letos jsem jich několik navštívil. Nešlo o kvantitu. Tolik se jich za léto vidět nedá, ale snažil jsem se najít modelové případy toho, jak vypadají současné české festivaly. Z těch, které jsem viděl, si odnáším pocit stále útulnějších akcí. Hlavně zmizel neskutečný nepořádek, který se kdysi objevoval na každé takové akci. Pije či spíše chlastá se sice na každé akci, kterou jsem viděl, ale už to není čtvrtá cenová jako na začátku století. S vratnými kelímky a klidovými zónami sice zmizelo undergroundové kouzlo, ale je pravidlem, že kultura podzemí se ve všech ohledech populární hudby časem mění v uhlazenou záležitost střední třídy.
Festivalovou strukturu bychom mohli vytvořit stejným způsobem, jako jsou definována rádia. Čili od těch lokálních fesťáků po celoplošné a od všeobecných po specializované. Každý z těchto typů má svoji roli a svůj význam. Není to nic specificky českého, podobně existuje festivalová struktura i v ostatních evropských zemích. My samozřejmě víme o těch největších, jako jsou Glastonbury, Sziget, Roskilde, Rock am Ring nebo taneční a elektronické „párty“ jako srbský Exit, belgický Tomorrowland nebo chorvatský Ultra. Jejich kapacita je běžně přes sto tisíc návštěvníků, někdy i ke čtvrt milionu jako na Glastonbury. Pro srovnání, největší české festivaly končí někde pod padesáti tisíci.
Nejmenší festivaly můžeme označit za lokální akce. Nejčastěji to jsou různé hospodské přehlídky. Na zahradě místní osvěžovny vystoupí během jednoho odpoledne nebo večera tři, maximálně čtyři tamní kapely, z nichž je možná jedna známější. Vstup nízký nebo občas i žádný, protože všechno dožene konzumace. Na některé akce dokonce přispěje místní radnice, ale sponzora abys pohledal. Návštěvnost do dvou nebo tří stovek lidí.
Za příklad může posloužit žižkovský Vokofest, který se letos konal poslední červencový týden na připomínku vzniku hospody U Vystřelenýho voka už po jednatřicáté. Letos na něm vystoupily tři nepříliš známé kapely, přičemž duo Panda Surfer, spojující surf music ze šedesátých let s moderním soundem typu Royal Blood, stálo za poslech. Běžný repertoár hospodské kuchyně, Plzeň a kořalky za cenu, která se nelišila od té běžné každodenní. Letos to bylo bez vstupného, loni za dvě stovky. Kapely hrály jen za dopravu. Asi stopadesátihlavé publikum se většinou znalo mezi sebou, prostě štamgasti.
Zhruba na stejné bázi jsou postaveny i festivaly menších pivovarů. Například 1. června oslavil pivovar Muflon deset let existence Muflon Festem. Pět kapel v čele se Znouzectností, jedno malé divadlo, naražení sudu se speciálním pivem Muflon Festbier. Publikum nejvíc místní, kunratické, ale byl tu i přesah díky řadě pražských návštěvníků, pro něž to byl příjemný výlet do nepříliš dalekých krajů.
Malé, flexibilní akce tohoto typu mají o budoucnost postaráno. Vždycky se najde pár amatérských kapel, které si před lidmi rády zahrají i zadarmo, a náklady na provoz jsou nízké. Jediným problémem – zvláště ve velkých městech – je stárnutí hospodského publika, což potvrzují i nedávné články se statistikami, jak Generace Z nechodí do hospod a málo chlastá. Však také tolik šedivých nebo vyplešatělých mániček jako na Vokofestu abys jinde pohledal. Budou mít následovníky, až odejdou do věčných lovišť?
