Americká kapela od své poslední tuzemské návštěvy vydala tři nové desky a zkusila si na nich různé postupy. Na rok a půl si mezitím dali od muziky pauzu, aby následující deska Plum (2020) posloužila hlavní autorce repertoáru kapely Molly Hamilton jako určitý katarzní ventil. Na zatím posledním albu The Jacket (2022) dvojice roztáhla křídla ještě víc a rozehrála příběh fiktivní kapely.
Na rozhovor Molly Hamilton dorazila přesně načas. Přesto se zpěvačka omlouvala, že přichází pozdě. Sama pak doběhla pro svého partnera, kytaristu Roberta Earla Thomase. Vzájemně se doplňovali a bylo vidět, že jim to klape nejen v kapele. I když jsme přetáhli stanovenou dobu rozhovoru a končili ho 25 minut před začátkem koncertu, Rob se omlouval, jak ho to mrzí, že už musí jít. Milí lidé s nehranou pokorou.
Jak jste se vůbec dali dohromady?
Molly Hamilton: Poprvé jsme se setkali v New Yorku. A může za to náš původní bubeník Michael Stasiak.
Robert Thomas: S Michaelem jsme byli spolužáci na vysoké škole v New Yorku, kam jsem se přesunul z Chicaga. Michael se už znal s Molly z Tacomy.
Molly: Byli jsme oba součástí hudební scény v Tacomě. Původně jsme tam Widowspeak i zakládali, ale kvůli logistice a možnostem jsme si strategicky zvolili New York jako místo, odkud se vše bude dělat a zařizovat snáze.
A jak to pokračovalo dál?
Molly: Michael je muzikant, bubeník, který miluje hudbu. Ta kapela vznikla vlastně proto, aby mohl koncertovat. Já v začátcích kapely pracovala v hudebním klubu, ale hlavní zásluhy jdou za Michaelem. Řekl: Robe, ty hraješ na kytaru, Molly skládá písničky, pojďte to dát dohromady. Ale i když z kapely po první desce z nejrůznějších důvodů odešel, my s Robem jsme se rozhodli dál v tom pokračovat.
Molly: Ale pořád jsme s Michaelem kamarádi, občas si s námi zahraje. V kapele během let došlo k několika personálním změnám. Ono to také dost často závisí na tom, kdo má čas a možnost uvolnit se z práce a jet třeba na turné. Protože většinou měli lidi k hraní ve Widowspeak ještě nějakou další práci.
Mluvíme spolu v závěru evropské části vašeho turné. Liší se koncerty aktuální šňůry od těch před covidem? Atmosférou, náladou, energií v publiku?
Molly: Myslím, že jo. Publikum jako by teď mělo větší respekt a bylo víc nadšené. Všimli jsme si, že oproti dřívějšku nejsou lidi při vystoupeních tak hluční, a když hrajeme klidné songy, jsou potichu. Ale samozřejmě se i dál stává, že v publiku jsou lidi, kteří pořád něco říkají, protože jsou nadšení z toho, že tam jsou s kamarády, a mají neodbytnou potřebu jim něco sdělovat.
Štve vás to?
Molly: Někdy je to frustrující. Ale na téhle šňůře mi přijde, že jsou lidi v publiku skutečně ohleduplní a jde z nich skvělá energie.
Liší se publikum v USA a v Evropě? Třeba moje oblíbenkyně Sarabeth Tucek říká, že zatímco lidi v Evropě chodí hlavně za muzikou, tak ti v Americe jdou především na show…
Robert: To je pravda, taky jsme si toho všimli. Jak Molly říká, máme dost poklidnějších skladeb a v Americe často musíme publikum žádat, aby se ztišilo. A to i lidi, kteří mají kapelu opravdu rádi. Jsou tam prostě víc ukecaní a hluční. Koncert je pro ně spíš společenskou událostí. V Evropě je publikum víc zaměřené na poslech samotné hudby, sledování toho, co se děje na pódiu. Ale obojí má něco do sebe. Někdy je v klubu tak ticho, že si říkáme: Jsou tam vůbec, je všechno v pohodě? Ale možná je to dáno jen tím, že v USA hrajeme častěji a lidi tam mají možnost nás snáze vidět.
