Mladé mainstreamové publikum tak znovu poslouchá pastevecké halekání, starobylé harfy, citery, epické písně runo a zapomenuté lidové legendy z Karélie. A někdo nejspíš poprvé a ke všemu nevědomky: natolik šikovně dokáže s tradičními vlivy Vilma Jää nakládat, aniž by klouzala po povrchu a nabízela se masám, jak to třeba slyšíme od účastníků Eurovize nebo našinců. Její hudba má parametry chytrého elektropopu a nedivme se, vždyť od samého začátku měla po boku ne ledajakou mentorku: jednu z největších skladatelek 21. století Kaiju Saariaho. Finská velikánka soudobé klasické hudby sice v roce 2023 zemřela na rakovinu, Vilma Jää ale dál zpívá v její poslední opeře Innocence a když ji letos v dubnu uváděla newyorská Metropolitní opera, kritik Joshua Barone napsal, že má tak dojemný hlas, že se zdá být nemožné soustředit se na cokoli jiného.
Kompoziční a vokální základy má Vilma Jää pevné: studovala na oddělení lidové hudby Sibeliovy akademie v Helsinkách, vybízející studenty k tomu, aby ke kulturnímu dědictví přistupovali s dobou, nekonvenčně a bez zábran. Magisterský titul získala za práci o vokálních technikách kulning, kterými pastevci v minulosti svolávali krávy z pastvy a přibrala si ugrofinskou polyfonii z Karélie. S takovou průpravou jednadvacetiletá dívka nemohla ujít pozornosti Kaiji Saariaho. Do své opery tehdy hledala studentku akademie, schopnou v náročném partu po pastevecku improvizovat, a ještě zvládnout sámský joijk; neméně nevšední způsob zpěvu.
Foto: Mikko Malmivaara
„Kaija si prý vzpomněla, že v mládí slyšela kulning u babičky, a chtěla ho někdy přenést do své opery. Je to nádherná a rustikální vokální technika a věřte mi, jsem opravdu šťastná, že si vybrala zrovna mě, abych kulning v její opeře představila. Byla jsem ve třetím ročníku a o své nynější kariéře ještě ani neuvažovala. Vedla mě po hudební cestě a hodně toho naučila. Třeba jak se pohybovat v hudebním průmyslu a přitom, ať se děje cokoliv, zůstat věrný svému umění a přesvědčení,“ vysvětlila Vilma Jää autorovi článku, jak v mezinárodní obsazení přišla k roli Markéty, dcery české servírky Terezy zpívané Magdalenou Koženou. V New Yorku vystřídanou velkou americkou pěvkyní Joyce DiDonato.
Kaija Saariaho nepochybovala, a s tím záměrem si mladou zpěvačku vybrala, že syrové, spontánní lidové zpívání téma opery emotivně vyšponuje. Vilma Jää totiž vokalizuje ducha dívky zavražděné během masové střelby na střední škole. O násilí sama něco věděla: z osobních traumat psychického a sexuálního zneužívání a následného boje s PTSD se dlouho léčila. A jak o tom zpívá ve skladbě Humalahullu, alkohol a obrážení barů v takovém případě nepomáhá.
K debutovému albu Kosto (Pomsta) spouštějící na mužské agresory hromy a blesky řekla: „Pokud to pomůže, byť jediné nešťastné ženě, pak všechny mé předešlé potíže stály za to. Jsme stále ve stejné situaci jako v 18. století. Je to smutné a rozčiluje mě to. Proto jsem v textech zvolila tak ostrý úhel, že ženy mají právo se pomstít.“ A explicitně to doložila původně lidovou písni Kaisan Kosto (Kaisina pomsta), podrobným popisem zabití sexuálního násilníka nešetřícím detaily nebo ve skladbě Saatanan Saalistaja (Satanův predátor). „Texty mohou být agresivní, a v písních občas nadávám a vyhrožuji, ale pochopte, to byl kdysi běžný jazyk rolníků,“ vysvětlila Vilma Jää odkud čerpala inspiraci. Finskou mládež si na svou stranu stáhla elektropopovým zvukem, kterému rozuměla, a protože si sama chtěla určit, kdo je Vilma Jää, vytáhla do popředí také zájem o módu a výrobu šperků.
Feminismus a severská magie zůstávají převládající náladou nového alba a z archívu vytažená lidová pohádková poezie tahounem textů v nichž Vilma Jää přemýšlí, jak přenést sílu zaříkávadel, kouzel a nadpřirozené schopnostmi čarodějnic a duchů do současnosti, aby lidem třeba usnadnily poprat se s problémy, na které věda s terapeuty už nestačí. Anglickými překlady textů nás pak ponouká k úvahám, nakolik nám pohanská moudra a služby bohyň lásky mohou být platná, zatímco o potřebě jejího tradmoderního elektropopu pochybovat nemusíme.