Všichni se tehdy divili, že hudebním dramaturgem (francouzští majitelé té funkci říkali ředitel hudby) se stal člověk, který byl zarytým příznivcem undergroundu a alternativy, ale mě tehdy lákalo pochopit, jak funguje hudební průmysl, do kterého rádia také patří. Odjel jsem na týden do tehdejší německé pobočky Radio Salü v Saarbrűckenu, abych pochopil, do čeho jdu.
A co jsem se tehdy naučil?
Za prvé jsem musel pochopit, že komerční rádio žije jen z reklamy. Šéf hudby má velkou zodpovědnost v tom, aby mělo rádio dost posluchačů, protože podle jejich množství se určuje její cena. Takže díky němu dostává plat nějakých dvacet lidí.
Za druhé je nezbytné vědět, pro koho vysíláš. Jestli to jsou hlavně muži nebo ženy. Kdy tvůj posluchač obvykle vstává. Kdy jezdí nejčastěji autem. Co čte, jaké mívá koníčky, co ho baví. A taky kdo jsou tví konkurenti a jaké jsou jejich slabiny. Ve vědění je síla!
Za třetí jsem si musel na základě těchto poznatků uvědomit, že „rybu nechytáme na to, co chutná rybáři, ale na to, co chutná rybě“. Čili, ty si doma poslouchej pro sebe a své přátele to, co chceš a máš rád, ale vysílej jen to, co chtějí posluchači.
Buď si vědom paradoxu, že na jedné straně publikum nové písně chce, ale na druhé jim neznámé věci vadí. Nezapomeň proto, že normální posluchač novou písničku přijímá jen pomalu a neochotně. Trvá poměrně dlouho, než si na ni zvykne. Musíš najít řadu způsobů, jak ji lidem přiblížit.
Za páté je důležité vědět, že jestli něco posluchač nesnáší, tak je to poučování. Ale to neznamená, že o hudbě, kterou hraješ, nemusíš nic vědět. Naopak, musíš vědět desetkrát víc než tvůj nejinformovanější moderátor a stokrát víc než běžný posluchač.
Za šesté – program musí mít určitou architekturu. Řád a pevný rytmus. Kdykoliv posluchač zapne rádio, musí po několika minutách vědět, že je na své oblíbené stanici, i kdyby se neobjevila ve vysílání žádná identifikace. Programuješ sice pomocí počítačového programu, ale pravidla mu zadáváš ty.
Velkou péči musíš věnovat i jiným hudebním prvkům než písničkám. Posluchač slyší jingly a jiné prvky zvukového obalu ještě častěji než i ty nejohranější písničky.
A za osmé platí kruté pravidlo, že posluchači se lehce ztrácejí, ale těžko získávají. Když nebudeš dodržovat všechna už uvedená pravidla, ztratíš je cobydup.
Když jsem si to tehdy v hlavě přebral, tak mi nic z toho nakonec nepřišlo zatěžko. Dělal jsem patnáct let předtím v obchodě a naučil se rozumět zákazníkům a vyhovět jim. A tohle vlastně o ničem jiném nebylo.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.