O posledním albu The Jacket mluví Molly jako o více vypravěčském, jinak ale popisujete stejné věci jako předchozí deska Plum. V čem se naopak obě desky liší?
Molly: Plum vzešlo z dané doby a místa. Období, kdy kapela vlastně nefungovala. Je takové více introspektivní, o mém vztahu k tvorbě, o projektech, na kterých pracuji. Protože někdy je fakt docela obtížné uživit se pouze muzikou. Na Plum se věnuji i tomu, jaký tlak na sebe samotnou vytvářím, nebo smutné realitě, že se hudba stává více zbožím než uměním, což zrovna není šálkem mojí kávy.
Z hudebních příjmů ostatně všechny účty nepoplatíte…
Molly: V době kolem vydání naší třetí desky jsme hodně koncertovali. Žili jsme v Upstate New York, protože tam byly nižší ceny nájmů i všeho ostatního. K muzice jsme měli další práce. O tom, jak se člověku v hudebním průmyslu daří, hodně rozhoduje i četnost koncertů a jaký je časový rozptyl mezi jednotlivými deskami. Když nekoncertujeme, tak si často musíme najít práci. Většinou je to někde ve službách nebo pohostinství, kde je snazší podobné místo opustit. Tam snáze můžete říct: Beru si na tři měsíce volno a jedu na turné. Rob pracoval se dřevem a vyráběl nábytek. Samozřejmě že tohle není to, co na životě muzikanta mám ráda, ale člověk si vždycky může vybrat.
Robert: Abychom mohli fungovat, tak prostě pořád musíme pracovat. Po čtvrté desce Expect the Best jsme se rozhodli, že si dáme pauzu, abychom se dali dohromady a trochu si odpočali. Ale v našem případě, když nenahráváme desku nebo nejsme na turné, musíme mít zkrátka nějakou jinou práci.
Přemýšleli jste někdy o tom, že byste s muzikou sekli?
Robert: Jo, myslím si, že to byl tenhle moment, o kterém právě mluvíme.
Molly: Pro mě to byla určitá frustrace, kterou jsem pociťovala kvůli tomu, jak funguje hudební průmysl. Znovu to na mě přišlo, když bylo všechno zavřené a nedalo se nikde hrát. Psali jsme písničky na desku Plum, ale vůbec nebylo jasné, kdy zase bude možné hrát naživo a jezdit na turné. V době lockdownů jsem si taky uvědomila, že chci věci dělat trochu jinak než dřív. Ne snad že bych se podřizovala tomu, co se ode mě očekává, ale spíše jsem se ještě více oproti dřívějšku vymezila vůči hudebnímu průmyslu. Protože jsem v minulosti mnohokrát slyšela: Byli byste úspěšnější, kdybyste udělali tohle. Ale když něco nějak necítím, tak to tak přece nebudu dělat.
Jaké je poselství desky The Jacket?
Molly: Ta deska pojednává o určité erozi vlastního života, věcech, které na člověka hodně dopadají, rozpadech i koncích. Protože tohle všechno je standardní součástí našich životů a já se s tím na té desce snažím vyrovnat. A je úplně jedno, jestli jde o vztahy nebo věci. Ta deska je o vývoji, jehož je kabát určitým symbolem. Protože rosteme, v životě se posouváme a stejně tak měníme i své oblečení. A s jeho výměnou a odkládáním jako bychom odkládali vlastní kůži. Je hloupé trvat na tom, aby všechno bylo pořád stejné. Je lepší nechat věcem vlastní průběh a ať se děje, co se má stát.
Mimochodem, když jsem viděl klip k The Jacket, připomenulo mi to Kevina Morbyho, který se v Praze v něčem velmi podobném představil.
Robert: Je fajn, že zmiňujete právě Kevina, protože je skvělý. Lišíme se v tom, že on je v poselství svých alb velmi explicitní, jasně říká, o čem co pojednává. Je to fajn, ale není to naše cesta. Nechceme posluchači nalinkovat, kudy má jít. Necháváme to na něm.
Jaké píšete písničky?
Molly: Většinou skládám hudbu i texty dohromady. Dám dohromady sloku a refrén a přemýšlím o tom, jak se to k sobě s muzikou hodí. Pak to dám k dispozici Robovi a on na tom buď dál pracuje sám, nebo to zkoušíme posunout společně.