Místní festivaly překračují měřítko místní hospody nebo pivovaru – oslovují širší okolí. Mám pro ně také dva modely. Prvním je jednodenní Riverfest v Českém Šternberku. Proběhl v tamním kempu Tábořiště u Karla, což znamenalo, že kromě lidí z okolí se na něm měli už po jedenácté v řadě objevit lidé z potulných karavanů a vzhledem k tvrdšímu rockovému až metalovému charakteru programu i motorkáři. Šest kapel v čele s výborným teplickým „motorheadovským“ Hlaholem mělo smůlu, že 6. července zrovna „padala hovna s háčkama“ (na festivalu v Jihlavě to zhruba ve stejnou dobu dokonce strhlo stan), takže kapely hrály do prázdného prostoru bez publika, které je sledovalo z místní hospody a ze stanu s občerstvením. Ostatně, lidí moc nebylo, mohutný déšť byl očekáván, tak nikdo nechtěl riskovat slejvák. Pořadatel z toho vybruslil už předem, když ještě toho dne v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách pořádal mongolský festival písní a tanců, který mu prý dokázal pokrýt večerní ekonomický kolaps. Pro rockové fanoušky, kteří přijížděli v předstihu na večerní show, byla akce pro 1 200 Mongolů poněkud šokující, s očekávaným metalem se to opravdu nesrovnávalo. Ale jejich občerstvení zůstalo i na večerní rockový festival a bylo fakt výborné. Jinak vstup za čtyři kila, což je pro tento typ akcí běžná cena, pro tamní kempující dokonce jen za dvě stovky (nad poplatek za kemp, pochopitelně). Ceny typicky kempovní, jen o velmi málo vyšší než v běžných pražských hospodách.
Druhým příkladem místního festivalu je Valdecké léto, které proběhlo už po sedmé v Braškově nedaleko Kladna. Headlinerem jednodenní akce s pěti kapelami byla Hudba Praha a rakovnický Brutus. Zvláštností akce byl třistakorunový dobrovolný příspěvek místo vstupu, který díky sponzorům šel celý ve prospěch kladenského hospicu. Mohlo tomu tak být i proto, že spoustu práce kolem festivalu včetně čepování piva a prodeje občerstvení odvedla místní parta hasičů a dalších dobrovolníků. Pivo za pětačtyřicet si užilo něco přes pět set lidí, což je přesně takový dav, který je schopen udržet přátelskou a ohleduplnou atmosféru.
Místní festivaly jsou ale mezi hudebními přehlídkami asi nejvíc ohrožený druh. I když mnohé z nich existují dlouhá léta, těžko si dokážou vytvořit dostatečný finanční polštář pro strýčka Příhodu. Šternberský festival ukázal, že stačí nepřízeň počasí a sebezasloužilejší akce nemá daleko k definitivnímu krachu. Podobný malér s počasím například zažil v roce 2017 festival pro cca osm stovek návštěvníků Broumovská kytara a pořadatelé se z toho vzpamatovávali celé dva roky.
Kolem festivalů této kategorie, jež v posledních letech musely skončit, najdeme i další nepříznivé náhody, s nimiž se nedá nikdy dopředu počítat. Už víme, že například covid jich několik doslova smetl. Ale kdo tehdy zariskoval, nerezignoval a využil určitých letních úlev (bylo povoleno tuším 500 diváků s rouškami), nelitoval. Pořadatelé zmíněné Broumovské kytary dokonce tvrdí, že tehdejší atmosféra byla neopakovatelná.
Zvláštním případem ekonomického neúspěchu byl festival Zahrada, který v roce 2012 musel odejít z Náměšti kromě jiného kvůli místním černým prodejcům: „Ti se totiž na festivalu přiživují tím, že pronajímají své zahrady nepovoleným stánkařům nebo na nich sami v době festivalu nabízejí občerstvení,“ napsalo tehdy o konci náměšťské éry Zahrady iDnes. Spolu s úbytkem sponzorů a menším zájmem návštěvníků to byla těžká finanční rána, z níž už se festival nedokázal vzpamatovat.
Příklad valdeckého festivalu zase poukazuje na důležitost sponzorů. Místní podnikatelé toho obvykle nemají moc na rozdávání, musí jich být víc, aby se věci pohnuly, a tak záleží na šikovnosti organizátorů, koho a za kolik seženou. Není to opravdu nic snadného a je důležité si je udržet i pro následující roky. Ale někdy pomůže i pár sudů piva a limonád nebo podpora města k tomu, aby se pořadatelé dostali „na svý“. Hlavně bez podpory města to prostě nejde.
Největším konkurentem místních festivalů jsou různé městské slavnosti. Svým způsobem to jsou také festivaly, ale většinou pod patronací a s finanční podporou města. Mohou být i ohrožením tamního soukromého festivalu. Bližší košile než kabát, takže pokud je město postaveno před dilema, co podporovat, může dát přednost městské slavnosti před festivalem, který stojí na municipální podpoře. Pár takových příkladů existuje.
