Obrázek k článku Co je to tam za prcka? Neznámé kapitoly ze života kytarového génia Radima Hladíka
| Honza Vedral | Foto: Archiv Zlaty Hladíkové

Co je to tam za prcka? Neznámé kapitoly ze života kytarového génia Radima Hladíka

Bude to už šest let od chvíle, kdy český kytarový génius odehrál svůj poslední koncert. Z pódia Střeleckého ostrova ho kapelní dodávkou odvezli rovnou do nemocnice. Stejně jako po celý život mu stála po boku jeho žena Zlata. Manažerka, která se zasloužila o comeback Blue Effectu, úspěšné začátky Chinaski a starala se i o Ready Kirken či Walk Choc Ice. V čem všem byl Radim Hladík výjimečný a jaký byl doopravdy?

„Když jsme se poznali, nevěděla jsem, kdo to je. Radima jsem poprvé viděla na terase dnešní Adrie. Šla jsem tam s kamarádkou, která strašně obdivovala Berku z Olympiku, Radim stál na terase a já se jí ptala: Co je to tam za prcka?“ vzpomíná Zlata Hladíková na první setkání. Kamarádka odvětila, že „je to takovej dobrej kytarista od Matadors“.

Sedmnáctiletou Zlatu tehdy mohlo jen těžko napadnout, že s tímhle „prckem“ stráví celý život. Jenže věci se ten večer děly rychle. „Pak jsme viděli, že ti kluci jdou do hospody ke Konviktům, tak jsme jako poslušný holky šly za nimi…“ vypráví.

Takže ve chvíli, kdy jste se setkali, jste ještě asi nebyla fanynka Matadors?

Spíš by se dalo říct, že jsem je poznala v té hospodě. Byl tam Otto Bezloja, bubeník Tony Black a Radim. Když to řeknu trochu hloupě, ten večer o mě projevoval zájem Otto Bezloja, ale Radim to nějak přizpůsobil, že si sednul vedle mě. A pak zkrátka převrhnul půllitr… On to podle mě udělal rád, protože totiž pivo nepil. Myslím, že to byla promyšlená akce, aby to před klukama nevypadalo… Jenže se mu podařilo vylít mi ho celé do klína. Tehdy holky nechodily v džínách, takže to pivo skončilo na mém takřka novém kostýmku.

Není to nejobratnější, ale to vás, předpokládám, sblížilo…

Radim mě šel doprovodit domů. Bydlela jsem tehdy u babičky na Smíchově, a tak jsme to vzali oklikou přes Petřín. Bylo to 13. května 1966, krásnej slunnej den… A tak byla, jak říkal Radim, ruka v nohavici.

Jak tehdy vlastně vypadaly koncerty Matadors?

Většinou se konaly ve Sluníčku, které bylo dole v suterénu Dětského domu na Příkopech. Kromě Matadors tam hrávali hlavně Olympic nebo Rebels. Ty koncerty uváděli Šimek s Grossmannem a vždycky k tomu měli vtipnou průpovídku, jak bylo jejich zvykem. Matadors tam vystupovali pravidelně každý týden, byla to jejich domovská scéna, a chodily na ně mraky lidí. Seděli až nahoře na schodech, protože do klubu se nevešli. Bylo to divadlo a všechny koncerty byly na sezení, stát se tam nesmělo. Když se chtěl člověk nějak pohybovat a projevovat účast, musel stejně být jak přivázanej.

Matadors ale byli exportní kapela. To byl asi rozdíl oproti koncertům po Evropě…

Ty přišly až potom. A ano, byl to rozdíl. Matadors hráli tři měsíce ve Švýcarsku, pak byli v Belgii i jinde po Evropě. Měli štěstí, že je bolševik ještě pustil, a tak měli jiné rozlišení. Venku se hrálo jinak, lidi tam řádili jinak. Ale také tady byly samozřejmě i jiné koncerty. Třeba když se hrálo na Smíchově ve Futuru, tak lidi taky tancovali. Ale vím, že Radim neměl rád, když jsem šla tancovat. Bylo mi sedmnáct a půl, byla jsem mladá holka, tancovala jsem ráda. Ale když jsem šla, Radim se mnou čtrnáct dní nemluvil.

Jak to?