Stává se, že Rob řekne, že se mu to nelíbí, a nechce v tom rozpracovaném konceptu dál pokračovat?
Robert: Nemyslím si, že bych byl tak ostrý. Snažím se být nápomocný a hledat možnosti. Vždycky to začíná tak, že Molly s něčím přijde a snaží se vysvětlit, o co jde a jak by to mělo pokračovat. Ať jde o písničku, nebo nápady, jak má co znít. Molly nastaví rámec, onen velký nápad, a na mně je, abych pomohl s tím, aby se nám ho podařilo naplnit. Občas řeknu, že něco není dobrý nápad nebo: Díváš se na to takhle, ale lepší by bylo, kdyby ses na to podívala z tohohle úhlu. Z drtivé většiny nejsem tím, kdo s nápady přichází. Spíš jsem ten, kdo je koriguje.
Molly: Jo, to je pravda. Já jsem člověkem, který se zaměřuje na velkou perspektivu, do které zanáším nejrůznější vlivy, ať už jde o místa, obrázky, zvuky, ale i všechny možné drobnosti. Tohle všechno předávám Robovi, který s tím posléze pracuje velmi tvůrčím způsobem. Z té mé původní abstraktní představy to pak přetvoří do něčeho více konkrétního.
Robert: Jsem spíš služebník než hudební ředitel. Molly řídí svět a já ty drobnosti, aby všechno mohlo dobře fungovat.
Co jste se dozvěděli díky své muzice jeden o druhém?
Molly: Rob je skvělý v tom, že dokáže z muzikantů, s nimiž pracuje, dostat to nejlepší. Cítí se skvěle a nemají strach zkoušet i něco nového, nečekaného.
Robert: Na Molly je skvělé, že věci zbytečně nekomplikuje. To přenáší i na mě. Občas bych do písniček přidával ještě další věci, dělal je složitější, ale Molly mi říká: Nech to přirozeně plynout, uvidíš, co z toho vzejde. Díky ní jsem si uvědomil, že ty nejpřirozenější věci, nápady, přístupy bývají často ty nejlepší. Dřív bych bojoval za své nápady, ne kvůli vlastním ambicím, ale z přesvědčení, že jsou určitě ty nejlepší. Ale dneska už jsem v tomhle směru zdrženlivější.
Molly: To je docela legrační, protože jsem si občas myslela to samé, ale trvalo nám docela dlouho, než jsme se dobrali současného stavu.
Oba se kromě muziky věnujete také výtvarnému umění. Jak to s tím aktuálně vypadá?
Molly: Vždycky jsem se věnovala designu, ostatně jsem to studovala i na univerzitě. Během covidu jsem se ještě zapsala na další vysokou ke studiu architektury a historie. Ale ve výtvarném umění je pro mě obtížnější se vyjádřit. Muzika se pro mě stala prostředkem sebevyjádření už od střední školy. Výtvarné umění bylo vlastně vždycky až druhé. Ale chci to změnit. Chci si najít čas na malování. To jsem chtěla i dříve, ale nakonec to vždycky dopadlo tak, že jsem veškerou energii věnovala muzice.
Robert: Na malování je potřeba víc času než na hudbu.
Molly: Problém je i v tom, že když se člověk snaží být kreativní jak v muzice, tak ve výtvarném umění, tak ta inspirace a čas nejsou pro obojí dostatečné. Zároveň se ale nechci zaměřit jen na jediné z toho. Uvažuju o tom, že bych si design, výtvarné umění, nechala jako práci, kterou mám vedle muziky.
Seznamte se
Widowspeak jsou americká indierocková kapela, která funguje od roku 2010. Jejich hudba stojí na hlasu zpěvačky Molly Hamilton, jež je téměř výhradní autorkou repertoáru kapely, a kytaristy Roberta Earla Thomase, kteří jsou jedinými stálými členy skupiny. Podstatnou složkou písniček je atmosféra, jež do značné míry určuje ráz skladeb. Kapela má zatím na kontě šest studiových desek. Ta poslední The Jacket vyšla 11. března 2022. Po většinu doby existence kapely Rob hrával na Fendery, na posledních dvou deskách dal přednost Rickenbackeru. Molly, která kromě zpěvu hraje doprovodnou kytaru, se časem dopracovala k tomu, že se obejde bez pedálového efektu.