Na dynamice večera ubíraly dlouhé proluky mezi jednotlivými písňovými bloky, prapodivné promluvy k fanouškům a celková bezkrevnost vystoupení. Katy Perry si vždy libovala v bizarnostech. Její rané období, tedy zejména desku Teenage Dream, reprezentovaly pestré barvičky, nadýchané obláčky, obří lízátka a další gigantické cukrovinky; zkrátka to byl takový halucinogenní trip do Alenčiny říše divů. Od kýčovité estetiky, byť se její forma proměnila, zpěvačka už nikdy neupustila. Stala se jejím poznávacím znamením.
I na The Lifetimes Tour se tahle složka zachovala, leč tentokrát ve futuristickém hávu a zbavená všech agresivních barev. S loňskou deskou 143 se Katy Perry pokusila projít transformací v dospělejší umělkyni a místo pohádkových vizuálů vsadila spíše na ženskost, roboty a sci-fi. Jistá dětinskost se v tom ale stejně neztratila. A tak zpěvačka i nadále působí jako diblík, který se na pódiu tak trochu plácá a vlastně moc neví, co se sebou.
A právě bezradnost se táhla celým koncertem. Ten mohl sebevíc sázet na nejrůznější akrobatické prvky, během nichž zpěvačka poletovala prakticky nad celou O2 arenou – jednou připevněná na lanech, v závěru pak usazená na obřím motýlovi, stejně působil vyprázdněně a nedynamicky. Katy Perry na pódiu ve tvaru ležaté osmičky poskakovala, proplétala se prolézačkami, bojovala se světelným mečem, zkrátka dělala všemožné psí kusy, ale působila při nich křečovitě. A hudba hrála podružnou roli.
Šťávu koncertu nepřidával ani fakt, že se drtivá většina skladeb, včetně nejznámějších hitů, nesla v duchu poslední desky 143. Devadesátkový euro pop jak z diskotéky Bílý Kámen písním Chained to the Rhythm, Teenage Dream, Dark Horse nebo Hot N Cold nikterak nepomohl, naopak jim ubral na uniku. Všechno se slilo do jednoho identického beatu. A přestože pěvecky na tom Katy Perry byla poměrně dobře, vyjma několika drobných intonačních kiksů, její hlas v tom dunění často zbytečně zanikal. Bylo to těžkopádné a neohrabané. O zdlouhavých a bezobsažných projekcích, které oddělovaly jednotlivé písňové bloky ani nemluvě.
Zhruba uprostřed koncertu došlo na sekci, kdy sami návštěvníci v hale hlasovali o tom, jaké písničky zazpívá Katy Perry akusticky. Během těchto dvou skladeb vypadala zpěvačka konečně trochu uvolněně, a i hudebně to byla příjemná změna, navíc bez zbytečné křeče.
Zpěvačka naneštěstí tenhle blok šíleně natáhla, když pozvala několik fanoušků na stage. Třináctiletý „Johnny“, který se na pódium dostal coby největší diva večera, což záhy svou v bocích rozvlněnou chůzí i potvrdil, byl sice roztomilou vsuvkou, ale několik dlouhých minut se na pódiu pro zbytek areny vlastně nedělo nic extra zajímavého.
Je záhadou, že Katy Perry přišla po skoro 20 letech na scéně s koncertem, který v mnoha pasážích působil jako besídka, nikoli jako prezentace velké popové hvězdy. A je mi to nakonec nesmírně líto, protože si zpěvačka za poslední rok vyžrala obří vlnu hejtu, mimo jiné kvůli letu do vesmíru, a další kopnutí tak může působit jen jako trend.
Když se však její The Lifetimes Tour postaví vedle jiných velkých popových koncertů, které se letos v O2 areně uskutečnily, je to propastný rozdíl. Kde byl náboj, drajv a soudržnost? Všechno podstatné naneštěstí zpěvačka zapomněla asi někde na oběžné dráze.
Hodnocení: 45 %
Katy Perry, 30. října, O2 arena Praha