Řekl mi, že on je tam v práci. A já se tam jdu bavit! Rozčilovalo ho to. Když už jsme bydleli spolu u jeho maminky, měli jsme kvůli tomu i tichou domácnost. Radim uměl být dost nekompromisní.

Během výjezdů s Matadors prý taky zvažoval emigraci…

V roce 1968 jeli hrát do Mnichova. Půlka muzikantů tam zůstala. Radim s Viktorem Sodomou se ale vrátili. V bulletinu, který vydávalo Sluníčko, pak Radim řekl, že se vrátil kvůli mně. To bylo dobrý. Matadors se sice rozpadli, ale ještě ten rok jsme měli svatbu. Brali jsme se 10. prosince. A to už nám byli na svatbě Vláďa Mišík a kytarista Miloš Svoboda, kteří v listopadu začali dělat Blue Effect.

Radima asi nemuseli přemlouvat, aby s nimi začal hrát.

Ne, byl rád. Už tenkrát to byl jeho život. Jít si zadrnkat pro něj byla priorita. Toužil po tom. Vznik Blue Effectu byl spontánní, vzájemný a bylo to prima. V tu dobu se o té kapele hned začalo mluvit. Všichni do toho byli zapálení. Zkoušeli každý den od čtyř. A Radim si stejně každý den třeba tři hodiny brnkal na kytaru. A to mu zůstalo až do smrti. K němu prostě to hraní na kytaru patřilo. Potřeboval to.

Nevím, zda se na to dá odpovědět, ale jak tehdy v začátcích o hudbě přemýšlel?

Byl vůči muzice poctivej. Dával jí všechno, víc než nám všem kolem. Platilo to celý jeho život, muzika byla number one. Přes to nejel vlak. Radim k tomu byl svědomitej. Když začal cvičit, neflákal to, protože byl přesvědčený, že to k němu patří. Nevím, zda jsem na tu otázku odpověděla, ale on s tou muzikou opravdu žil.

Měl u toho ambici stát se nejlepším kytaristou v zemi?

Pracoval na tom. Miloval to. Ale musím oddělit dvě věci. Nikdy nebyl slavoman. Radim se nikdy nedral na výslunní. Neusiloval o úspěch. Bylo to jeho vnitřní přesvědčení, že musí hrát dobře a že to je jeho povinnost vůči muzice. Jeho cílem nebylo stát se prvním kytaristou. I když už v roce 1969 dostal cenu jako top hráč. Kdyby měl takové ambice, asi bychom byli dávno pryč a zkoušel by to v Americe.

Když jsem si teď procházel starší rozhovory, překvapilo mě, jak moc se Radim bránil kopírování zahraničních vzorů. To v sobě měl taky vždycky?

Měl. On byl takovej. Všechno si dělal po svým a nikoho neposlouchal. A přesně tak to bylo i v muzice. I tady si jel svoji lajnu.

Lucerna – se Zlatkou se ještě neznal

Jaký byl člověk, taková byla i jeho hudba. Radim byl přímočarý, svědomitý a poctivý. Často říkal: Já nikdy krást nebudu. Přestože měl svoje vzory, nikdy se k nim nepřibližoval tak, aby je, jak sám říkal, pajcoval. I když samozřejmě miloval Hendrixe a Jeffa Becka… Možná se ale budete divit, že ze všeho nejradši měl Bacha. Toho si doma přehrával pořád. Chtěl jeho hudbu po svém dostat i na pódium, cvičil to roky, ale to už se mu nepodařilo.

Blue Effect zazářil. Ale krátce poté došlo na vyhazov Vládi Mišíka. Většinou se píše, že tenkrát ještě nechtěl zpívat česky a Radimovi to vadilo.

Ale bylo to trochu složitější. On se do toho tehdy namotal ještě Lešek Semelka. Přijel z Litvínova a Radimovi se tak líbilo, jak zpíval, že se mu rozhodl pomoct. A opět s plnou vervou. Dopadlo to tak, že Lešek bydlel tady u nás doma i s dítětem a manželkou. Nakonec jsme se do toho našeho 1+1 všichni nevešli, tak jsme raději trávili většinu času u tchyně. Ale to byl Radim. On pro tu muziku udělal opravdu všechno.

