Nebylo to prý vždycky dostatečně poživatelné a členové kapely proto občas trpěli průjmy, někdy i při hraní na pódiu. „Vím to, sám jsem jim ty slipy pral,“ tvrdil onen pamětník.
Je to lidské, stává se to. Napadlo mě, jestli někdo z českých muzikantů nemá nějakou historku o tom, jak se sám nebo jeho kolega posral na pódiu. Už půl roku se vyptávám, muzikanti mě asi mají za cvoka, ale nikdo nic takového neví. Dokonce ani Samir Hauser a to je co říct! Nechce se mi ale věřit, že by se to nikdy nikomu nestalo. Spíš se asi umělci stydí. Anebo se situace hodně změnila.
V osmdesátých letech to bylo horší, pohostinství muzikantům moc nepřálo. To nebylo jako teď, když na cestě na koncert nebo z něj najdeme spoustu restaurací a občerstvení pro kapelu bývá i v zákulisí sálu. Hudebníci tehdy museli vzít zavděk čímkoli, co bylo při silnici. Když jsem s někým jel na nějakou akci, vídával jsem při dálnici nebo na náměstích připálené klobásy nevábného vzhledu. Jejich pozření mohlo mít nedozírné následky.
Muzikanti se tomu bránili tím, že si mezi sebou vyměňovali informace o místech, kde bylo jídlo aspoň trochu snesitelné. Manažér a partner Petry Janů Michal Zelenka mi v té souvislosti vyprávěl o kultu Pěti motorestů, kde se na cestě domů ze štací zastavovaly soubory na pozdní večeři a zklidňující pivko. I když někdy asi až tak moc zklidňující nebylo, jak vypráví kabátovská fantazie „Pak tam vlítli Ebeni a v rukou měli hole/ Mlátili nás do holení, to bolelo ty vole,“ která je nadsázkovou vzpomínkou právě na slavnou éru muzikantských zastávek. Osobně bych to tipoval na motorest v Kersku.
Vrcholem muzikantského blaha v té době byla v koutku náměstí ve Velké Bíteši ukrytá restaurace, které se říkalo U Karlíčka. Karlíček byl starý pán, kterému komunisti sice vzali hospodu, ale nechali ho, aby v ní dál dělal. A představte si, že i když už to nebylo jeho, pořád ho bavilo obsluhovat lidi! Však tam pořád parkovaly autobusy s prvoligovými hokejisty a fotbalisty, stejně jako dodávky s kapelami.
Jednou jsme jeli s Mikolášem Chadimou na nějaký koncert do Brna a cestou se zastavili právě u slavného Karlíčka. Starý pán nás vítal hned u dveří jako kdybychom byli štamgasti: „Rád vás vidím, pánové, dneska mám uzený jazyk!“ Už to samo o sobě byla bomba. Uzený jazyk byla za bolševika absolutní vzácnost!
Vešli jsme dovnitř, usedli jsme ke stolu k předem připraveným talířům, na kterých bylo hořčicí z tuby napsáno Dobrou chuť! Co Vám mám povídat, nebylo to jen o uzeném jazyku. Štěpánskou jsem si dal dvakrát, jak byla dobrá! Později mi někdo vyprávěl, že tam byl s kamarádem, který sjel všech pět hlavních jídel odshora dolů.
Možná vám to nepřijde jako něco zvláštního, ale v tehdejších letech nám to připadalo jako zázrak. A asi nejen nám. Když republikou tu a tam projížděly zahraniční kapely na cestě z německého Hofu kamsi do Rakouska, vždycky jsme jim doporučovali Velkou Bíteš a Karlíčka. A někde doma mám ještě pohlednici od australských Go Betweens se slovy We still remember Karlicek.