Obrázek k článku Začátky Pražského Výběru aneb báječná přehlídka nevkusu a problematických textů
| Vojtěch Lindaur, foto: Popmuseum

Začátky Pražského Výběru aneb báječná přehlídka nevkusu a problematických textů

Michael Kocáb slaví 68. narozeniny. Headliner se připojuje ke gratulacím a připomíná začátky kultu jménem Pražský výběr historickým textem Vojtěcha Lindaura, který vyšel v prosinci roku 2016 v magazínu Tři veteráni.

Před pár týdny mírně opelichaní Micha(e))lové, Kocáb s Pavlíčkem, zahlásili „kočičáka“ čili žaludské eso, černého Petra. Nová a poslední deska, koncert na rozloučenou po pětatřiceti letech. Jelikož je oba dobře znám, nebo spíš navzdory tomu, neodvážil bych si tipnout, jak tenhle ferbl dopadne.

Zřejmý a šokantní začátek

D, A, Hmi, D, A, Hmi, všecky cesty vedou do Prahy, kde bylo, je a bude lidem hej.

Osud tomu chtěl, aby album Revolution by Numbers dnes dávno zapomenuté novovlnné kapely Punishment of Luxury z britského severovýchodu doputovalo na Letnou do Jirčíkové ulice čp. 37. Když se šedá sedmdesátá léta měnila v letopočet s nadějnou osmičkou, těsně mezi nebem a zemí, tam pod střechou přebýval něžný lump Jan Ivan Wünsch, později nepřehlédnutelný baskytarista Jasné Páky a Hudby Praha, dej mu pánbůh nebe. Osud tomu zase chtěl, aby zmíněné album na jakémsi mejdanu půjčil či věnoval jemnému, štíhlému a vlasatému kytaristovi, jehož znával z kapel Expanze, Bohemia a nejnověji i Pražský výběr. Jmenoval se Michal Pavlíček a ještě donedávna miloval jazzrock.

 „V létě 1980 jsem se byl podívat v Anglii na festival v Readingu a tam mě ten rock svou přímočarostí a nasazením znova oslovil. Vrátil jsem se a sháněl někoho, s kým bych si rock zase zahrál.“ (Michal Pavlíček)

Po ruce měl kamaráda a bubeníka Jiřího Hrubeše, a když při jakémsi mejdanu v Redutě (nebo to možná bylo v Parnasu?) začal nahlodávat do té doby v podstatě rigidního jazzmana Michaela Kocába, bylo jádro nového Pražského výběru pohromadě. Z hibernujícího souboru téhož jména se přidal ještě baskytarista Ondřej Soukup a perkusista Jiří Tomek. K albu Punishment of Luxury, jejichž teatrální show Pavlíčkovi učarovala (a v podstatě poznamenala první a nejslavnější image Pražského výběru), začaly Kocábovy a Pavlíčkovy gramofony donekonečna rýt v drážkách desek amerických úleťáků Pere Ubu či Devo.

„Co s tím zoufalstvím, když umíš hrát a chceš dělat novou vlnu,“ ptal se tehdy v jednom z prvních rozhovorů Michael Kocáb, nejspíš sám sebe. Nastalo období kloubení dvou skladatelských rukopisů – Pavlíčkova rockového a Kocábova jazzového – dohromady. Nicméně repertoár vznikl velmi rychle (Kocáb v rozhovoru pro seriál Bigbít přiznal, že si ani nepamatuje, jak a kdy písničky psali) a k dotvrzení toho, že se kapela přihlašuje k novému rockovému proudu, bylo třeba obohatit sound i těmi „novovlnnými“ prvky. Takže se hudebníci začali oblékat do bizarních ne-rockových šatů a oděvů, používali masky, paruky a další podivné serepetičky (neobvyklé tvary brýlí, netradiční úpravy vlasů atd.). M. Pavlíček: „Nikdy jsme si neříkali, že si vytvoříme záměrně nějakou vnější image. Bylo to naprosto přirozený, každej se prezentoval sám za sebe, nemělo to žádnou choreografii.“