To jste tam bydleli?

My jsme se domů občas třeba navečer vraceli, ale moc to nešlo. Lešek tam měl sedmiměsíční dítě, které zabralo svůj prostor, vyvářely se tam pleny… Nechci teď, aby to vyznělo jako nějaké pomluvy. A tak to zkrátka bylo. I sám Lešek vždycky ze srandy říkával: Jsem strýc Baloun a budu u vás bydlet…

A to všechno proto, aby mohl zpívat s Blue Effectem?

Já už nevím, jak to tehdy přesně bylo. Ale je pravda, že Radim hodně tlačil na to, aby se zpívalo česky. Ale Vláďovi se do toho tehdy nechtělo. Jenže většina lidí tu v roce 1969 anglicky moc neuměla. Nebylo to pro ně na pořadu dne. Taky proto Radim chtěl, aby třeba Slunečný hrob byl v češtině, aby byl pro lidi srozumitelnej. Co se to tehdy stalo? Co tam ten Smetana napsal? „Já poklekám…“ A bylo jasné, že je to na bolševiky. Ale Sunny Grave? V angličtině to lidi neuměli. Nevěděli, o čem ta písnička je.

Největší hit Blue Effectu se z toho stal díky textu Jiřího Smetany… Kdy jste ho poprvé slyšela?

Asi když zkoušeli. Ta písnička byla neuvěřitelně emotivní. Všem nám dávala vnitřní sílu a naději, že tu přece nemůžou být pořád. Smetana tam dostal z té doby opravdu všechno.

Na druhém vydání kapela připsala věnování Janu Palachovi a přišel zákaz…

Přineslo to problémy nejen Blue Effectu. Tehdy psal docela dost textů pro Blue Effect Jarda Hutka, ale protože byl zakázaný, musel používat jméno Daniel Macík. Spousta lidí musela převléknout kabáty. Taková byla doba. I Blue Effect se musel přejmenovat na Modrý Efekt. Radim chtěl dělat muziku, ale nikdy se nepoddal žádnému režimu. Někdy to s sebou neslo i úplně pitomé situace. Vzpomínám si, jak nás jednou, když měl jet Blue Effect hrát ven, začali mapovat tajný. Pořád nám někdo volal a vyptával se na úplný kraviny. Cizí lidi se nás ptali, do jaké třídy chodí naše děti a podobně. Bylo to očividný a bylo to pitomý. Jednou mi dokonce dva chlápci venku ukradli tašku. Ptala jsem se Radima, jestli ji neviděl. Kroutil hlavou. A nakonec asi za dvě hodiny zazvonili u dveří dva chlápci, že ji našli a jdou mi ji vrátit. Všechno v ní bylo zpřeházený a prohrabaný… Bylo to hloupý.

1967 – Zlata a Radim. Dětský dům Sluníčko

Sama jste říkala, že Radim chtěl hlavně hrát. Proč vlastně Blue Effect skončil v roce 1990, když už paradoxně byla svoboda?

V kapele se pořád měnili lidi a podle toho vypadala i nálada. Přiznám se, že ani mě samotnou už ty jejich bigbíty tenkrát nebavily. Bylo to starý a unavený. Nemělo to žádný drajv. Vím, že Radim z toho byl taky unavený. Začali mu říkat, že je šedá eminence, protože se vždycky naštval a někoho vyhodil. A ano, vyhodil, protože se to nikam neposouvalo. Blue Effect byl statický. Pořád byly nějaký problémy, pořád se spolu o něco handrkovali. „Tohle byla moje věc.“ „Cos to tam zahrál.“ Ta kapela byla plná osobností, a oni se tak prali jako kohouti na jednom smetišti. A Radim najednou chodil domů ze zkoušek otrávenej. Prostě to nešlo.

Co dělal, když neměl kapelu?

Když se rozpadnul Blue Effect, Radim dlouhá léta nehrál. Tehdy stavěl Žižkovskou věž. Prostě seděl v kuchyni na židli, koukal z okna a sledoval, jak tam dávají jednotlivé díly, až tu věž postavil. To byl jeho jediný zájem. Bylo to pro něj těžké. Pořád si doma cvičil, skládal nové věci. To ho snad vnitřně těšilo. Ale byl nešťastný. Snad patnáct let byl smutný.

Tehdy ale hrál alespoň s folkaři…

Do roku 1993 jsem Radimovi pomáhala jenom doma. Ale pak jsem se začala starat i o koncerty. V roce ’93 jsem pomáhala pořádat vystoupení všem lidem ze Šafránu, jako byli Jirka Dědeček, Honza Burian, Pepa Nos, Dáša Andrtová, Jarda Hutka nebo Vlasta Třešňák. A Radim začal hrát s Hutkou, vydrželo jim to téměř jedenáct let. Později se přidal i k Čundrgrundu s Honzou Hrubým a Vláďou Mišíkem. A to hrál Radim rád.

80. léta – Hladíkovy krabičky s Oldou Kelnerem

Další impuls ale přišel, až když jste se začala starat i o mladší kapely. Tehdy to byli Starý hadry, ze kterých se měli stát Chinaski, Ready Kirken ještě s Michalem Hrůzou, Walk Choc Ice…

Je pravda, že s příchodem Chinaski Radim konečně dostal nový zájem. Tehdy se ještě jmenovali Starý hadry, švagr to přinesl na kazetě a pustil nám to. Radim se nejdřív chytal za hlavu. Ale asi ho v tom něco zaujalo, protože řekl, že se na to podívá. A tak s nimi začal pracovat a ty písničky jim aranžovat. Pak mi švagr povídá: Hele, ty se teď staráš o ty kapely, viď, tak si to vem za svý. Já si nejdřív říkala: Jéžiš, nějaký čínský lyže. Ale začala jsem se jim o koncerty starat a asi jsem byla docela pilná. Hrálo se pořád a vydrželo nám to až do roku 2003. Ale byla to dřina ze všech stran, v podstatě i pro celou naši rodinu.

Tehdy se ale přece Radim konečně vrátil na pódium s obnoveným Blue Effectem…

Napojila jsem ho na Walk Choc Ice. Líbilo se mi, jak hráli a měli drajv. Tak jsem kluky poprosila, jestli by Radima jednou nevzali, aby si s nimi zahrál. A oni si ho vzali na Trutnov. Tam byly tisíce lidí. Ale já se hrozila. Poprvé v životě jsem viděla, jak je Radim na scéně shrbenej a vynervovanej. Strašně těžce to hraní nesl, protože dlouho nestál na tak velkém pódiu. Hraní s Jardou Hutkou nebo Dášou Andrtovou se s tím nedalo srovnávat. Tohle byl najednou zase bigbít. Ten koncert pro něj byl extrémně náročný. Trpěla jsem s ním.

Chápu, že to bylo po dlouhé době. Ale proč pro něj bylo těžké stát znovu na pódiu?

Když před sebou viděl ty tisíce lidí, měl najednou hrůzu, že to nedokáže. Dodneška nemůžu zapomenout, jak byl fyzicky doslova ohnutej strachem. Pak mi říkal, že to bylo to nejhorší, co kdy na pódiu zažil.

Přesto to byl ale úspěch!

No byl. Lidi plácali, byli nadšený, měl velký ovace. Musel to pro něj být nabíječ. Jenže on si prostě vnitřně nevěřil, že to ještě dá. No dal to. Ale nikdo nevěděl, s jak velkým úsilím.

Přesto se Blue Effect vrátil na scénu.

Hned v tom roce 2003 Radim zjistil, že ty mladý kluci jsou fajn, a tak se jimi obklopil a Blue Effect obnovil. A pak to začalo být zase dobrý. Vrátil se zpátky a hrál zase bigbít. Jako by začal nový život. Najednou byl plný elánu. Byl zase šťastný. Najednou bylo vidět, jak moc mu to hraní s kapelou chybělo. Navíc ti kluci šlapali jako švýcarský hodinky. Poctivě zkoušeli. Poctivě hráli. Nejvíc se to projevilo na rytmické sekci, bubeníku Vaškovi Zimovi a baskytaristovi Wojttechu Říhovi, který přišel jako dvacetiletý kluk a dneska je to jeden z nejlepších hráčů. Oni si zkrátka Radima vážili a měli k němu respekt.

Dost vypovídající je i to, že Radim hrál takřka do poslední chvíle. Poslední koncerty dokonce s dýchacím přístrojem.

