Vždycky, když jedu tramvají někam směrem k letišti, tak u metra Nádraží Veleslavín otočím hlavu vlevo a pátravě se zadívám směrem, kde ve Veleslavínské ulici pořád ještě stojí hospoda U Marčanů. V posledních letech života písničkáře Petra Kalandry to bylo jeho hlavní útočiště. Bylo zvláštní, jak se v tom podobal Petru Novákovi. Naposledy tu byl na začátku července 1995, těsně před tím, než spadl ze schodů, polámal si žebra a z Ústřední vojenské nemocnice se už nevrátil. Jak to ale tedy bylo s jeho texty?
Proč je tolik písní jiných textařů připisováno Kalandrovi?
To je jednoduché – nikdo je neuměl a dodnes neumí zpívat jako on.
Kolik písniček po Kalandrovi zbylo?
Podle různých databází, ať už je to Supraphonline, nebo Ochranný svaz autorský, jich je něco kolem padesáti. Nahraných. Velkou část z ní tvoří české texty k angloamerickým folkrockovým hitům, které v českém prostředí doslova zlidověly.
Dá se vysvětlit proč?
Jsou i z českého hlediska nesmírně zpěvné, nešroubované, a co je důležité, svým obsahem se blíží originálům. Ne že by to byly doslovné překlady, ale zachycují původní náladu i obsah. V tom je Kalandra blízko Zdeňku Rytířovi.
Už jsme zmínili, že řada zlidovělých českých textových verzí klasických amerických folk-
rockových písní, které jsou Petrovi připisovány, protože je rád a zhusta zpíval, napsal někdo jiný. Můžeme si v tom udělat malou inventuru?
Takovým klasickým případem je například Břímě (The Weight), kterou napsal Oskar Petr, zatímco Jako solnej sloup (Like a Rolling Stone) patří Zdeňku Rytířovi, Dětský šaty (Heart of Gold) zase Vladimíru Poštulkovi a Snad každá tvář (I Shall Be Released) je od Vladimíra Kose. Petrova není ani česká verze Zavolej moje jméno (You´ve Got a Friend) – autorem českého textu je Pavel Vrba. Dokonce i kdysi kultovní česká hippiesovská hymna Hospodskej („Jsem hospodskej tohodle světa, / a svět je zakouřená hospoda. / O čtvrtý k ránu zpitá, / a z alkoholů šílená…), kterou mu občas přisuzují sociální sítě, patří někomu jinému – Jaroslavu Hutkovi.
Oni prý spolu hráli v šedesátém sedmém na Karlově mostě.
Ano, tam jsem tehdy jako kluk Kalandru poprvé viděl. A taky hráli v Platýzu a možná i v Ústředním loutkovém divadle na Gorkáči. Říká se, že ti dva byli prvními písničkáři, kteří tehdy na Karlův most vylezli. Časem se z toho stala móda – kdo nehrál na mostě nad Vltavou, nebyl písničkář.
Jasně, Kalandra byl především geniální interpret zlidovělých verzí písní angloamerického folk rocku. Jsou alespoň některé z nich stoprocentně jeho přebásněním?
V každém případě na prvním místě Dylanova Nebeská brána (Knockin´ on Heaven´s Door), Skladník od Van Morrisona a pak pár dalších kousků, které hrával s improvizovanou formací Blues Session. Třeba Všichni budou hotoví (Rainy Day Women No. 12 & 35), Nikdy nebudeš svůj (Gotta Serve Somebody) nebo Jak jsem vyrost´ (How I Grew Up). Tu si napsal v angličtině Kalandra sám.
Ale to jsme odbočili a předběhli velký kus jeho autorské story. Jak to bylo s jeho školními léty?
Petr pocházel z rodiny, o které by se dalo říct, že i za časů nejtužšího bolševismu byla exkluzivní. Otec byl vysoce vážený mikrobiolog – a navíc vynikající pianista. Rodina měla velké problémy s faktem, že Petrův prastrýc Záviš Kalandra byl jedním ze čtyř popravených v procesu s Miladou Horákovou a byla víceméně pod dohledem StB. Ovšem v době oteplení kolem roku 1968 mohl Kalandrův otec s rodinou na stipendia vycestovat do světa. Bylo to sice jen do Tunisu a Francie, ale Petrovi se prý povedlo nasednout na nějakou loď a odplout do milované Ameriky. Co je na tom pravdy, bůh suď, všichni jeho známí rádi vzpomínají na jeho nadání hospodsky bájit a fantazírovat. Olin Nejezchleba tvrdí, že se všichni těšili na to, jak dokázal povýšit banální historky na velké události.