První verzi „Pražáků“, D, A , Hmi,  přinesl určitě Kocáb, Pavlíček dovymyslil ty rockové kytarové rify. Muselo to být někdy v prosinci 1980, opět na jakémsi mejdanu v Redutě, kdy jsem tu skladbu slyšel poprvé. Nevím už, zda ji zpívali ještě ve svahilštině, tedy ve zvukomalebné hatla patla řeči, která se tehdy používala coby návod pro textaře. Kouzlo nechtěného. „Nebylo to v tom, že jsme chtěli zpívat svahilštinou,“ říká Kocáb. „Prostě jsme nestačili udělat texty. Nestihli jsme to. Psát jsme je neuměli a dlouho jsme hledali někoho, kdo by nám ty písničky otextoval. Nakonec se trefil František. Ringo Čech. To byly dobrý texty, takový připitomělý, ale vždycky nesly nějaký poselství, těžko pochopitelný pro nás, ale hlavně pro komouše. Což se jim samozřejmě nelíbilo. Pražáci, Zubatá – koho prej se to týká. Tak ta se týká všech.“

„Když mě oslovili, byla to pro mě velká pocta,“ říká dnes František Ringo Čech, někdejší král tuzemského bubblegumu a pokušitel česky zpívaného hardrocku. „Psal jsem bez hudby, jen tak, co mě napadlo, aby to bylo dostatečně šílený.“ Nejspíš tak nějak vznikl i první nápad k písničce, v níž  skladatel (tedy nejméně z poloviny Kocáb, ačkoli kredit je připsán oběma Micha(e)lům) musel nutně, leč účelně minimalizovat melodický i harmonický plán. „Jsme zde svědky postupného narůstání hudebního doprovodu – klávesy, kytara, bicí – rovněž velmi charakteristického pro rock nové vlny,“ psal o pár let později kolega akademik Aleš Opekar.

Historie téhle písně má ještě další peripetie, dnes jen s obtížemi pochopitelné, ale tehdy téměř symbolické pro první, nejslavnější, leč velmi krátkou éru Pražského výběru. První verze textu pojednávala o protržení jakési hráze, s refrénem „nám s tátou je hej, my žijem nad rybníkem“ či tak nějak. „Franta Čech přišel jako obvykle ze strany, třeba u Hraběte X mu přeskočilo, to byl tak ulítlej text... Dostal obrovskou životní příležitost a pochopil to,“ vzpomíná Michael Kocáb. „Napsal historický text Protrhla se hráz u rybníka. Vyhmátl typicky českou karikaturu: Protrhla se hráz u rybníka/Nám s tátou je však hej/Bydlíme nad rybníkem – to byl původní text na píseň Pražákům těm je hej. Vytvořil obsahovou i rytmickou srozumitelnost, komický i rytmický epigramy, u nás do té doby v rockový hudbě ne moc používaný. Zároveň v tom bylo něco démonickýho, agresivního.“ (Michal Pavlíček)

Na koncertech v letech 1981–83 se tahle písnička (už s hýkajícím Vilémem Čokem u baskytary) stala ještě třeba se skladbou Na václavským Václaváku jakousi hymnou tuzemské nové vlny. Story vesnického pitomečka bloudícího velkoměstem se měla stát singlem a nejspíš i hitem prvního alba rockového Pražského výběru, které se pod pracovním názvem Straka v hrsti natáčelo ve studiu Československého rozhlasu v průběhu roku 1982. Po razantní razii StB na tehdy vzedmutou novou vlnu postihl desku prazvláštní osud. Těsně před vydáním bylo album prý „navěky“ uloženo do trezoru a kapela Pražský výběr byla zakázána. Kopii studiového pásu však kdosi propašoval na veřejnost a dnes se dá říct, že Pražský výběr měl lví podíl na mocně zvýšeném prodeji kazetových magnetofonů, díky kterým se nahrávka šířila rychlostí blesku po celé republice.