Když mu zjistili plicní fibrózu, už to nedával. Plíce se mu začaly proměňovat ve vazivo a neměl čím dýchat. Zjistila jsem, že se dá koupit přenosný dejchák. Stálo to majlant. Ale byl na pět litrů kyslíku a s tím Radim vydržel hodinu a půl koncertu. I když ta nemoc byla strašně agresivní a rychle postupovala, věřím, že alespoň o pár měsíců mu to hraní prodloužilo život.

Jaký byl poslední koncert?

Bylo to 13. září 2016 na Střeláku, teď to bude šest let. Před Blue Effectem hráli Etc… a bylo tam hodně lidí. Když si vyžadovali přídavek, tak jsem Radima poprvé v životě slyšela, jak do mikrofonu řekl: Nezlobte se, já už nemůžu. Už to i těžko vyslovil, nešlo mu to. Sedl si na židli a vyloženě se zhroutil. Odvedli ho dozadu a na té židli ho výtahem vyvezli nahoru na most. Naložili jsme ho do transitu a odvezli do Motola. Tam si ho nechali na plicním. Pak už to jelo. Tu nemocnice, tu domov, tu jipka. Nakonec mi ho dali devět dní před smrtí domů. A to už bylo špatně. Umřel mi tu 4. prosince ve čtvrt na pět ráno. Umřel na gauči a byl rád. Chtěl být doma. Víte, jaká byla jeho poslední slova vůči mně?

Jestli vám nevadí o tom mluvit…

Ptala jsem se ho, jestli nechce zavolat záchranku. A on mi na to řekl: Nerozčiluj mě! A víc jsem od něj už v životě neslyšela.

Moc se omlouvám, že se teď směju…

No to musíte! To si přece v tom umíracím procesu dovolí málokdo. Já se urazila a řekla jsem: Tak jo, já tě nebudu rozčilovat, tak si jdu lehnout do ložnice. A on za dvě hodiny zemřel…

Tak teď už se nesměju…

Asi dva měsíce předtím mi řekl taková zvláštní slova: Já už tady mám všechno hotovo. Já už tady víc neudělám. Já jsem se vším smířenej. Necítím se ukřivděnej. Akorát nevím, jakej bude ten konec. Takhle to řekl.

Takže nic rozdělaného už neměl.

Ne. Já věřím, že existují věci mezi nebem a zemí. Radim měl shůry dáno a pak už došly nitě. Udělal všechno, co tu měl udělat. Když to říkal, seděl u konferenčního stolku a takhle pohnul rukou, jakože je tady hotovo. To jsem na něj koukala zase já a začala se vztekat, co to říká za blbosti a kam se jako chystá. Ale oba jsme věděli, že už to nebude mít dlouhého trvání. Přitom já bych si nikdy dřív nedovolila být na něj takhle drsná…

1968 – zprava Miloš Svoboda, Radim, Jiří Kozel, Vláďa Mišík, Vlado Čech

Jak to myslíte?

Radim měl v celé rodině takový zvláštní respekt. Nikdo jsme si nedovolili říct něco navíc. Podíval se – a to nám všem stačilo. Je to zvláštní, vím, že on tak nepůsobil. Byl jako sluníčko, na všechny se usmíval. Hlavně na pódiu. Ale byly to částečně mimikry.

On se něčím trápil?

Měl špatné zkušenosti z dětství a z rodiny. Tam se nedávaly pochvaly. Tam se spíš rozdávaly facky. A proto on sám moc neuměl projevovat city. Neuměl nám nikomu říct: Mám tě rád. Mně to řekl možná hodně za mlada. Ale v pozdějších letech už ne. Děti ho milovaly, ale neuměl je vzít na klín a být k nim vstřícný. Byl prostě svůj. Měl v sobě totiž zakořeněné všechny ty hádky, kterým byl vystavený za mlada. Jeho táta byl pragmatický, tvrdý. Pracoval jako bankovní úředník, pak se stal ředitelem Spořitelny tady ve Vršovicích. Občas působil až jako uzurpátor.

A máma?

Ta Radima opravdu milovala. Byl prostřední ze tří dětí. A byl třikrát klinicky mrtvý, proto k němu měla nejblíž. Dalo by se říct, že ho i trochu rozmazlila. Když mu umřela, nebyl moc starý. Bylo mu teprve pětatřicet. Tehdy jsem Radima poprvé v životě viděla brečet. Ležel v ložnici a řekl mi: A já už teď nikoho nemám. Rozčílilo mě to. Říkala jsem mu: Vždyť jsme tu my tři… Ale on tu mámu miloval. Vždyť ona ho i oženila. Dělala na obecním úřadě a zařídila, že se 10. prosince bereme. Radim nikam s občankou žádat o termín nešel. Máma všechno vyřídila. A pak jsem tu funkci za ní převzala já.

1976 – Olda Veselý, Fedor Frešo, Vlado Čech

Takže praktický moc nebyl…

Ne. Ale na druhou stranu měl šikovné ruce. Uměl všechno opravit, nikdy jsem nevolala ani instalatéry. Vždycky se smál, že neumí jenom šicí stroje a ledničky.

I v hudbě byl známý jako technický inovátor. Byl snad první, kdo tu hrál na zkreslenou kytaru…

Ano, vyráběl si vlastní kvákadlo, vyrobil si vlastní booster a strašnou spoustu podobných nesmyslů. Vždycky samozřejmě s nějakým technikem z kapely. Třeba mu řekl, že chce, aby to prdělo. Takhle doslova. A on to nějak zařídil. Ale byl to vždycky Radimův nápad, chtěl jít s dobou. Ale nebylo kde koupit všechny ty věci, které k tomu potřeboval. Tak na to musel přijít sám. No ale k čemu mu to bylo, stejně se to jeho hraní nakonec nikam za hranice nedostalo…

… ale Čajovna ano. Ta přece bodovala i ve Francii.

Ta jo. A přitom to byla původně jenom vycpávka. Točila se deska Modrý efekt & Radim Hladík a byla na ní díra. Tak Radim vymyslel Čajovnu. Bylo to v půlce sedmdesátých let, když se nám narodilo druhé dítě, dcera. Dodneška si pamatuju, že byla ještě miminko, malému Radimovi bylo dva a půl roku. A on tady seděl doma a smolil tu Čajovnu. Bralo mě to tehdy za srdce. Říkala jsem: Ty vado, to je síla! Možná budu fabulovat, ale už tehdy mi přišlo, že ta hudba má spojitost s našima dětma. Radim je měl moc rád. A protože to neuměl říct, tak to vždycky projevil v kytaře. Všechnu svoji lásku otiskl do muziky.

Takže Čajovna je pro vás otisk lásky k vašim dětem?

Myslím, že jo. Obě byly maličký, on to tu dával dohromady. A podařilo se mu do Čajovny přenést, jak se cítil a co nám neuměl jinak říct. On opravdu nikdy neprojevoval velké city. Někteří chlapi takoví jsou. Vzpomínám si, že asi dva měsíce před smrtí mi řekl: Víš, až já umřu, tak ty si mě dáš v krabičce doma na piano a já tam na tebe počkám. A až půjdeš ty, tak ať nás děti sesypou dohromady. A pak ať si s náma dělaj, co chtěj. To byl za padesát let, co jsme byli spolu, jeho největší projev lásky ke mně! Kdyby mě neměl rád, tak mě přece nechá dát do jinýho truhlíku.

Zmínila jste, že Radim v dětství třikrát málem zemřel. Měl dokonce i mimotělní zážitek, kdy viděl sám sebe, jak se o něj starají doktoři. Byl duchovně založený?

Ano. Říkali jsme tomu různě. Řád, vesmír. Radim na něco věřil. Ani jeden z nás nebyl fanatik, neměli jsme ošoupaný kolena z kostela. Ale oba jsme v sobě nějaké duchovno měli. Vyvolávali jsme spolu i duchy. Někde jsme viděli, že se šoupe skleničkou po čtvrtce, kam se napíšou písmena, ta po nich pak jezdí a vy to čtete. Radimovi rodiče to praktikovali, tak jsme si řekli, že to taky zkusíme. Oni s tím ale měli špatné zkušenosti. Jednou jim třeba vylítala obloukem celá knihovna. Ale já se do toho i tak zamotala a začala jsem dělat médium…

A jak to dopadlo?