Regionální festivaly staví na bohatší nabídce účinkujících, někdy jsou i dvoudenní a obvykle mají jako headlinera někoho z módní top 10 českých interpretů. Například letošní, už třiadvacátá Broumovská kytara, která je někde na hranici mezi místním a regionálním festivalem, měla letos za headlinera Kateřinu Marii Tichou a jako kultovního tahouna Cocotte Minute. Osm stovek vstupného a až dvanáct set návštěvníků, to jsou typické rysy festivalů této kategorie.
I tady mohou vznikat krásné akce. Typickým příkladem jsou Krásný ztráty, festival garantovaný Michalem Prokopem pro něco přes tisícovku lidí, na rozlehlém statku ve Všeticích blízko Benešova. Tady pořadatel vsadil na co nejkultivovanější prostředí, což se projevuje i tím, že se na letošní osmý ročník odvážila přijet i starší generace lidí, kteří na festivaly nikdy nejezdili nebo už dávno nejezdí. Kdo chtěl, měl za dobré ceny kvalitní jídlo na porcelánu, pivo za padesát, kempování do pěti minut od obou pódií. Ne nadarmo se říká, že Krásný ztráty jsou nejhezčí letní festival v Čechách.
Regionální festival se už musí nějak profilovat a Prokop s přáteli ho postavil tak, aby si na své přišla generace jeho posluchačů – to znamená, že tu tentokrát vedle něj byli Richard Müller, bratři Ebeni, Laura a její tygři, známé tváře typu Báry Polákové nebo nějaké menší zahraniční překvapení – loni to byla kapela Jaggerova bráchy Chrise a letos svérázný funkový trombonista Ashley Slater se zčásti českou doprovodnou kapelou.
Zvláštním případem regionálních festivalů jsou Hrady CZ. Je to vlastně putovní festival čili několik sdružených festivalů (letos jich bylo v české a moravské větvi celkem sedm), které se konají v historicky zajímavých lokalitách. Vznikl v roce 2005 a letos se na něm během víkendů představilo šestnáct kapel, přičemž Lucii, Chinaski a Dana Landu můžeme označit za divácky atraktivní extratřídu. Podobná akce je pro kapely a jejich managementy velmi atraktivní – je to jistota sedmi akcí se stále stejným týmem v zákulisí, tedy žádné organizační problémy a dohadování. Pro některé ze souborů se Hrady CZ staly dokonce páteří jejich aktivit – ostatní vystoupení si plánují podle termínů akcí a času, kdy mají vystoupit.
Hrady CZ jsou atraktivní i pro diváky. Jsou celkem efektivně rozšířeny po republice (začíná se obvykle ve středních Čechách na Točníku) a překvapivě cenově dostupné. Osmá, nejdražší vlna předprodejů permanentek na jeden každý festival letos byla 1900 Kč, s kempem zhruba 2600 korun. Pokud si člověk chce udělat přehled o tom, co se na české scéně děje, taková akce mu v tom hodně pomůže. Nevýhodou, ostatně jako u většiny ostatních festivalů, je zkrácený program bez řady doprovodných efektů, které soubory používají při svých samostatných vystoupeních.
Ve svém vrcholném období před pandemií byla celková návštěvnost všech štací za jedno léto kolem 48 tisíc diváků.
Národní festivaly
Pojďme k festivalům s celorepublikovým dopadem. Buď to jsou multižánrové megafestivaly typu Colours of Ostrava, nebo Rock for People, nebo festivaly specializované na nějaký žánr. To může být například metalový Brutal Assault nebo táborský punkově-reggae Mighty Sounds. Zatímco megafestivaly se pohybují nad dvaceti tisíci návštěvníky, znalci speciálních festivalů si nejraději libují na víkendech s deseti- až patnáctitisícovou návštěvou.
