Undergroundové skupiny to měly horší. Tam se muselo s informacemi opatrně, aby se o tom nedozvěděla StB a neudělala akci přítrž. A hlavně o tom nekecat do telefonu! Cesta na takový koncert, to pak byla přímo bojová hra. Tu asi nejneobvyklejší jsem osobně zažil.
Musel jsem si na internetu najít datum, kdy se ta akce konala. Dokonce už jsem zapomněl i jméno vísky, v níž koncert skupiny The Plastic People Of The Universe, pocta filozofu Ladislavu Klímovi s názvem Obešel já polí pět, proběhl. Teď už tedy vím, že šlo o Novou Vísku u Kadaně a k oné události došlo 29. října 1979. A dokonce i, že celý záznam vyšel u Guerilla Records.
Už nějakou dobu se v undergroundovém prostředí vědělo, že Plastici něco chystají, a proto nepřekvapilo, když se v antikvariátu, kde jsem tehdy pracoval, zastavil Váňa Bierhanzl, spolupracovník kapely, a sdělil mi, že máme odpoledne sraz na autobusovém nádraží na Florenci. To bylo všechno. Na Florenci na mě a mou partnerku čekal kdosi, kdo nás nasměroval na autobus do Chomutova a řekl nám, kam až si máme koupit lístek. V autobusu bylo několik známých, ale podle instrukce jsme se k sobě nehlásili.
Když jsme z autobusu vystoupili, zase nás čekal nějaký člověk. Poslal nás na jiné nástupiště a řekl, že si máme koupit lístek do nějaké malé obce u Kadaně. Když jsme do ní už za tmy přijeli, zase na nás někdo čekal a vedl nás ještě kousek pěšky. A byli jsme konečně na místě. Z různých směrů, pěšky i od vlaku, přicházeli další návštěvníci. Připomínalo to hvězdicovou jízdu Rallye Monte Carlo.
Došli jsme do nějakého domu, kde se pak konal koncert. V narvané místnosti seděli u stolu Plastici a za zvuků dechovky hráli karty. Pamatuji si, že na začátku řečnil Ivan Jirous. Kapela pak hrála rozsáhlé kompozice s dlouhými instrumentálními pasážemi. Trvalo to asi tak hodinu. Pak jsme se sebrali a nočním vlakem z Kadaně vyrazili zpět ku Praze. Všichni si libovali, že policie ten koncert nezachytila.
V devadesátkách se stal hlavním zdrojem informací o koncertech plakát. Vzpomínám si, že Praha byla neustále polepená plakáty všech možných i nemožných klubů a kapel. Zažili jsme i éru guerilla marketingu, kdy výlep plakátů probíhal na nejnemožnějších zakázaných místech, přičemž si mnohdy pořadatelé zbožně přáli, aby z toho byl takový průšvih, že se o tom bude sekundárně mluvit všude v médiích. Teď je všechno na internetu a na výlepových plochách je klid…
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.