Písnička Pražákům je hej doznala též oficiálního vydání coby supraphonský singl. Na hotové základy ji nazpíval autor textu František Ringo Čech v roce 1984 už pod názvem Pražákům těm je tu hej. Na etiketě je coby doprovodné těleso uvedena neexistující kapela Elektrovox. „Chtěj jsem, aby hoši měli nějaké autorské honoráře,“ vysvětluje dnes F. R. Čech svůj úhybný manévr. K této verzi písně byl natočen také videoklip, ano, ten, v němž se Ringo a s kozou na vodítku proplétá davem na Václavském náměstí. Původní verze zazněla ve filmech hned několikrát. Prvně v Praze, neklidném srdci Evropy, kultovním dokumentu Věry Chytilové, kde karikuje masová spartakiádní vystoupení, podruhé v rovněž trezorovém Herzově filmu Straka v hrsti a naposledy ve stejnojmenném muzikálu Karla Smyczka, který ve volně řazených stylizovaných sekvencích líčil pohnuté osudy Pražského výběru.

V klipu k „Pražákům“ se F. R. Čech proplétá s kozou na vodítku Václavákem.

Impozantní nástup Pražského výběru vyvolal okamžitě všeobecné nadšení, s nímž byl srovnatelný snad jen příchod Matadors před dávnými lety. Ti tenkrát přišli se sice okopírovaným, nicméně vyhraněným repertoárem britského moderního rhythm and blues, vnesli ale do tuzemského big beatu prvek profesionality, dobrého zvuku a instrumentálního mistrovství (Radim Hladík) a byla to pravá bomba. O téměř patnáct let později disponoval Kocáb a spol. daleko většími a širšími zkušenostmi, vyrovnanou hráčskou suverenitou, virtuozitou obou hlavních osobností, a navíc původním, zralým a nápaditým materiálem.

Neodmyslitelná byla u kapely pódiová prezentace se sériemi gagů, šokujících kostýmů a tanečků. Někdy byly vizuální „úlety“ v jednotě s muzikou, jindy vytvářely dráždivé napětí s temnými figurami a zmenšenými akordy (těch pak bohatě využíval k ponuré monumentalitě Pavlíček i ve Stromboli); pověstnou svahilštinou a dětským žvatláním prolínaly efektní unisonové laufy kytary a syntezátoru (zřetelně jazzrockového rodu). Strhující Hrubešovo bubnování a Pavlíčkova prožívaná sóla dodávaly muzice totálně rockovou atmosféru, s níž skvěle kontrastoval Soukupův neochvějný výraz obecního idiota i Kocábova mágovská gesta a rekvizity. Jako by toho nebylo dost, trhavými pohyby mechanické loutky na sebe poutal pozornost z řetězu puštěný Jiří Tomek, výtečný hráč na conga.

Poměrně brzy po startu skupiny přijal Soukup nabídku do Štaidlova orchestru, a ačkoli chtěl, dlouho na dvou židlích sedět nemohl. Zatímco za něho zaskakoval „Guma“ Kulhánek, Kocáb hledal adekvátní náhradu. Našel ji na jednom z pověstných parníků. Vilém Čok ze Zikkuratu (kterážto kapela jeho odchod nesla velmi těžce) toho sice na basu uměl minimálně, ale typ to byl dokonalý: talentovaný rytmik šel vedle profesionálů hráčsky nahoru, a navíc vnesl do kapely prvek mladistvé rozjetosti. Jeho hýkavé zpívání se stalo pro Pražský výběr chtěj nechtěj typickou novovlnnou manýrou, z níž se pak dlouho a nepříliš úspěšně vymaňoval.

Zhruba dva a půl roku táhla skupina triumfálně napříč republikou a zkoušela se zachytit i v zahraničí (Maďarsko, SRN), což by se jí snad i mohlo podařit, kdyby... Stačila ještě natočit pro Panton výtečné a svěží album, dotažené do detailu, jenomže to už foukal ostrý severák a deska se ocitla na léta u ledu. Text k popravě zazněl.

„Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na růžovo, na modro, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod., to byl výsledek, který tato vlna přinesla... I když tomuto ‚lákání sirén‘ a nabádání ke ‚světovosti‘ podlehlo jen pár desítek většinou mladých a nezkušených amatérských ‚umělců‘ a skupin, nemůžeme zůstat lhostejnými k tomu, že některé skupiny tzv. punk rock či novou vlnu šíří...“ (Jan Krýzl, „Nová“ vlna se starým obsahem, Tribuna č. 12/1983)

Dodnes se pořádně neví, kdo ten článek napsal, jisté je, že Jan Krýzl bylo vymyšlené jméno. (Jiří Janouškovec, tehdejší redaktor Tribuny, který měl na starosti populární hudbu, ještě po deseti letech tvrdil v rozhovoru pro Rock & Pop, že „i dnes je to stále redakční tajemství“.) Článek v partajním týdeníku jistě nevznikl z jedné vody načisto, ačkoli svými argumenty tak působil. Je nepochybné, že akci spustila už poznámka nadepsaná Pražský výběr nakyslé chuti ve východočeských novinách Pochodeň (20. 1. 1983), podepsaná značkou -k-. „... hradecký koncert byl ve své podstatě přehlídkou nevkusu a umělecky silně problematických záležitostí. Oblečením počínaje a vystupováním konče, a to nechme stranou některé primitivní až ideově silně problematické texty.“

V Tribuně (16. 2. 1983) se pak jako další ouvertura chystané „popravy“ objevila úvaha jakési „čtenářky“ Judity Grossmannové Hudba je umění! „Jejich (Pražského výběru) koketování se stylem punk přesahuje cíle, které sleduje naše socialistická kultura, alespoň co se týče působení na estetické cítění mladé generace, když už zde nelze mluvit o ideovém působení (a když tak v opačném slova smyslu).“

To byla z jedné strany velmi dobrá vizitka vystoupení Pražského výběru, na druhou stranu takový „hlas lidu“, navíc podepřený nepřímo formulovanou výtkou Pražskému kulturnímu středisku, zprostředkovací agentuře, asi zněl výhružně nejen Kocábovi nebo Pavlíčkovi. Vždyť na základě podobných „stížností občanů“ byl v sedmdesátém šestém zinscenován proces s undergroundem, kde padaly nepodmíněné tresty.

Počátek kazetománie

Velká většina rockových kapel mohla o gramofonové desce leda snít. To, co v té době bylo oficiálně označováno za mladou hudbu (Graham, Citron, či dokonce Maximum Petra Hanniga), vycházelo jen sporadicky na singlech a samozřejmě to neodráželo ani v nejmenším skutečnou situaci na rockové scéně. Existovalo ještě tak pár rozhlasových nahrávek Žlutého psa, jinak se nikomu z alternativních kapel nemohlo zdát ani o singlu. S rozšířením kazetových magnetofonů a s jednodušším nahráváním koncertů (přímo z mixu) začala éra, kterou bychom mohli nazvat kazetománie. Většinou se sice nahrávalo na cívkové Sony tape decky, ale nahrávky alternativních souborů se pak obvykle šířily především na kazetách. S tím vědomím byly nahrávky vybavovány dokumentací i výtvarným doprovodem odpovídajícím rozměrům tohoto média. Hlavním hybatelem téhle vlny neoficiálního šíření nahrávek byl ale přece jen Pražský výběr. Už smíchané album (mělo se jmenovat Straka v hrsti, pod tím názvem pak na samém konci osmdesátých let skutečně vyšlo) v první až padesáté verzi obletělo republikou jak motýl smrtihlav. Legenda měla náhle pevné pilíře pro další časy.

Fade out?

O propocené Lucerně při mírně rozpačitém návratu už jen Výběru a bez Jiřího Hrubeše, jakož i o dalších eskapádách (koncert s hodně apatickým Zappou, nadějeplném, leč komerčně neúspěšném albu Běr s texty Vlastimila Třešňáka, ani o sólových aktivitách Viléma, Pavlíčka a Kocába) se mně nechce psát, každý to stejně ví. Nakonec tedy posbírám jen drobty trousené z různých rozhovorů k tomu poslednímu, prý, koncertu. A jak to bylo dál? Inu, jestli Pražský výběr nezemřel, žije.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.