Písničkářka Radůza patří od roku 2001, kdy debutovala, k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Od té doby vydala 25 alb (z toho dvě dvojitá), dvě DVD a složila spoustu divadelní a artificiální hudby. „Žákyně“ Zuzany Navarové má v české hudební kultuře od začátku velmi neobvyklou pozici.
Jak velkou část vašeho repertoáru tvoří písně s vlastními texty? Zhudebňujete taky někoho jiného? A vůbec, jak se díváte na zhudebňování české poezie?
V současné době nezpívám žádnou písničku, jejíž text bych nenapsala. V minulosti jsem ale cizí texty zpívala. Zhudebnila jsem čínskou poezii, do filmu Kráska v nesnázích jednu báseň Roberta Gravese…, takže ano, v minulosti jsem zhudebňovala i cizí texty a nebráním se tomu ani do budoucna. Vlastně teď jsem si vzpomněla, že v jedné z nových písní zpívám úryvek z jednoho Petrarkova sonetu. Je to krásný text v renesanční italštině. A to je tedy zhudebňování poezie, čímž odpovídám na druhou část vaší otázky. Takže ke zhudebňování básnických textů se stavím veskrze kladně.
Kdy jste napsala první píseň? A o čem je?
První píseň, kterou si pamatuji, jsem napsala asi ve třech čtyřech letech a byla o tom, že se nám vylíhla kuřata. Potom přišel další významný opus, který utkvěl v mé paměti: píseň o tom, že musím opustit svou nejlepší kamarádku, protože se stěhujeme z Kladna. To už mi bylo asi deset nebo jedenáct let. Píseň byla velmi tklivá. Doprovázela jsem se na klavír a už tehdy to celé bylo v mé oblíbené stupnici g moll. Někdy v té době jsem také napsala první „překlad“ cizojazyčného textu – přetextovala jsem titulní píseň mého zamilovaného seriálu Sandokan:
Kde je lejdy Marianna
a kde Janéz, přítel náš,
svojí touze po Mompračemu
asi těžko odoláš.
Už se blíží
už sem chvátá
Sandokan a Marianna
s piráty…
No prostě boží!
Když mluvíme o prvních písních, jak je to s těmi posledními?
No a poslední píseň… těžko říct, já píšu průběžně pořád, mám spíš problém se zastavit. Poslední píseň je o tom, že by člověk měl zůstat pokud možno tak čistý, jako když se narodil.
Věříte na inspiraci shůry?
Nevím, jak bych měla odpovědět. Já nevím, kde se bere inspirace. Je to stav uvolněného soustředění. A čím víc ho praktikujete, tím snadněji ho dokážete navodit. Já mám dojem, že se v něm nacházím čím dál tím častěji. Nemůžu přestat, pořád mi to v hlavě jede, stalo se to součástí mého bytí. Nebo to možná bylo odjakživa. Všechno jsem popisovala písničkami už od dětství.
Zpívala jsem prý neustále, celý den, od rána do večera. Všechno. Lidovky, trampský písničky, co jsem slyšela v rádiu, svoje písničky. Pořád. Je to tak moc součástí mojí bytosti, že nevím, odkud to jde. Ale zespoda určitě ne. Takže asi shůry.
Měla jste ve školních létech nějaké literární ambice?
Ne, neměla jsem žádné literární ambice. Chtěla jsem být námořník, hajnej, letec, učitelka ve školce…
Měla jste nějaký textařský vzor?