Nejstarším specializovaným národním letním festivalem je Porta. Letos se konala po osmačtyřicáté. Už to není ona lochotínská legenda osmdesátých let, kdy to byla skoro jediná velká letní open air akce v socialistickém Československu. V roce 2008 se odstěhovala do Lesního divadla v Řevnicích u Prahy a funguje v něm dodnes. Nutno říct, že i když je mnohem menší než dřív, stále si udržuje svůj vliv. To proto, že má stále soutěžní charakter a svým způsobem je proto líhní nových talentů. V roce 2008 na ní zvítězil začínající Xindl X, v roce 2011 kultovní žižkovské duo Vasilův rubáš a v roce 2018 úplný nováček Tereza Balonová. Uvidíme, jak se bude dařit letošní vítězce, písničkářce Alishi.
Porta je dnes zajímavá nejen plzní za padesát, ale i svou strukturou. Soutěží v ní vítězové oblastních kol, což znamená třináct malých, většinou v dubnu probíhajících festiválků. Navíc kolem Porty vzniklo v průběhu posledních let 22 partnerských festivalů po celé republice, přičemž ve většině z nich se pro účastníky celostátní soutěže naskýtá šance dál veřejně vystupovat.
Festival-matka a k němu v průběhu roku připojená řada menších, často mimosezonních festivalů nebo jen příležitostných koncertů pod hlavičkou nebo s podporou hlavní akce, patří mezi trendy posledních let. Nabízejí vystoupení, která se v létě nemohla konat, posilují spolupráci se zahraničními koncertními agenturami a v neposlední řadě mají i marketingový efekt – v průběhu roku připomínají letní festival.
Hudba na Portě se ale zásadně změnila. Trampští zakladatelé z roku 1966 by ji nejen nepoznali, ale při jejich odporu k moderním trendům by ji nejspíš prokleli. Většina souborů dnes hraje country rock nebo folk rock, a když se objeví něco kdysi tak běžného, jako byl bluegrass, je to vítáno jako vzácné zpestření programu.
Většina specializovaných národních festivalů má dnes už zahraniční headlinery. Třeba na Mighty Sounds letos bodovali švédští The Hives nebo američtí Bad Religion. Nejsou to sice žádné velké trháky, ale dokonale se hodí pro desetitisícový festival s roztancovanou muzikou. TrutnOFF 2024, který si potrpí na zdůrazňování havlovské etiky a undergroundové tradice, letos nabídl Jesus and Mary Chain, U.K. Subs a americké keltské punkery Flogging Molly. I v tomto případě to jsou kapely, které mají většinou svůj komerční peak za sebou, ale pořád dovedou výtečně bavit své publikum. Dá se ale říct, že v poměru cena/výkon mohou být tyhle „vykopávky“ efektivnější než superhvězdy na megapřehlídkách.
Naopak nově se rozjíždějící zahraniční kapely jsou v posledních letech specialitou pražského festivalu Metronome. Vedle zkušených, byť hlavně znalci oceňovaných interpretů jako Roachford, Michael Kiwanuka nebo Ride se objevila nová jména jako Blair Davie, Ayrtn, Lusaint nebo country-popová písničkářka CMAT. Když člověk nejde po slávě, ale po nových trendech, přijde si na své, protože tihle zajímaví umělci nejsou v programu převálcovaní největšími hvězdami a přehlíženi. Metronome je ale zajímavý také tím, že se koná na Výstavišti v Praze. Člověk by řekl, že je to výhoda, ale v určitém ohledu je to spíš minus. Jedním z typických festivalových rysů je totiž potřeba vypadnout na víkend ven ze sluncem rozpáleného velkoměsta.
S Metronomem se dostáváme k dalšímu průvodnímu rysu dnešních festivalů, a to jsou nehudební programy. V posledních letech se roztrhl pytel s dopoledními diskusemi, kulatými stoly a přednáškami různého charakteru. Našli bychom tu vyprávění z cest, zdravotní a sexuologické povídání, diskuse k aktuálním událostem. Zvláště žádané a dobře promyšlené jsou živé podcasty jako Dobrovský & Šídlo. Tyhle akce mají svůj několikavrstvý význam. Dobře zní v žádostech o dotace od města nebo vyšších kulturních orgánů. Zaplní čas před tím, než začnou první polední vystoupení, těm, kdo nevyspávají s opicí za krkem popíjení ze včerejšího večera. A většinou to jsou výklady na velmi slušné úrovni. Pravda, nám starším to připomíná doby, kdy slovo zábava mělo v očích svazáckých papalášů negativní konotace, a proto se do všeho roubovala nějaká školení, ale je fakt, že většina festivalových návštěvníků už tenhle kyselý podtón nepamatuje, neb byla ještě na houbách.
