V roce 1969 se Ivo Plicka oženil do ciziny, ale ještě nějakou dobu pokračoval ve spolupráci s okruhem svých oblíbených zpěváků. Pak dal ale přednost dýdžejskému řemeslu v Německu a Švýcarsku, aby se nakonec stal na Floridě obchodníkem s realitami. „Taky jsem tam prodal pár vil českým polistopadovým zbohatlíkům,“ vzpomíná ve svých sedmdesáti devíti při pražské návštěvě ve svých oblíbených pankráckých Arkádách.
Pořád ještě píšete texty?
Píšu. A v současné době dokonce i pro Čechy. Předtím jsem psal anglicky pro country music. Spíš pro malé kapely. S mým dlouholetým kamarádem Honzou Obermayerem jsem dělal různé věci pro jednoho v Německu usazeného černého zpěváka.
Jan „Farmer“ Obermayer – ten klávesák, co hrál s Matadors a George and Beatovens?
Přesně ten. My jsme spolu kdysi udělali Sedm prázdných dnů. Ale teď jsem začal dělat taky tady v Čechách. S Fredym Bittnerem jsme udělali jednu písničku. Pro holku. Podle mě se nám docela povedla, Fredy sám ji nazpíval jako demo, ale nenašli jsme žádnou zpěvačku, která by ji zazpívala. Tedy jednu jsme našli, ale nebyla dobrá. Jiné to zase nedovolil natočit její manažér. Tak jsem celý text předělal na kluka s tím, že jí Fredy natočí pořádně sám. Uvidíme, co s tím provede.
Takže plány jsou.
Mám jich dost. Třeba nahrát znovu Klaunovu zpověď, ale nebyla by to písnička, ale báseň, podvázaná hudbou, kterou by četl herec. Nebo jiný projekt, ten už jsme zkoušeli s Petrem, když začal letět rap. Je to taková zvrhlotina – do Povídej jsme přidali pár rapových slok. Kromě toho mám písničky, které mi komunisti zakázali. Bylo jich dost, takže si říkám, že by se z toho dala udělat celkem zajímavá deska. Ale to za tím musí někdo jít a vydat to.
Už tedy známe poslední písničku, ale která byla ta první?
Jmenovala se Ty jsi strašně pěkná holka. Úplně zmizela, ztratila se, nikdy se nenahrála. Tu jsme dali dohromady s Petrem Novákem v době, kdy George & Beatovens teprve vznikali.
A co bylo dřív – Já budu chodit po špičkách nebo Povídej?
Víte, že to nevím? Petr si vzal tehdy na nějaký zájezd na Slovensko čtyři texty k písničkám. Dětský oči, Já budu chodit po špičkách, Povídej a ještě Cestu za sluncem. Když se vrátil, tak už měl všechny hotové. Ale je fakt, že první se na veřejnost dostala Já budu chodit po špičkách.
Cesta za sluncem se ale nikdy nehrála, že?
Ne, my jsme ji chtěli nahrát později. A tehdy neprošla cenzurou. Doteď si pamatuji ten rozhovor. Ten chlap se na to podíval a říká: „Nebudeme to dlouho rozebírat. ‚Vždycky, když se vzbudí den, musím dál jít. / Po své cestě za sluncem / bez níž nelze dál žít.‘ A kam jde slunce? Na západ! Vám se tady nežije dobře? Tohle mi sem nenoste!“
Jak jste se vůbec dostal ke psaní textů?
V dětství jsem byl nadšený čtenář. Četl jsem vždycky už od snídaně – dostal jsem ráno čaj a pustil se do čtení. Ve čtrnácti nebo patnácti toho ve mně bylo tolik, že to muselo ven. Tehdy v patnácti jsem začal psát poezii. Věřte tomu nebo ne, ale základy většiny těch mých nejznámějších textů vznikly, když mi bylo patnáct let!
Souvisí to i s někdy citovaným posunem v Já budu chodit po špičkách, kde je „zavři pusu a jdi spát“ místo očekávaného „zavři oči a jdi spát“?
Hádáte správně. Slýchal jsem v dětství ta slova mnohokrát. Máma vždycky přišla utahaná z práce a já s knihou v ruce jsem s ní chtěl diskutovat třeba o tom, proč tři mušketýři byli čtyři. Chvíli mě poslouchala a pak řekla: „Zavři pusu a jdi spát.“ Tak se to tam dostalo.
Měl jste nějaké vzory?
Neměl. Většinou jsem psal podle nálady nebo jsem byl ovlivněný nějakou jinou písničkou, kterou jsem předtím slyšel. Dneska by to už nešlo. Já jsem si tu asi dvakrát pustil rádio a už víckrát bych do toho nešel. Buď tam hrají staré písničky, nebo nové, které mě nemohou vůbec oslovit. Ale když o tom přemýšlím, tak jisté literární inspirace bych našel. Líbil se mi třeba Jiří Wolker. Ani ne tak básně jako jeho pohádky. Ta o Jonym z cirkusu mě nakonec inspirovala ke Klaunově zpovědi.
Čím se liší poezie od písňového textu?