Ne. Jen jsem pořád četla. Všechno, co mi přišlo pod ruku. Číst jsem začala někdy mezi čtvrtým pátým rokem – pamatuju se, že jsem dětem už někdy ve školce předčítala pohádky. A protože jsem byla většinu svého času u dědy a u babičky, tak jsem četla to, co měli v knihovně. První knížka, kterou jsem přečetla, byla Kytice od Erbena. A pak všechno, na co jsem přišla: od Němcové Babičku a Povídky, od Jiráska Psohlavce, Staré pověsti české a všechny díly F. L. Věka, taky Filosofskou historii, Nerudovy Povídky malostranské, Haška – ten mě moc nebavil. A taky Victora Huga a Tolstého… Většinou jsem vůbec nechápala, co čtu, ale fascinovala mě ta zvláštní slova a zvláštní slovosled. No a pak jsem četla návody na prášcích na praní, příbalové letáky, Dikobraz… Tak vlastně rodiče přišli na to, že umím číst. Ptala jsem se na význam slova cizoložnice a oni se mě ptali, kde jsem to slyšela. A já řekla, že jsem to četla v Dikobrazu. Moc se smáli…
No a myslím, že to všechno spolu s nářečím, jímž moji prarodiče mluvili, utvářelo moji slovní zásobu. A také lidová píseň. Největší měrou. Protože mým hlavním a dlouhou dobu i jediným zdrojem písniček byl můj dědeček. A ten zpíval jenom lidovky a městský folklór. To je prazáklad všech mých písniček.
Máte dodnes nějakou oblíbenou píseň, ke které se třeba jen v duchu občas vracíte?
Jak už jsem řekla, ráda se vracím k folklóru. Ten se nikdy nevyčerpá.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Dobrý text by měl obsahovat slogan, který nikdy nezapomenete, a myšlenku, která vám nedá spát.
Píšete s okamžitou inspirací nebo ty věci ve vás dlouho uzrávají? Možná máte nějaké rozpracované, nedokončené písně, u nichž čekáte na inspiraci…
Já vlastně moc nevím, jak texty píšu. Nadechnu se, vydechnu a je to. Psala jsem nějaké texty pro kapelu Malina Brothers. A jednou mi Pepa Malina posílal přes Whatsapp nějakou muziku, a než k tomu napsal zprávu, proč mi to posílá a jestli bych to nezkusila otextovat, už jsem mu poslala první sloku. Chovám se v tom jako dítě. Vůbec nepřemýšlím, jen radostně sypu ven to, co mi přijde do hlavy, a snažím se to moc nezkazit. Jen výjimečně některé texty nechávám odležet a hledám k nim hudbu, která se mi bude líbit. A některé texty vůbec nepublikuju, protože jsou jen pro mě. Jsou moc ostrý, nebo smutný, tak si je nechávám pro sebe… Vždycky píšu hlavně pro sebe. To, že se v tom najde ještě někdo jiný, je bonus, který mě pořád ještě nepřestal udivovat.
Skládáte tak říkajíc abstraktně nebo je vždycky za vašimi písněmi nějaký konkrétní podnět?
Podněty jsou různé. Slovo, vůně, zvuk, životní situace, nálada, hnutí mysli, sen, emoce. Stejně jako jsem v dětství zpívala o všem, co bylo kolem mě, dělám to i teď. Jdu životem a dokumentuju ho svými písněmi. Písničky jsou můj deník.
Existuje pro vás osobně pojem „nadprodukce“?
Ano.
Máte hodně odpadu, tedy písniček, které nakonec odvrhnete?
Ne. Vyrůstala jsem u prarodičů a tam se žádné zbytky nevedly. Všechno se využilo. Stará košile se zbavila knoflíků, které se hodily jinde, a dokud se nerozpadla na prach, tak ještě sloužila jako „handra“. A když se při práci pokazil nějaký materiál, stejně se aspoň kousek dal zachránit a použít na něco jiného. Přistihla jsem se, že jednám podobně. Vážím si toho, že mi texty chodí. Jak už jsem říkala, ne všechny zveřejňuji, ale nepovažuji ty nezveřejněné za odpad. Prostě jsou jen pro mě. A ty z primárně určených ke zveřejnění, které pro mě přestanou být aktuální, protože odezněla emoce, se kterou jsem je psala, vykostím a použiju pro nové vyjádření. Dostávám dárky v podobě textů. Nemůžu jimi jen tak plýtvat.
Psala jste někdy texty na objednávku pro někoho jiného? A když ano, brala jste v potaz jeho osobnost čili psala jste je tak říkajíc „na tělo“?
Ano. To dělám moc ráda. Je to úplně jiná disciplína než volná tvorba. Vždycky si toho člověka představím v duchu, jak vyslovuje to, co jsem napsala, a volím taková slova, která mu podle mě sluší. Někdy třeba interpret požádá o úpravu a já ji moc ráda provedu. Je to takový rébus. Jak svoji myšlenku vyjádřit, aby ta slova mluvila z duše někomu jinému. Aby se s mojí myšlenkou mohl ztotožnit. Je to krásná práce.