Nějaká muzika nebo literatura tam taky v začátcích byla?
V deseti mu táta koupil kytaru a Petr se jí opravdu chytil. Jako úplný samouk, samozřejmě. Měl pěvecké nadání, takže už o čtyři roky později vystupoval v tehdy populárním televizním pořadu Hledáme písničku pro děti a o dva roky později hrál a zpíval v bigbítové skupině Karkulka, plné budoucích českých rockových legend. Mimochodem, to byla zkratka názvu Karlínský kulturní kabaret. Pak teprve přišel ten Karlův most!
A po něm Marsyas!
My jsme si ještě nevytyčili celou Kalandrovu kariéru. Ano, Marsyas byl opravdu jeho startovním bodem. Spolu se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem založili trio v roce 1973. Přežil první tři sestavy a s Michnovou vydržel až do roku 1984. Toho roku se připojil k Amatérskému sdružení profesionálních muzikantů (ASPM), což bylo zpočátku také trio, v němž vedle něj a Jana Spáleného hrál na různé dechové nástroje Franta Havlíček. A pak tu byly příležitostné soubory jako Čundrgrunt nebo Blues Session. Právě s Blues Session s Olinem Nejezchlebou jsem ho viděl asi nejčastěji, ale taky jsem ho zažil vystupovat sólo. Koncert s Blues Session 26. června 1996 někde na Jižáku se konal zhruba týden před jeho osudovým zraněním.
Víme, která byla první Kalandrova skladba?
To byla amatérská doba, kdy autorství často nikdo ani neřešil. Nikdo nemyslel na autorská práva. Časem se objevily na deskách první začátečnické pokusy, ale v nových provedeních. Ale první nahranou písničku s jeho textem najdeme na albu Marsyas. Byla to jeho slavná verze Dylanovy písničky Nebeská brána neboli Knockin´ On Heaven´s Door.
O Kalandrově tvůrčím textařském přístupu se vyprávěly celé legendy.
Při relativně malém množství skladeb, které napsal a prezentoval na veřejnosti, je velmi těžké jít do nějakých zobecňování nebo hledání zvyků. Jan Spálený tvrdí, že Petr měl v hlavě neuvěřitelné množství nápadů, obratů, a dokonce celých písní, ale odmítal je zapsat.
V každém případě, pokud něco pustil ven, bylo to pod tlakem. Stávalo se, že před nahráváním neměl hotový potřebný text, a tak prý ho museli kolegové zavřít v šatně nebo studiu s cigaretami, kávou a „nějakým tím pitím“.
Takže všechno nosil v hlavě?
Dá se to tak říct. Kalandra texty nosil dlouho v hlavě a piloval je někdy přímo při rozhovorech s přáteli u stolu. Olin Nejezchleba jednou vyprávěl, že když Petra napadl konkrétní obrat nebo rým, zapsal si ho na to, co bylo zrovna po ruce. Často to byly pivní tácky, ubrousky nebo vnitřní strany krabiček od cigaret, ty byly vždycky k dispozici, protože hulil jako lokomotiva. Tyhle útržky pak nosil po kapsách a skládal z nich finální texty. Anebo taky ne, protože je vytrousil někde cestou.
Psal Kalandra i pro jiné interprety?
U zlidovělých písní, které mnohdy zpívá celá hospoda, se spíš dá říct, že psal pro sebe i pro všechny. Zajímavá je ale story jeho velmi osobního blues Někdy, když se jdu opít. Píseň sice složil a otextoval on sám pro ASPM, ale protože to byla neuvěřitelně osobní a výstižná skladba toho nejčistšího a nejsrozumitelnějšího hospodského blues, okamžitě si ji adoptovali mnozí jeho další kolegové. Pamatuju třeba fantastickou verzi Bluesberry. V roce 1993 ji nahrál a vydal na svém albu Jen se směj také Vladimír Mišík se skupinou Etc... Drobně text poupravil – místo Kalandrova „má žena i moje milenka z toho naříká“ zpíval jemnější „má milá z toho naříká“.
V čem byla síla Kalandrovy poetiky?