Teď budu mluvit jen o vlastní zkušenosti. Všechny moje nejznámější písničky byly původně básničky. Ty básničky jsem musel předělat, aby z nich vznikly texty. Najednou musely mít pravidelný rytmus a stejný počet slabik jednotlivých veršů. Musel jsem do veršů dostat stejný počet slabik, musí tam být nějaký řád, který v poezii nemusíte dodržovat. Nebyl to pro mě žádný problém, spíš „křížovkářská práce“. Pro mě bylo nejtěžší najít lyrickou stránku věci, protože já jsem byl z té neustálé klukovské četby naučený na epiku. I v tom náhrobním kameni cítím příběh. Je to vyprávění, je tam děj.
Píšete autorovi hudby na míru?
Jak komu. U Petra Nováka to bylo, jako kdybych to psal na sebe. My jsme se znali od první třídy. Bydleli jsme vedle sebe. Legerova 76, 1. patro. Protože jsme spolu vyrůstali, byli jsme naladěni na stejnou vlnu. Ono bylo tím pádem jedno, jestli se v té písni jednalo o pocity moje nebo Petrovy. Proto, když jsem mu něco přinesl, dokázal se s tím okamžitě ztotožnit. My jsme se několikrát zamilovali i do stejné holky, takže vždycky někdo z nás ty trable s ní měl.
A třeba jak pro Karla Kahovce? Svou lásku jsem rozdal nebo Popravu blond holky?
Musel jsem si na něj zvyknout. Ale pak to šlo. Já, Petr, Karel, my všichni jsme samouci.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Dobrý text by nás měl především chytit za srdíčko nebo přinést dobrou náladu. Aby v člověku vybudil chuť poskakovat, aby si pobrukoval nebo naopak brečel. Ale nezavděčíte se každému. Netrefíte se do nálady, ale to neznamená, že text je špatný.
Začínáte od refrénu nebo od sloky?
Především nejdřív musím mít nápad. A ten prostě rozvinu. Ale já dělám nejdřív text, nerad píšu na hotovou hudbu. V tom byl můj problém s Karlem Kahovcem, který mi dodával už hotové melodie. Zpočátku jsem s tím měl potíže. Nerad taky dělám překlady cizích písní. Dvakrát jsem to zkusil pro Evu Pilarovou, protože mě k tomu ukecala a já jí něco dlužil, neboť mi pomohla jinde. A něco takového si u mě objednali Eva a Vašek, chtěli písničku od Leonarda Cohena.
Vraťme se k tomu, že máte nápad. Co dál?
Obvykle ho nemám doma, ale když třeba někam jdu. Hodím si tu myšlenku do telefonu, abych věděl, o co šlo. Často to bývá třeba jen rým. Já se k němu určitě ve správnou chvíli vrátím a rozvinu ho dál. Postavím to všechno na něm.
Jak jste na tom s obrácenými přízvuky?
Vzhledem k tomu, že nejdřív vzniká můj text, tak s tím problém nemám. Může je do písně zanést autor hudby nebo zpěvák. Horší je to, když chcete česky otextovat zahraniční písničku. Tam se musíte strefovat a to nemusí dopadnout dobře.
A nějaké inspirační prostředí?
To je různé. V poslední době se hodně inspiruji v posteli. Ve spánku. Dcera se učí různé jazyky prostřednictvím nějakého počítačového spánkového výukového programu. Tak jsem to taky zkusil. Jen místo výukového programu mi v uších zní cizí písničky. Něco z nich mi v hlavě zůstane. Nevím, jestli to ale bude furt takhle fungovat – mám teď příliš mnoho starostí se svým zdravím a s dcerou. S tím se blbě usíná.
Takže jste spíš „noční textař“?
Ne, ne. To, o čem mluvím, je jen jeden z přístupů. Opravdu nemám noční nebo víkendové inspirační hodiny. To znamená, že mě inspirace popadne kdykoli. Jen brzo ráno nikdy.
Když už tedy konečně písničku napíšete, vrátíte se k ní ještě někdy?
Ó jé! A častokrát! To pak za půl roku zjistíme, že všechno je úplně jinak.
Skládali jste v G&B nebo ve Flamengu kolektivně?
Spíš někdy společně upravovali. Ani ne tak s Petrem jako s jeho spoluhráči, když přinesli novou písničku. Třeba Sedm prázdných dní, kterou nám přinesl Honza Obermayer. Na téhle písničce jsme se všichni hodně zmobilizovali. Copak o to, melodie je pořád stejná, ale otázkou bylo, jak to udělat, aby to bylo skoro až do breku.
Stávalo se vám někdy, když jste někde slyšel svůj text, že se vám to povedlo?
Asi ano. Možná spíš kvůli Petru Novákovi, který mu dodal tu správnou tvář.
TIP
Podívejte se na životní příběh Ivo Plicky ve 13. komnatě v iVysílání České televize
Seznamte se
Ivo Plicka je český textař narozený 25. září 1946 v Praze, který se proslavil jako dvorní autor textů pro Petra Nováka a skupinu George and Beatovens. S Novákem spolupracoval už od mládí, když pro něj v 60. letech psal texty k písním jako Já budu chodit po špičkách, Povídej, Náhrobní kámen nebo Klaunova zpověď, které se objevily na singlových nahrávkách i na prvních albech Petra Nováka. Koncem 60. a začátkem 70. let kvůli cenzuře odešel do zahraničí (do Rakouska, později Švýcarska a nakonec USA) a psaní textů se věnuje i nadále příležitostně, i když nejvýznamnější část jeho tvorby vznikla v československém bigbítu.