Jel s náma v tom tehdy i Jarda Hutka se svojí první ženou. Všichni jsme se soustředili. Nikdo tehdy nevěděl, kdo je Mišíkův táta, protože byl nezvěstnej. Tak jsme se na to ptali. Řeklo nám to částečně pravdu a částečně kravinu: Že to byl americkej voják a že padnul někde ve Vietnamu. To první byla pravda, to druhé už ne, protože se vrátil do Ameriky a tam měl další děti. Ale začaly se nám pak stávat blbý věci. Jednou se mi třeba nad hlavou ustřihnul lustr, jako by někdo přecvaknul dráty. Náhoda to mohla být jen těžko. Pak jsme toho radši nechali, začali jsme se bát.

1967 – Matadors pro časopis Květy Foto: Václav Krampera

V září v Praze na Festiwallu znovu zazní Nová syntéza. Podobných koncertů na počest Radima Hladíka už se odehrálo několik. Jak by to podle vás Radim bral, že se jeho hudba pořád hraje?

Já jsem za to šťastná. Po Radimově smrti jsem začala dělat kapelu Vanua2, kde kluci z Blue Effectu taky hrají. A pak mě najednou něco osvítilo shora a řekla jsem si: Proč já bych neudělala koncert za Radima, kde by znova zazněly všechny ty jeho pecky? Zkonzultovala jsem to s klukama a všichni byli nadšený. Líbilo se mi, s jakou energií do toho jdou, i když na to museli hodně cvičit. Zahrát takovou Čajovnu totiž není jen tak. Ani Radim to leckdy neuměl. Ten ji tak brousil, že to nemělo obdoby. Často jsem se ho po koncertu ptala: Ježíš, co to zase bylo? A on jenom odvětil: Já si to nepamatuju, no…

14. 6. 2005

Zrovna z téhle skladby se improvizací vymotat moc nejde…

No právě. Pak se do toho vždycky zamotal. Ale to se mu stávalo, třeba i v Rosénce. Tyhle věci jako by šly mimo něj. Byl to velký rozdíl oproti tomu, když si jen tak brnkal. Doma hrál většinou s rádiem, to ho bavilo. Ale nikdy nebyl tak jinde, jako když stál na pódiu na koncertě. Nevím, jestli je to správné slovo, ale když Radim hrál, tak se odosobnil. Skutečně byl úplně jinde. Bylo to z něj patrné i na pohled. Pokaždé mi přišlo, jako by tu snad najednou s námi nežil.

Radim a Zlata

Nejslavnější český kytarista se narodil 13. prosince 1946 a zemřel 4. prosince 2016. Začínal v patnácti v kapele Komety a poprvé se prosadil s beatovou skupinou Matadors. V té době se poznal se svou budoucí manželkou Zlatou Hladíkovou, kterou si vzal za ženu ve stejném roce, kdy vznikl Blue Effect. Mají spolu dvě děti, Lucku a Radima, který je vyhledávaným zvukařem u filmu. V devadesátých letech se Zlata Hladíková společně s dcerou Lucií začaly starat o management. Kromě Blue Effectu do jejich stáje patřily kapely Chinaski, Ready Kirken či Walk Choc Ice. V současnosti produkují koncerty formaci Vanua2 a pořádají koncertní vzpomínky na Radima Hladíka.

Nová syntéza na Festiwallu

Pocta Radimu Hladíkovi bude k vidění 11. září 2022 na Festiwallu, který se koná v areálu Kytary.cz v pražských Modřanech. Ožijí na ní legendární dvě desky, které Radim Hladík nahrál v půlce sedmdesátých let s jazzovým orchestrem. Koncert odehrají jeho spoluhráči z poslední sestavy Blue Effectu společně s hosty. Bude mezi nimi i Viktor Sodoma, jenž s Hladíkem působil již v Matadors, kytaristé Michal Pavlíček, Adam Krofian nebo Roman Helcl a zpěváci Pavel Bohatý, Iva Marešová, Tomáš Fröde nebo Yannick Tevi. Koncert se odehraje za doprovodu chrudimského souboru Kyx Orchestra, který s Hladíkem skladby nastudoval již v roce 2014.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.