Sám jsem se jedné takové besedy na Rock for People zúčastnil a překvapilo mě, že se na ni dostavilo něco mezi třemi a pěti stovkami diváků. Problém takových diskusních akcí se mi tam vyjevil v jiné podobě – v několika stanech kolem už začaly fungovat okrajové koncerty malých, fringeových nebo stylově mimoňských souborů, které svým hlukem rušily naše povídání tak, že jsme se málem neslyšeli ani my na pódiu.
Tenhle nešvar je další bolavou stránkou festivalů. Pořadatelé chtějí, aby program odsejpal, a tak zatímco na jedné stejdži vrcholí vystoupení jedné kapely, na druhé už se připravuje a zkouší další soubor. Výsledné přeslechy jsou opravdu nepříjemné.
Opakem takových přednáškových akcí jsou trendy přeměnit festival v mnohem širší událost, jíž bychom mohli říkat festivalová pouť. Průkopníkem tohoto pojetí se stal před několika roky festival Benátská! Pořadatelé správně usoudili, že pro střední generaci jsou jednou z největších brzd návštěvnosti děti. Rodiče by rádi vyjeli na víkend za muzikou, ale kdo se postará o jejich potomky? Objevila se tedy koncepce rodinného festivalu, kde je dostatek různých atrakcí, jež dovedou zabavit drobotinu, a koneckonců, když hraje zrovna někdo, kdo člověka nebaví, pak houpačka, střelnice nebo závody v pytlích po dvou nebo třech panácích zvednou náladu i dospělým.
Tím se dostáváme k dalšímu rostoucímu problému velkých festivalů, a tím jsou ceny. A to nejen ceny doprovodných atrakcí, ale i nápojů a jídla. Pokud to půjde tímto tempem i v příštím roce, nejspíš se na těch největších přehlídkách přiblížíme ke stovce za půllitr piva a dostaneme se ke dvěma a půl kilům za kuřízek s bramborovým salátem. Je to příklad roztáčející se spirály. Prodejci vám řeknou, že musí být tak drazí, protože platí nájmy. Pořadatel vám pak řekne, že chcete-li mít špičkový program s velkými hvězdami, musí se holt vybrat co nejvíc peněz.
A že se letos povedlo přivést na velké festivaly opravdu velká jména! Na Rock for People byli Prodigy, The Offspring, Bring Me the Horizon, Yungblud nebo Sum 41, na ostravských Colours jsme mohli vidět Lennyho Kravitze, Sama Smithe, Toma Morella, Jamese Blakea nebo Seana Paula. Na Masters of Rock Bruce Dickinson, Cavalera, Judas Priest…
Kudy a kam?
Je tu až neuvěřitelné množství festivalů. Ty, o kterých tu byla řeč, jsou jen malým výčnělkem nad mohutnou hladinou. Bezva situace, mám-li dost peněz, mohu si týden co týden vybírat z malých i velkých festivalů. Pravdou je, že hlavně ty velké festivaly jsou soustředěným útokem na divákovu peněženku. Letos to na některých festivalech vypadalo, že inflace se projevila na cenách, ale ne na peněženkách diváků, nicméně jisté negativní tóny se u publika už také objevily. Prý se méně pilo… Pokles návštěvnosti u velkých akcí by mohl být osudový.
Z hlediska diváka si musíme uvědomit, že festivaly přinesly několik výrazných negativ:
Oslabení klubového života a samostatných koncertů v regionech. „No jo, teď tady budou Škwor, ale já je vidět nemusím, protože jsem je viděl před dvěma měsíci na festivalu.“ Čili okoukání. Podle majitelů mnoha klubů zvláště u domácích umělců už nastupující trend.
Průměrné výkony kapel. Řada z nich jede o festivalových víkendech dvojáky, trojáky, ba dokonce známe případy, kdy žádaná skupina vystoupila až na čtyřech akcích od čtvrtka do sobotní noci. Dlouhé přejezdy, únava.
Vysoké náklady na návštěvu zvláště velkých festivalů. Už o tom byla řeč. Čtyř- až pětidenní festival může vyjít návštěvníka na tolik, co nějaký úspornější pobyt u Středozemního moře. Kolik takových akcí si během léta může člověk 20+, nebo dokonce s rodinou dovolit navštívit?
