Sestry Steinovy patřily na začátku tisíciletí k výrazným jménům české písničkářské scény. Duo tvořily rodné sestry z Děčína, Karolina a Lucie, které stavěly na souhře svých hlasů, akustických kytar a textech, jež se vymykaly běžnému folkovému provozu. Česká televize je v portrétu z roku 2007 trefně popsala jako „nonkonformní hvězdy české hudební scény“.
První album Lilie polní vydaly v roce 2001, následovaly nahrávky Můj tanec (2004), Jen děcko se bojí (2006) a závěrečná kolekce lidových písní pro dětské posluchače nazvaná Měsíček svítí (2008). Každá z nahrávek po svém potvrdila jejich výlučné postavení na české písničkářské scéně. „Nikomu nepodobné Sestry Steinovy, „trochu dámy, trochu skály“, bezstarostně swingovými hlásky zpívají o vlastní slabosti a svobodě, která „zbyde každýmu, kdo si všechno zničí“. Kytary drhají nepopsatelně a v rytmech místy těžko spočitatelných,“ napsal o nich Jiří Černý do Reflexu. Dobové recenze vůbec nešetřily chválou. Vladimír Vlasák v MF DNES zase výstižně psal o „osvěžujících šocích a chytrém rebelství Sester Steinových“.
Přes všechny úspěchy dvojice ukončila činnost v roce 2009. Každá ze sester se vydala vlastní cestou a Karolinu Kamberskou, která skládala všechny písničky, bylo možné ještěnějaký čas vídat i sólově.
„Moje ségra Lu byla vždycky milovnice velkejch gest a drsnejch vtípků. Takže když o velkopáteční noci odešla, v rodině jsme se shodli že nejdřív počkáme do neděle, co kdyby… Byla pro nás neustálým zdrojem překvapení všeho druhu, jenže tentokrát už je to asi fakt definitivní,“ uvedla nyní smutnou zprávu o sestřině úmrtí.
„Pro naši rodinu a pár kamarádů to není blesk z čistýho nebe. Ležela dlouho v nemocnici v těžkym stavu, poté co se loni nevrátila z procházky v krásný přírodě kolem Děčína. Vždycky v sobě měla sen, že bude jednou žít v divočině. Milovala lesy, skály, řeku. Problém měla s náma, lidma. Často byla nespravedlivá, ale okamžitě jste jí odpustili když vybalila okouzlující stránku své bytosti. Byla v něčem geniální a v něčem mimo, jako všichni, kdo jsou nadaný zvláštním kouzlem jako ona. Její víra byla takovou tvůrčí směsí křesťanství a pohanství. Bavilo mě to, a zároveň mě děsily závěry, ke kterým občas dospěla. Byla prostě velká osobnost, se vším všudy.“
„Měla bipolární poruchu. Občas to bylo opravdu šílený pro nás všechny, jak si asi dokáže představit jen ten, kdo tohle v rodině zažil. Ale nikdo z nás si nedokáže představit, co prožívala ona. Její nemoc se postupně zhoršovala. Předloni už jsme všichni věděli, že to prostě asi neskončí dobře,“ napsala Karolína Kamberská ve svém osobním rozloučení.
„V posledních měsících mě často navštěvuje ve snu. Jedeme třeba v autě jako kdysi, když jsme spolu hrály. Máme otevřený okýnka, vítr ve vlasech, kouříme mentolový Karélie, drbeme známý, pouštíme si Morissetku, Buena Vista Social Club, Madonnu, Bnet Marrakech… Vždycky si řikám “paráda, ségra je zas v pohodě”, a pak se probudim.
Prosim, kdo jste ji znali, vzpomeňte a třeba si pusťte nějakou písničku, co měla ráda (možná Ironic od Alanis, nebo Tremble od Lou Rhodes).“ Rozloučení s Lucií Steinhauserovou proběhne v úzkém rodinném kruhu.