Někdy sám interpret přijde s námětem. Jako třeba paní Zagorová. Přála si písničku o tom, že jí někdo telefonuje. Seděly jsme tenkrát v její oblíbené restauraci a ona mi povídala, jakou písničku by chtěla, a já najednou vyskočila, omluvila jsem se jí a běžela jsem pryč. Skočila jsem do auta a cestou domů jsem to napsala. Ještě večer jsem jí poslala demo písničky Anděl strážný.
Asi největší oříšek pro mě byla písnička pro Františka Segrada Když jsem se narodil, sníh byl zelenej. Vyprávěl mi historku, jak se narodil, a chtěl, abych ji převedla do písničky. Když se totiž narodil, byla zima a bylo hodně sněhu. A jeho táta ho šel zapít do hospody. Jenže v té hospodě nic neměli, jen zelenou. A tak celá hospoda až do rána pila zelenou. A protože se jim nechtělo chodit močit přes dvůr do kadibudky, tak močili do sněhu kolem hospody. No a ráno, když se z útrob krčmy vypotáceli, byl sníh od té jejich moči dočista zelenej. Takže jak vidíte, psaní textů pro jiné je pro mě nesmírně zábavné a pokaždé je to velká výzva.
Skládáte při harmonice nebo při kytaře nebo máte jinou metodu?
Skládám naprosto jakkoli, kdekoli a při čemkoli. S nástrojem i bez nástroje. Největší extrém se mi stal, když jsem stála na jevišti, hrála jsem na harmoniku a v duchu jsem napsala novou píseň na ukulele. To se mi ale stalo opravdu jen jednou a byl to velmi schizofrenní zážitek. A nebylo to moc příjemné. Ale jinak skládám třeba při řízení auta, při jízdě na kole, při vaření nebo si opravdu sednu k nástroji a soustředím se na to… Jak už jsem říkala, je to stav uvolněného soustředění, který každodenním cvikem člověk, aspoň já se tak domnívám, může dovést tak daleko, že z něho prakticky nevychází. Tak daleko ale ještě nejsem.
Jak je to s češtinou? V posledních letech se objevuje hodně anglismů nebo vulgarit. Vadí vám to?
Ne. Nevadí. Jazyk je komunikační prostředek. Mění se. Jedna z mých nejoblíbenějších knih je Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Nesmírně moderní a inspirativní kniha. Ale málokdo chce číst barokní češtinu a prokousávat se významem jednotlivých slov. Jazyk se musí vyvíjet. Popisuje to, co kolem sebe vidíme, kdyby se jazyk nevyvíjel, tak bychom stále ještě mluvili jako naši pravěcí předci.
Jak vnímáte obrácené přízvuky?
Tak tady už je moje tolerance výrazně nižší. Ano, každý jazyk se vyvíjí, nicméně má jistá pravidla, která jsou pro něj typická. Nikdo by asi nerozporoval důležitost přízvuků třeba v italštině. Je to velmi výrazný a signifikantní prvek tohoto jazyka. A stejné je to i v češtině. Přízvuk je vždy na první slabice nebo na předložce. A to bychom měli dodržovat. Je to těžké a každému to někdy uteče, ale to je na tom právě ta zajímavá výzva. Je to jako křížovka nebo scrabble. Je to zábavné. Možná na tom tolik trvám proto, že jsem vyrostla na lidovkách. Tam prostě žádný obrácený přízvuk nenajdete.
Máte nějakou specifickou pracovní metodu – třeba začít od sloganu, od prvního verše, od hlavy refrénu… Ostatně, z hlediska posluchače – co je důležitější na zapamatování písně – první verš nebo hlava refrénu?