Přichází doba AI, tak jsem se jí schválně zeptal, co ještě může být z hlediska návštěvníků největším ohrožením budoucnosti festivalů. Překvapivě přidala pár dalších argumentů, které se dotýkají zvláště stárnoucí vlny rockových fanoušků. Co si budeme říkat, jednou přijde rok, kdy se člověku s rodinou už nebude chtít tahat se někam daleko na festival, pít do rána, spát v autě nebo ve spacáku, pobíhat od pódia k pódiu nebo poslouchat mladé rappery, jimž přestává rozumět. A hele, AI to docela dobře odněkud opsala:
Přelidněnost a stres: Velké festivaly přitahují tisíce lidí, což může vést k pocitu přelidněnosti a stresu. Dlouhé fronty na jídlo, toalety a vstupy mohou být pro některé osoby nepříjemné.
Pohodlí a hygienické podmínky: Na festivalech často chybí dostatečné hygienické zázemí a místa k odpočinku. Spaní ve stanu nebo na tvrdé zemi, nedostatečné sprchy a přístup k čistým toaletám mohou být pro některé odrazující.
Počasí: Letní festivaly se konají pod širým nebem, což znamená, že účastníci jsou vystaveni povětrnostním podmínkám. Extrémní horko, déšť nebo bouřky mohou zhoršit zážitek a způsobit nepohodlí.
Náročnost na fyzičku: Dlouhé hodiny stání a chození, někdy po nerovném
nebo bahnitém terénu, mohou být fyzicky vyčerpávající.
Hluk: Rockové festivaly jsou známé svou vysokou úrovní hluku. Pro některé lidi to může být nepříjemné, zvláště pokud jsou citliví na hlasité zvuky.
Zdravotní rizika: Velká shromáždění lidí mohou zvýšit riziko šíření nemocí, což je problém zejména v období po pandemii. Navíc, dlouhodobé vystavení hlasité hudbě může poškodit sluch.
Nevhodná atmosféra: Pro ty, kteří nemají rádi velké davy nebo hlasitou hudbu, může být atmosféra festivalu stresující nebo nepříjemná.
Ovšem i pořadatelé mají své problémy, které ve svém důsledku mohou ohrozit a nejspíš i časem ohrozí festivalovou budoucnost. Asi tím největším je už zmíněné stárnoucí publikum popu a rocku. Souvisí to se stárnoucí pop music, která se přestala ohlížet na svůj původní motor, nejmladší (a nejvěrnější) generaci. Samozřejmě tu jsou žánrové akce jako čistě rapový Frontline, i největší festivaly dokonce otevřely hiphopové scény, ale jádro staršího publika se na podobné přehlídky dívá spíše skrz prsty. Vznikl tu ohledně hip hopu až jistý antagonismus mezi starší a mladší generací, takže pokud se hiphopeři časem dostanou na hlavní scénu, odradí tím část dominujícího rockového publika.
Už několikrát tu padla také zmínka o strašáku zastavených finančních podpor a subvencí. Je jen otázkou, kdy se finanční podpora velkých akcí stane politickou otázkou, kterou média rozžvýkají tak, že z grantů nakonec nic nebude. Nebo v lepším případě přijde podpora jen z hlediska vlády strategicky důležitým oblastem, jako je stále odstrkované Ostravsko.
Může se stát, že poroste tlak na udržitelnou ekologii. Většina festivalů se sice snaží co nejméně znečisťovat prostředí, ale stížnosti na hluk je od místních pořád hodně. A z dotyčného festivalu se tak zase stane politikum. Mnohem silnější než bylo ve svobodných a uvolněných devadesátkách.
Festivaly se v posledních pětatřiceti letech v Čechách staly nedílnou součástí letního života, prázdnin, zábavy, generační socializace, prostě důležitým lifestylovým rysem začátku 21. století. Trochu nám stárnou, mnohá stálá pódia vykazují známky omšelosti, pořád se na nich točí stejná jména, zázemí jsou mnohem dokonalejší, servis pro návštěvníky jakbysmet, i když místo půllitrových kelímků piva vám prodávají za stejnou cenu 0,4 l. Vzdor nešvarům je ale nejdůležitější, že se pořád něco děje.