Čekal jsem, že se přede mě posadí vtipálci, ale zpěvák James a bubeník Jay byli při našem povídání nakonec velmi vážní. Na vtípky došlo až poté, co jsem vypnul nahrávání. Ze setkání s nimi jsem měl velkou radost a z jejich koncertu jsem vlastně stále unesený. Už teď se moc těším na jejich koncert 13. října v pražské MeetFactory, protože klub tomu bude sedět více než festivalový stan.
Vaše nová deska se bude jmenovat „You‘re Gonna Need a Little Music“, tedy „Budete potřebovat trochu hudby“. Proč jen trochu hudby? Proč si nezasloužíme hodně hudby?
James Smith (zpěvák): I málo může udělat ve finále hodně. Stačí vám málo a poznáte, o co jde.
Jay Russell (bubeník): Vždycky pak ve finále můžete mít hudby více.
James: Je to takové poťouchlé, co? Já si myslím, že kolikrát stačí malá dávka na to, abys pocítil tu sílu. Sílu jedné písničky, jednoho singlu, co vás smete. Určitě ten pocit znáte a někdy jste ho zažil. Když vás pořádně sejme jedna písnička, je to jako se napít nějakého elixíru. Je to lék. A proto stačí jen trochu. Pak si ho ale můžete dávkovat dle svých potřeb.
O třetích deskách se říká, že jsou kritické. Buď si udržíte svou pozici a můžete dál stoupat, ale také můžete všechno ztratit. Jaký je váš pocit ohledně třetí desky, která je údajně už hotová?
Jay: Já jsem šťastný, myslím, že ta deska je skvělá. Nezměnil bych na ní ani tón.
James: Máte pravdu v tom, že třetí deska vždycky ukáže, co daná kapela nebo umělec ve finále umí a za co stojí. A myslím, že naše třetí deska nás nakopne a ukážeme hudebnímu průmyslu, že nyní je náš čas. Je to nejlepší deska, co jsme udělali. Nikdy jsem na naši kapelu nebyl tak hrdý jako nyní. Během nahrávání jsme se tomu naprosto oddali a s výsledkem jsme naprosto spokojeni. Třeba tady Jay. On je mnohem víc než pouhý bubeník. Na desce dělal jako zvukový inženýr, sám postavil celé studio, ve kterém jsme nabírali demáče. Spoustu toho odprodukoval. Sam (Shipstone, kytarista) se vyzná v hudební teorii a vyzná se ve zvuku. Ryan (Needham, baskytarista) je spíše takový popíkář. Je to král přímého přístupu a nevymýšlení zbytečných věcí. No a já? Jsem v kapele od toho, aby to celé drželo pohromadě. Každý má svou roli.
Jay: Nebuď skromný, na této desce taky hraješ hodně na piano.
James: To je pravda, nebudu. Celé to tak rámuji. Myslím si, že jsme v naprosto skvělé formě, možná v té nejlepší. Hodně koncertujeme. A já jsem se naučil na piano během přeletů v letadle a cest dodávkou.
A to jste své první EP nahrávali v kuchyni na software zadarmo.
James: Ale naše touha a náš náboj se nezměnil. Když jsme podepsali smlouvu s velkým labelem, nebylo to proto, že by nám došly nápady. Bylo to pro to, abychom se mohli posouvat. Proto máme na druhé desce například živé smyčce. Ale pořád to má svůj důvod. Nemáme tam ty smyčce, abychom „leštili hovno“, ale proto, abychom posouvali náš zvuk tak, jak jsme to vždy zamýšleli.
Jay: Když jsme nahrávali debutovou desku a měli jsme poprvé opravdové studio, mohli jsme poprvé nahrávat všichni naráz, společně v jedné místnosti. Předtím jsme se střídali a nahrávali do notebooku jeden po druhém. A byť si do něj můžete nahrát nekonečně pluginů a nekonečně filtrů a podobně, ve studiu jsme používali „živé nástroje“, které tam byly. Bylo přirozené nic zbytečně nevymýšlet. Mít nekonečně možností vás nakonec nikam neposune.
James: Mít studio a moct hrát jako kapela všichni naráz nám umožnilo zachytit ten moment, tu energii. Pořád jsme jen lidské bytosti. Na druhou desku jsme toho udělali hodně na Jayově půdě. Spoustu nápadů jsme rozpracovávali tam a myslím, že se dost nahrávek z půdy dostalo i do výsledného mixu. Ale teď jsme byli všichni čtyři na jednom místě, hráli dohromady a myslím,
že je to ku prospěchu věci.
Nezměnil tento proces vztahy v kapele? Když jste poprvé natáčeli vše dohromady – hudebníkovo ego je křehké a při takovém nahrávání určitě došlo na hádky.
