Iveta Bartošová byla na konci devadesátých let příčinou mé největší ostudy v roli televizního šéfdramaturga. Na jedné z porad jsem navrhl pozvat zpěvačku, která v té době prožívala comeback, do nějakého diskusního pořadu. Netušil jsem, že několik mých podřízených s ní předtím natáčelo film Ples upírů a nemělo na to nejlepší vzpomínky: „Pozvat jen do němého filmu,“ byla ta nejslušnější reakce. „Tak blbá televize zase nejsme.“ Ještě týden potom se mi za zády pošklebovali a říkali mi Bartoš.
Bylo mi jí líto. Koneckonců, je to živý člověk, který má jako každý své vady. Bylo mi jí líto i o pár let později, když s ní bulvár a několik obdivuchtivých kokotů sehrálo takové divadlo, že pro ni skok pod vlak 29. dubna 2014 byl vykoupením.
Na Bartošovou se brzy zapomnělo. Až do chvíle, kdy přišla zpráva, že na skoro stejném místě úmyslně zahynul pod koly vlaku zpěvák Tanga a Abraxasu Miroslav Imrich. Pět dní po desátém výročí Ivetiny smrti! Možná by se to stalo i přímo ve výroční den, kdyby tehdy Míra nebyl zrovna v nemocnici. Vzpomněl jsem si při té příležitosti i na to, že prý v okruhu českých černých mágů po Ivetině smrti kdosi nabízel její malíček. Ne, Imrich v tom určitě nejel, ale bylo to podivné.
Podíval jsem se do různých výzkumů oblíbenosti jejích písní a zjistil, že u generace nad padesát let na tom pár jejich písní není až tak úplně špatně. Už nejméně patnáct let nejlépe dopadá její píseň O lásce a dueto s Michalem Davidem To je naše věc, které se líbí o hodně víc než osmdesáti procentům posluchačů starších než padesát let. Ale i ve výzkumech najdeme jistou bizarnost – třetí nejoblíbenější písní Ivety Bartošové jsou Dva roky prázdnin, píseň o dvouleté vojenské základní službě. Chápete to?
A ještě jeden bizár: Iveta Bartošová se narodila 8. 4. 1966 den potom, co na druhém konci republiky přišla na svět Hana Zaňáková, známá jako Lucie Bílá.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.