Aerosmith v roce 1976 byli přesně tou kapelou, kterou si představíte pod pojmem sex, drogy a rokenrol. Předchozí album Toys in the Attic z roku 1975 z nich udělalo komerčně úspěšnou, stadionovou kapelu a jedny z největších rockových hvězd na americké scéně. Čísla hovoří jasně: k desce odjeli během devíti měsíců turné o 99 zastávkách, všechny jen v severní Americe. Vrcholem byly tři koncerty v San Diegu, kde hráli každý večer pro dav o 14 000 návštěvnících. Na dnešní poměry je to malicherné číslo, ale polovina 70. let byla éra, kdy se stadionový rock teprve rodil a Aerosmith patřili mezi jeho porodní asistenty.
Pak si kapela dala od hraní pauzu, leden 1976 strávili odpočinkem, aby se hned následujícího měsíce začali soustředit na novou desku. Rocks měla na Toys in the Attic zvukem přímo navazovat, mělo jít o sesterskou nahrávku, jenže Aerosmith už nebyli ta samá kapela jako před rokem.
„Hodně jsme chlastali, protože jsme byli našňupaný a hodně jsme šňupali, protože jsme chlastali,“ vzpomínal na tu dobu Steven Tyler v rozhovoru pro časopis Classic Rock. Náročný život rockových hvězd umocnil fakt, že si kapela tehdy pronajala skladiště ve městě Waltham kousek od jejich domovského Bostonu. A tam si zřídili základnu se vším všudy: kancelářemi, zkušebnou i neformálním prostorem pro setkávání s kamarády i obchodními partnery. Zrodilo se jejich vlastní doupě plné večírků a budova jménem Wherehouse, kterou si Aerosmith pronajímali až do 80. let, se později stala poutním místem pro jejich fanoušky.
„Největší vliv měly drogy na naše uvažování,“ vzpomínal kytarista Joe Perry pro Louder. „Pařili jsme až moc, takže jsme ztratili pojem o tom, co děláme a kolik nás to stojí. Přece jsme toho nemohli tolik profetovat!“
Nicméně deska Toys in the Attic se prodávala jako na běžícím pásu a Aerosmith se při nahrávání Rocks chovali, jak se říká, jako ožralí milionáři. Kupovali si auta, která nechávali stát před Wherehouse, utráceli za drogy a alkohol nejen pro sebe, ale i své spolupracovníky a kamarády. A naštěstí okolo sebe měli dostatek schopných kolegů, kteří jim dokázali na základně vybudovat studio i s malým sálem na zkoušení. Proto velká část Rocks vznikla právě zde a dotáčela se v newyorském studiu Record Plant. Pro kapelu to bylo osvobozující, mohla hrát v domácím, podle sebe vybaveném prostředí. Ale znovu: zároveň to znamenalo, že se mejdan a tvorba slily v jedno.
„Ležel jsem na zádech, totálně na sračky z heráku a hrál na mou šestistrunnou basu,“ vzpomínal Joe Perry v autobiografii z roku 2014 na skládání úvodní skladby Back In The Saddle. „Ta hudba ze mě jednoduše tryskala, všechny ty nápady, riffy, přišlo to ke mně v jednom balíčku. To jsem byl ještě ve fázi, kdy drogy otevíraly dveře mé představivosti.“
Basák Tom Hamilton v rozhovoru pro web The Repository potvrdil, že tehdy byla kapela na vrcholu, ale zároveň už na dohled pádu: „Když jste v rauši, umožní vám to na nějaké věci nahlížet jinak. Ale pro některé lidi to období může trvat jen krátce. Drogy nám tehdy umožnily se soustředit a daly nám energii. Na chvíli jsme z toho těžili. Ale za pár let nás to zničilo. Příšerně. Fakt jsme tvrdě makali na tom, abychom hráli skvěle, ale poté, co jsme vydali Rocks, se to začalo rozpadat. Začali jsme vydělávat šílený prachy, a to byl začátek našeho konce.“
Do konce dekády drogy Aerosmith téměř zničily, ale to už je příběh na jiný článek. Album Rocks, jehož padesáté výročí od vydání si připomínáme, pro Aerosmith i jejich fanoušky znamenalo vrcholnou éru, rokenrol „do plnejch“, a i když se recenze tehdy rozcházely a ve chvále se rozhodně nepřetrhly, jde o zásadní nahrávku, která ovlivnila tehdejší rockovou scénu. K Rocks coby zásadní inspiraci se hlásí další pozdější rockoví velikáni jako Slash nebo James Hetfield z Metalliky, a když si dnes album poslechnete, můžete tam skutečně slyšet náznaky thrashe i hair metalu, žánrů, které ovládly rockovou scénu o dekádu později.
A dobře jde v textech rozklíčovat i tehdejší rozpoložení Aerosmith. Drogy, sex a rokenrol, o ničem jiném ta deska v podstatě není. A přesto (nebo možná proto) je dodnes zábavná jako málokteré jiné album z té doby.