Reklama
Obrázek k článku NEKROLOG: Zemřel Milan Knížák (86). I v hudbě platil za vizionáře a provokatéra
| Josef Vlček | Foto: Michal Šula / MAFRA / Profimedia (Knížák s kapelou Aktual, 2013)

NEKROLOG: Zemřel Milan Knížák (86). I v hudbě platil za vizionáře a provokatéra

Ve věku osmdesáti šesti let zemřel 26. července avantgardní výtvarník Milan Knížák. Více než okrajem své tvorby ale zasáhl také oblast hudby, ba dokonce byl v sedmdesátých letech vnímán jako jedna ze čtyř vůdčích osobnosti českého undergroundu. Spolu s Ivanem Jirousem, Milanem Hlavsou a Pavlem Zajíčkem představoval tvůrce koncepce post-hippie hudební estetiky, byl představitelem jejího nejradikálnějšího křídla, avšak cílevědomě dával najevo, že se „stádností“ undergroundového hnutí nemá nic společného.

Reklama
Reklama

Knížák byl zvláštní povaha. Typický solitér, akcentující své ego, který se odmítal zařadit do kteréhokoli uměleckého proudu. Navíc měl úplně jiné tvůrčí kořeny než rockové. Jako avantgardní výtvarník se blížil spíše stanovisku umělecké skupiny Fluxus, jejímž byl v polovině šedesátých let členem. Pro ni byl zvuk jen jinou formou vlnění než obraz a koncert spíš performancí nebo happeningem.

S touto představou založil už v roce 1967 v Krásném u Mariánských Lázní skupinu Aktual, která měla reflektovat jeho představu umění, které je zároveň „stavem mysli a platformou lidí, kteří chtěli rozbít hranice mezi uměním a běžným životem“. Stal se „průkopníkem a prvním mužem českého podzemí“. Pro srovnání – Plastic People Of The Universe poprvé vystoupili až v roce 1969 a Ivan Martin Jirous napsal základní manifest undergroundu Zpráva o třetím českém hudebním obrození v pověstném skleníku v Měšicích až v únoru 1975.

Z pohledu rockového posluchače měl Aktual blíže k jiným představitelům undergroundu, k DG 307. Podobně jako oni se často vyhýbal strukturovaným kompozicím a klasické hudební nástroje doplňoval „zvuky ulice“ – jejich performance byly ilustrovány zvuky startujícího motocyklu, mlácením do sudů od asfaltu, vrtačkou nebo sbíječkou. Z pohledu výtvarného šlo o různé performance a happeningy. Zpěv často nahrazovala recitace, skandování, řev.

Ještě několik let předtím by šlo o dva úplně odlišné druhy umění. Díky tomu, co v té době vytvářeli Frank Zappa, Captain Beefheart nebo Velvet Underground se oba směry sblížily, zvláště když některé výtvory Knížákova Aktualu se najednou daly považovat dokonce za písně. I v kontextu radikálního světa českého undergroundu ovšem patřily Knížákovy texty k nejprovokativnějším. Některé byly opravdu minimalistické jako nekonečně opakované Opatři si kočku, jiné vznikly s cílem provokovat. Většina nejsilnějších Knížákových textů vznikla brzy po založení Aktualu – včetně asi nejslavnější písně Staňte se prasetem:

„Zahoďte mozky
zahoďte srdce
zahoďte všechno
co vás dělá člověkem

Staňte se prasetem

Staňte se prasetem

Staňte se prasetem

Staňte se prasetem

Prase si dobře žije
jen žere a pije
a taky mrdá

Staňte se prasetem

Staňte se prasetem

Staňte se prasetem

Staňte se prasetem

 

Ještě drsnější byly Děti bolševismu…

Propojení Knížákova Aktualu s Jirousem vedeným undergroundem netrvalo dlouho, na to byli oba muži příliš velkými individualitami. Knížák nebyl ani souzen v pověstném procesu s Plastiky v roce 1976, ale texty Aktualu byly využity v televizním agitačním snímku Atentát na kulturu, který měl tehdy veřejnosti zdůvodnit tažení proti undergroundu. Ve filmu reprodukované Knížákovy skladby v něm byly označeny za skladby Plastic People Of The Universe.

V době kolem procesu se Aktual rozpadl a Knížák, který se nenechal vystrnadit z Čech při akci Asanace, se věnoval individuálním projektům. Některé z nich byly rovněž zvukové – vrátil se hlavně k tzv. destruované hudbě na základě rozbitých, poškrábaných nebo jinak poškozených vinylových desek, kterou tvořil ještě před vznikem Aktualu.

K tvorbě Aktualu se vrátil až po listopadu 1989, když vydal jednak dvě alba autentických snímků ze sedmdesátých let, z nichž nejcennější je Atentát na kulturu, a na začátku 90. let s podporou Zdeňka Rytíře nabídl dvě alba nových skladeb – Obřad hořící mysli a Navrhuju krysy (obě 1991), která se bohužel trochu ztratila v záplavě nových titulů, které tehdy vydavatelé chrlili.

Knížák se po listopadu věnoval více výtvarnému umění a organizační práci, stal se profesorem na AVU a v letech 1990 až 1997 byl dokonce jejím rektorem. Dlouhou dobu vedl také Národní galerii. Pro svou excentrickou a arogantní individualitu a netolerantnost rektorem a ředitelem nepříliš oblíbeným. Objevila se dokonce teorie, že se avantgardista pokouší sám ze sebe dělat umělecké dílo.

K nahrávání se vrátil ještě v roce 2005 s remakem starých skladeb pod názvem Děti bolševismu a v roce 2013 s kolekcí novinek Chovám v kleci bolševika. Neustálé kádrování minulosti opustil až v roce 2017, kdy vydání své knihy Žít jinak doplnil novým albem Necháme svět zvířatům.

V průběhu let Knížák stále více upouštěl od původního zběsilého freak-outového stylu. Zklidňoval svou tvorbu a směřoval ke klasickým písňovým útvarům. Výsledkem tohoto trendu bylo jeho poslední album Ženská deska, vydané loni na podzim. Obsahuje až nečekaně kultivované šansony, které zpívají Victoria Priester, Lenka Hrůzová, Pavla Radostová a Naďa Válová. A jako bonus dokonce Věra Špinarová! Úhledné písně jako kdyby popíraly provokativní hudbu Knížákových mladých let. Anebo dokazovaly, že opravdový umělec dokáže vytvořit důvěryhodné cokoli.

Knížákův individualismus svému představiteli přikazoval, aby pokud možno kráčel vždy proti proudu. Mnoho lidí tím během svého života naštval, mnoha lidem připadal směšný nebo až praštěný. Nebyl z těch, kdo myslí na slávu dneška (i když samožer byl obrovský). Jak bude jeho dílo i on sám připadat našim potomkům, to je otázka. Okrajová personalita? Tvůrce cesty do slepé uličky? Vizionář?       

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama