Vlčák kdysi začínal na kytarové scéně, postupně však inklinoval k indie songwriterství, které postupně rozvíjel. Cizinec je dalším posunem kupředu, ať už bohatším zvukem, či právě změnou jazyka.
Pamatuji si na tvé akustické koncerty kdysi dávno na společných akcích třeba s Kubou Alexou nebo emozpěvem. Všichni tři stále hrajete a držíte se indie songwriterské scény. Dokázal bys srovnat, jak a zda se tvoje tvorba i třeba technické preference během těch dvou dekád proměnily?
Proměnila se určitě. Když jsem začínal hrát jako songwriter, měl jsem klasickou kytaru od české firmy Cremona luby, na které jsem měl natažené místo nylonek ocelové struny. Takže si asi dokážeš představit, jak ten nástroj zněl. Na koncertech, kde jsem vystupoval, jsem byl odkázán na to, kdo mi z ostatních vystupujících půjčí normální nástroj. Byl jsem student, peněz moc nebylo, ale vždycky to dobře dopadlo. Indie-folková scéna je v tomhle skvělá. Po studiích jsem si pořídil kvalitní kytaru a před nedávnem jsem si k tomu přibral sampler a syntezátor, abych to songwriterství posunul zase dál. Dneska skládám písničky nejen na kytaru, ale i přes syntezátor nebo v DAW v notebooku.
Hrál jsi i v kapelách Vivien‘s Shadow nebo Audio Attaché. Jak bys to srovnal se sólovým vystupováním?
Jako sólový umělec, a je to znát hlavně na pódiu, nemáš podporu zbytku kapely. V sólo písničkařině taky chybí ta společná energie, která při hraní v kapele vzniká. Může to vypadat, jako že ty hlavní rozdíly jsou spíš nevýhody, ale tak to není. Mně vyhovuje napsat song přesně tak, jak ho cítím, a pak ho tak zahrát před publikem. Baví mě dělat songwriting trochu jinak a dál svoje osobní vyjádření rozvíjet. Další pozitiva třeba jsou, že můžu zkoušet, kdy se mi zachce. Nemusím se s nikým dohadovat ohledně směřování nebo toho, jak často mít koncerty. To jsou všechno klasické kapelní záležitosti, které tím odpadnou.
Poprvé jsi teď natočil desku v češtině. Kde se vzala ta změna?
Vedla mě k tomu potřeba se líp vyjádřit, hlouběji a třeba metaforicky, s vtipem nebo ironií. Nejsem v angličtině tak dobrý, abych něco takového dokázal anglicky. A je tu taky fakt, že zkrátka nejsem rodilý mluvčí. Přízvuk, frázování a někdy i význam nebyly v mých textech vždy správně vyslovené. S češtinou mám teď, co se vyjádření týče, větší svobodu. Vždycky jsem si myslel, že čeština je tvrdá, a vlastně jsem se trochu bál zpívat česky. V kapele Audio Attaché jsem poznal, že to jde, a nakonec to není až tak složité.
Dokázal bys popsat, jak dlouho a jakým procesem album Cizinec vznikalo?
Bavíme-li se o procesu od skládání písniček až po vydání desky, tak to vychází zhruba na rok a půl práce. Doma jsem složil základy všech písniček s texty. Nahrával jsem si je do mobilu, texty si k tomu zapisoval a postupně upravoval, aby dávaly smysl a dobře fungovaly v hudbě. Pak jsem odjel na týden na chatu, kde jsem postavil improvizované nahrávací studio a dal do kupy demo.
Mezitím se mi v hlavě rodily nápady, s kým dál na desce dělat. Osvědčila se mi spolupráce s producentem Honzou Brambůrkem z ústeckého Tajnýho studia, tak jsme do toho šli znova. Honza se producentsky zapsal do Cizince o poznání víc než na předchozí desce Now. Hrál si víc s atmosférou, sdělením a s emocemi písniček. Konktrétně třeba s groovem v kytaře, s feelingem ve zpěvu a rozšířil snad všechny songy o nějakou melodii či plochu na synth nebo nějaký klávesový nástroj.
Ta nejtěžší práce však přišla hned potom. Jak tu desku co nejlíp vydat, to byla v té době zásadní otázka. Chtěl jsem, aby šla ven na podzim, tak se celá ta podpora vydání alba musela nacpat zhruba do šesti měsíců.
Indie-folková scéna se za těch dvacet let dost výrazně změnila. Jak to vnímáš ty?
Přes dvacet let na scéně už sice jsem, ale na tu indie-folkovou jsem vstoupil až někdy v roce 2009. Ona se tenkrát teprve rodila, tak to posluchače hodně zajímalo. Dneska je to trochu jinak. Lidé si pečlivě rozmýšlí, jak stráví svůj volný čas. Koncerty a festivaly jsou na každém kroku a změnilo se i to, jak se hudba poslouchá. I přesto, že vznikly nové indie labely a kluby jsou pro hudebníky otevřenější, indie folkař se prostě musí snažit, aby je nějak zaujal.
Myslím si ale, že tahle hudba má šanci na větší prostor i publikum. Jde z ní totiž upřímnost a opravdovost sdělení. Je to hudba bez póz a bez hraní si na někoho, kým nejsme. Stačí se podívat třeba na Člověka krve, Jana Žambocha, Justina Lavashe, Sunbeama a další. Cítím ale taky, že je nutné dát té hudbě něco navíc, nějaký nový rozměr. A o ten mi v současnosti jde.