Při těch úvahách jsem si vzpomněl na první návštěvu u něj doma ve Střešovicích někdy v roce 1983. Přivedl mě k němu Jiří Černý. Přelezli jsme přes pár zahrad, aby nás neviděla žádná bystrá oka. Já, dvaatřicetiletý prodavač z antikvariátu a začínající hudební publicista z Jazzové sekce jsem z toho byl trochu vyděšený, ale atmosféra v Havlově bytě byla tak přátelská, že ostych brzy opadl a mladý muž, hudební maniak, se brzy nenápadně přesunul ke gramofonu a skříňce s deskami. Věci z toho večera mi trochu splývají, ale mám pocit, že stála někde blízko nádherného obrazu Bedřicha Dlouhého.
Co si ovšem pamatuji dobře, byly tituly, které jsem tam objevil. Upřímně řečeno, čekal jsem úplně jiné desky, než tam byly. Václav tam měl na tehdejší dobu podivnou směsku titulů, takové to „co dům dal“. Boba Marleyho, Beatles, Rolling Stones, Zappu, klasiku. Taky Velvet Underground, ty okruh jeho hudebních přátel zbožňoval. Prostě, co mu kdo přivezl, co se k němu dostalo. Prý ty své nejoblíbenější desky má na Hrádečku.
Taky že ano. Tam jsem poprvé viděl desky z vydavatelství Šafrán. Muziky bylo kolem něj dost, ale jinak Havel nebyl zrovna muzikální typ. Jeho nejbližší kamarádi mu dokonce nedovolovali zpívat nahlas. V orientaci po hudebním světě mu pomáhal jeho tajemník Vladimír Hanzel, který v osmdesátkách také působil jako hudební publicista.
Ale o to nešlo. Důležité byly hlavně diskuse, které se o muzice vedly. Pár jsem jich ještě v jeho disidentských letech zažil. Dodnes mě fascinuje Havlova schopnost dělat z těch nezávazných povídání a někdy i blábolů shrnující závěry a z nich pak navrhovat řešení. Vzpomínám si na některé nápady, které kolem hudby měl a v diskuzi se mnou nebo jinými navrhoval. Škoda, že se většina neuskutečnila. Třeba zhudebněné básnické opusy tehdejších soudobých českých básníků – Pištory, Hanče nebo Gruši. V té době potom Plastici zhudebnili na albu Hovězí porážka verše Ivana Wernische. Bylo to z Havlova podnětu nebo jen náhodná shoda okolností?
Jiným takovým podnětem, bohužel nerealizovaným, byl nápad na společné album Marty Kubišové a Plastic People Of The Universe. Když jsem mu přinesl nahrávku skupiny Máma Bubo, zabýval se dokonce myšlenkou dát Martu dohromady s Babuljakovou skupinou. Škoda, dodnes si myslím, že to nebyl špatný nápad.
Nutno říci, že Havlův hudební vkus vycházel z hudby šedesátých let. Měl rád Jiřího Suchého a dokonce i tehdejší písničky Karla Gotta. Jako radikál jsem nad tím kroutíval hlavou, ale trochu mě osvítil jeho velký obdivovatel Lou Reed, když za ním v roce 1990 přijel dělat interview. Stáli jsme kolem něj po koncertu Plastiků, když řekl: „Vaclav Havel is the first hippie president ever.“