Jay: Řekněme, že diskuse byly. I když jsme se občas trošku pohádali, nikdy nedošlo na pěsti.
James: Všichni v kapele mají můj nejhlubší respekt. Když jste v kapele od začátku, a i když to s kapelou jde od začátku velmi dobře, tak ty podmínky a cesta jsou těžké a složité. Prošli jsme si toho společně hodně. Neměli jsme peníze. Hráli jsme koncerty zadarmo, prodělávali jsme, a i poté, když už jsme měli úspěch, jsme dělali takové věci, jako jet dodávkou na otočku odehrát koncert do Norska a pak zpátky do Anglie. Bylo to intenzivní a těžké.
Ale pořád žijete pohádku. Kolika kapelám se poštěstí dostat se na vaši pozici?
James: Ano, ano. Ale kvůli tomu, čím jsme si jako kapela prošli, jsme jako rodina. Jsme v tom společně. Žádný z nás by to nedokázal sám bez těch ostatních. Umíme spolupracovat, aby se nikdo necítil, že to tahá na zádech sám. A to proto, že jsme si to tak nastavili a držíme to ode dne jedna kapely Yard Act. Když nad tím přemýšlím, určitě v tom hraje vliv věk a stárnutí. Když vezmete čtrnáctileté kluky a dáte jim smlouvu, tak to v 99 % případů neustojí, protože neznají tu těžkou stránku, ty náročné začátky. Vím, že je to strašně nudná odpověď, ale je to tak.
Jay: Nemyslím si, že jsme za ty roky sundali nohu z plynu. Vždycky jsme pracovali a tlačili, abychom se posouvali. Snažili se hrát, kde se dalo. Pořád jsme nahrávali nové a nové písně a pilovali je. Když vezmete mladou kapelu, jak vyprávěl James, tak si mohou po první desce a úspěchu říct: „Tak, a máme to. Je to tady.“ Ale pro nás práce nikdy nekončí. A stejně tak víme, že nic není navždycky. Kdo říká, že za pár let budeme moct hrát tak krásné prostory a festivaly jako nyní? Že se nám bude dařit napořád? Tak to nefunguje, musíme pořád makat.
Když už mluvíte o práci… Jamesi, četl jsem s vámi rozhovor z dob, kdy jste začínali. Popisoval jste, že cítíte jakýsi „syndrom podvodníka“ kvůli raketovému vzestupu kapely po vydání debutu The Overload. Už je to pryč?
James: Občas se to tam vzadu v hlavě ozve, nechci lhát. Ale daří se mi to zvládat. Jayi, co ty?
Jay: Já jsem to nikdy neměl tak jako ty, takže jsem v pohodě. Někdy se cítím, že jsme nejlepší kapela na světě a někdy se cítím, že jsme úplně na hovno, ale to je normální.
James: Hodně jsem za ty roky zapracoval na sebedůvěře a myslím, že to pramení také z toho, že jsem se v dětství hodně cítil všeobecně nepochopen. Když jsme začínali, často mě lidé shazovali kvůli mému projevu. Kvůli tomu, čemu já sám říkám sprechgesang (kombinace zpěvu a mluveného slova), ale já jsem věděl, že tak je to správné. Věděl jsem, co dělám. A když mě kvůli tomu samému všichni začali chválit, začal jsem panikařit a cítil jsem se podivně a nepohodlně. Pohodlí není pro kreativního člověka správná věc. Je to nebezpečné. Jak ti začnou vonět tvoje vlastní prdy, jde to do háje.
13. října přijedete do pražského klubu MeetFactory. To bude váš první samostatný koncert v Česku, jestli se nepletu?
James: Máte pravdu. Praha je údajně naprosto úžasná, měl byste nám dělat průvodce. Těšíme se, nikdy jsme tam nehráli. Vlastně hrajeme podruhé zde na Rock for People, ale jinak jsme v Česku nevystupovali. Minule tady bylo naprosto nesnesitelné horko a dusno, tentokrát zase neustále prší. Těšíme se, kolik do MeetFactory přijde lidí.
Seznamte se
Yard Act je čtveřice, která se dala dohromady v roce 2019 v britském Leedsu. Vždy byli trošku jiní než ostatní postpunkové kapely. Dokázali totiž tento žánr kombinovat s funkem, diskem a hlavním rozeznávacím znamením je deklamovaný projev zpěváka Jamese Smithe, který sám tento unikátní styl nazývá sprechgesang. Skupina je známá také díky svému specifickému humoru a ironii. Zatím si vysloužili jednu nominaci na prestižní ocenění Mercury Prize, ale se třetí deskou, která vyšla toto léto, se to určitě změní. Album se jmenuje You‘re Gonna Need a Little Music.