To nejsilnější je asi jeho autenticita. Schopnost za sebe vyjádřit něco, co pociťovala spousta lidí jeho generace. Moc dobře znal americké blues a řada jeho písní vychází z jeho klíčových témat – lidí na dně, mimo společnost, ztracenců, neschopných se přizpůsobit světu kolem. Noční nálada, nespavost, kocovina, životní banality, ale taky určitá gesta chlapství. Pocit, že je člověku dáno tu váhu života hrdě unést. Zpíval o svých vlastních pocitech, svých osobních bolestech.
Můžeme použít slovo přímočarost?
Určitě. V tom se lišil od svých generačních druhů, jako jsou Vladimír Merta nebo Jaroslav Hutka. Skoro nedokázal psát v širokých básnických obrazech nebo jinotajích. Psal všechno na rovinu, jak to cítil.
Poezie versus píseň?
Tak to Petr už vůbec neřešil, neměl v sobě žádné literární nebo básnické ambice. Zvláště u překladových věcí byla jeho prvním a hlavním cílem přesná rytmická struktura při zachování co nejplynulejšího hovorového jazyka.
Ten hovorový jazyk byl pro něj hodně důležitý.
Nevím, jestli důležitý, spíš přirozený způsob vyjadřování. Někteří jeho kamarádi tvrdí, že písnička o hospodě nebo z hospody musí znít přesně tak, jak se v té hospodě mluví. Žádná krkolomná spojení, zpřeházený slovosled a podobné únikové triky. Pokud byl někdo přítomen aktu Kalandrova skládání, což často znamenalo ve čtyři ráno, tak tvrdí, že základ si mumlal do rytmu bluesové struktury. A aby se co nejlépe trefil do češtiny s dlouhými samohláskami a nekompromisním přízvukem na první slabice, který úplně nevyhovoval jeho anglickým předlohám, používal často krátká, úderná slova.
Jak to měl Kalandra s angličtinou? V té době se ve školách moc neučila…
Jako ve všem byl Petr úplný autodidakt. Jan Spálený přitom tvrdil, že k překladům nepotřeboval slovník. Jistou anglickou slovní zásobu měl a zbytek tak nějak vycítil. Někdy se mu povedlo při zachování poselství písně přesunout obsah do domácí roviny. Skoro učebnicový příklad – závěr písně Skladník od Van Morrisona, v níž jsou jakoby koncentrovány všechny teze o Kalandrově metodě psaní textů. Odehrává se v pražských ulicích, má pro mnohé autorovy texty typický epický charakter, hovorový jazyk a plynulou hovorovou češtinu. A navíc pro posluchače vždycky nadšeně očekávanou pointu:
„Jó teď se mám, už né jako ten skladník,
novou holku mám a jsem její chlapík,
hraju dál už skoro jako Hladík,
Radim Hladík.“
Nemá cenu probírat Petrův smysl pro přízvuky. Psal tak, jak by sám mluvil. Vulgarity v písních nepoužíval, vždyť by mu za bolševika ve schvalovacích komisích neprošly. Stejně by mu je nikdo nevěřil. Někdo mi jednou říkal, že Petr měl ohromný smysl zachytit každodenní banalitu života. Připadlo mi to hodně nadnesené. Ale řekl bych, že tenhle poslední pražskej hipík psal, překládal a skládal písně jen tehdy, když to z něj muselo ven. A že to nebylo tak často, jak jsme si kdysi my, jeho obdivovatelé přáli, to vůbec nevadí.
Petr Kalandra (1950–1995)
byl český zpěvák, kytarista, hráč na foukací harmoniku a výrazný představitel domácího blues a folk rocku. Roku 1973 spoluzaložil se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem skupinu Marsyas, s níž natočil zásadní alba Marsyas (1978), Kousek přízně (1982) a Jen tak (1984). Později působil po boku Jana Spáleného v ASPM a podílel se například na nahrávkách Blues in Mind, Pořádný blues, Vytopená dáma a Hotel Štístko Blues. V 90. letech vydal s Blues Session svá dvě profilová alba Petr Kalandra & Blues Session (1993) a Blues Session Vol. 2 (1994). Proslul osobitými českými verzemi písní Boba Dylana, Neila Younga, J. J. Calea, Toma Waitse či skupiny The Band – k jeho nejznámějším interpretacím patří Nebeská brána, Dětské šaty, Jako solnej sloup, Skladník a Čas.
Tři roky po jeho smrti vyšel posmrtný výběr archivních a koncertních nahrávek Live & Studio 1964–1995 (1998), který zachycuje celou šíři jeho hudební dráhy. Letos jeho odkaz připomněl unikátní vinyl Petr Kalandra 75.