V období covidu jsem učila songwriting a během výuky jsem zjistila, že metodu mám, umím ji popsat, umím ji předat a může fungovat i jiným lidem. Ale sama ji používám automaticky, aniž bych na ni myslela. Jako když jdu. Také při tom nemyslím na to, co dělá každý jednotlivý sval a nerv v mém těle. Prostě jdu. Nemyslím při psaní vůbec na nic. Udělám si v hlavě prázdný prostor a nechám do něj vplout naprosto cokoli. Hlava je jediné skutečně svobodné místo. Jediný, kdo mě tam může omezit, jsem já sama. Do mé hlavy může vplout cokoli a může se to chovat jakkoli. A já mohu rozhodnout o tom, jestli budu myšlenku nějak směrovat, nebo jestli ji budu jen pozorovat. Čím dál tím víc jen pozoruji. Když myšlenky nechám být, aby si dělaly, co se jim zlíbí, zavedou mě tam, kam bych je já nikdy nedokázala nasměrovat. Jen je prostě s láskou pozoruji a bavím se tím.
Co třeba nějaké inspirující prostředí – místo, čas, nálada a podobně, kde vám jde práce nejlépe?
Je mi líto, že vás musím zklamat, ale opravdu nemám žádné inspirující prostředí. Řečeno citátem z Divé Báry: „Všude je zem Páně, všude Bůh.“ Písničce je jedno, kde se nachází moje hlava. Pro ni je důležitá jen ta hlava. Ostatně písničku Žlutý gladioly jsem napsala na veřejných záchodcích na Staroměstské. Myšlenka necítí smrad, nevnímá čas. Potřebuje jen prostor v mojí hlavě.
Ale ráda a hodně času trávím v lese. To je můj chrám, můj kostel. Dívám se na všechno kolem sebe a obdivuji dokonalost všeho stvoření. Já bych nedokázala stvořit ani stéblo trávy. Co stéblo trávy! Ani prvoka bych nedokázala stvořit! A tak chodím po lese a obdivuju dokonalý superorganismus, který mě obklopuje.
Měla jste někdy u některé písně pocit „To se mi povedlo“? A opravdu pak taková píseň dobře fungovala i u publika?
Já si nikdy neříkám, že se mi to povedlo. Nemám totiž pocit, že jsem ty texty napsala já. Jsem jenom takový kanál, kterým to chodí ven. Naopak vždycky mám pocit nejistoty, že jsem ten krásný text, který mi shora poslali, nějak pokazila. Neustále pochybuji. Ale domnívám se, že tak by to mělo být. Jistý si sám sebou za všech okolností je jen blb anebo psychopat. Přála bych si dosíci té milosti nepatřit ani k jednomu z těchto lidských druhů.
Najdete po letech ve svých starších písních nějaké momenty, které byste dnes otextovala jinak?
Ne. Nacházím místa, která mi připadají slabší. Nebo dokonce nesnesitelně slabá, až trapná. Ale nepřetextovávala bych je. Beru je jako součást vývoje a jako dokument doby, v níž text vznikal. Vždyť se pořád ještě učím, ne?
Ještě si řekněme něco o videoklipech. Neovlivňuje obrazová stránka to, co chtěl textař říci?
No… já vlastně žádný opravdový videoklip, jaké jsou k vidění třeba na MTV, nemám, takže pokud jde o moje písničky, tak to nemohu posoudit. Ale obecně – videoklip je něco, co může dát písničce další rozměr, může ji to pozvednout, může to být krásné umělecké dílo, kde všechny složky – hudba, text, interpretace a obraz – vytvářejí povznášející zážitek. Cokoli, na co pomyslíte, může mít vysokou nebo nízkou úroveň. A i takovéto hodnocení je subjektivní a relativní. Mnoho umělců bylo ve své době nepochopeno a leckdy i pronásledováno. Takže abych odpověděla na otázku. Ano, obrazová stránka dozajista ovlivňuje vnímání toho, co chtěl textař říci, ale může text pozvednout na další úroveň. I hudba ovlivňuje to, jak posluchač text vnímá. Může to být skvělé. Ten, kdo vytváří obrazovou složku, totiž může pracovat s jinou tvůrčí energií, může text uchopit jinak. Jednou jsem poprosila svoji dceru, aby nakreslila obrázek k písničce, která se jmenuje Zloděj ticha. A ona nakreslila cvrčka s elektrickou kytarou. Protože kdo jiný krade ticho, když ne cvrček? Přišlo mi to zábavné a mě by něco takového nikdy nenapadlo.