„Hardcore punk je víc než hudba!“ Tohle heslo používají příznivci agresivní a zběsile rychlé muziky s jasným etickým a často politickým podtextem dodnes.
Hardcore vznikl už na začátku osmdesátek, přičemž byl jasnou reakcí na punk, respektive jeho komerční směřování. Zatímco punk začal vstupovat do módy a D.I.Y. oblečení (jeho typický znak) začalo sklouzávat do středního proudu, hardcore se tomuto trendu postavil zády. Hudba najednou ještě zrychlila, byla agresivnější a přestal v ní být prostor pro kompromisy. Z hardcoru se stala muzika pro vyděděnce i prostorem, kam fanoušci utíkali před realitou každodenní rutiny a mohli se společně postavit vůči establishmentu, střednímu proudu, nespravedlivé sociální politice, neonacistům a dát tak okolí jasně najevo, že „buď jsi s námi, nebo táhni!“. Stala se z něj jedna z nejvyprofilovanějších subkultur, se kterou souzněli antifašisté či přívrženci hnutí straight edge.
Alespoň stručně na úvod nastínit a připomenout okolnosti vzniku hardcoru je nutné k pochopení toho, co se děje, protože právě tenhle hudební styl roky stál na pevných hodnotách, které mimo jiné odrážela i hudba jako taková. Hardcore byl vždycky nekompromisní i z hlediska zvuku – špinavé kytary, agresivní řev, žádný prostor pro přehnané melodie… to všechno tuhle muziku drželo především v klubech, sklepech a garážích, ale hlavně na komunitní úrovni. Tak jak k tomu dnes přičíst Grammy i stadiony?
Čas nezastavíš
Podobně jako další hudební styly ani hardcore se neubránil evoluci a fúzím s jinými žánry. Postupem času k tomu v řadách jeho příznivců vznikl pochopitelný odpor, přičemž řada kapel dodnes uznává jen dřevní podobu. „Tohle už hardcore není!“, přesně tuhle větu občas slýchávám po koncertech, když v hospodě propukne vášnivá debata na téma právě proběhlé show… Možná i proto dnes spousta mladých kapel používá při označování vlastního stylu předponu „post“, aby se tak vyhnula případnému konfliktu s „true hardcore fans“. (Byť i post-hardcore lze samozřejmě definovat také jako samostatný žánr.) Jenže co je to tedy dnes ten opravdový hardcore? Jsou to skutečně jenom ty „staré“ kapely typu Hatebreed, Agnostic Front, Madball, případně z domácí scény Lahar nebo See You in Hell, které koncertují už tolik let? Nebo si jen zkrátka ti starší a konzervativní nedokážou přiznat, že i hardcore se za více než ty čtyři dekády prostě a jednoduše posunul jinými směry?
Ať už si to někdo přizná, nebo ne, hardcore dnes vidíme v nejrůznějších podobách. Jako styl, který řada kapel kombinuje s thrash metalem, metalcorem, deathcorem či beatdownem, nebo jako žánr, jenž ubral na své nekompromisnosti a začal v sobě absorbovat melodické prvky. Dnes je zkrátka hardcore rozmanitější než kdy dřív. Stačí se podívat na kapely typu Zulu nebo Scowl, které do žánru vnáší prvky bluesu, funku, jazzu, nebo dokonce i soulu. Australští Speed, kteří jsou do značné míry hodně věrní dřevní formě žánru, zase na koncertech vytahují na pódiu flétnu… Inu, definice toho, co dnes hardcore „je“ a „není“, je čím dál méně rigidní, což jde ruku v ruce s obecným vývojem hudby v globalizované době, kdy lze de facto jakoukoli hudbu kombinovat s čímkoli.
I proto dnes hardcore může působit ještě tvrději a šíleněji než ve svém raném období. Typickým příkladem jsou američtí řezníci Knocked Loose, kteří zejména v posledních letech svůj hardcore vyostřili do neurvalé a místy dost chaotické energie, jež paradoxně oslovuje členy akademie Grammy, a především širší veřejnost mimo žánrovou bublinu.
Už to skousneme!
Bez mála milion a půl měsíčních posluchačů na Spotify evidovali Knocked Loose v polovině letošního února. To je, pro srovnání, více než dvojnásobek posluchačů ikonických hácéčkářů Hatebreed. Knocked Loose v posledních letech doslova září, za což může bezesporu i jejich úspěšná deska You Won‘t Go Before You‘re Supposed To (2024). Ta kapele dokonce v roce 2025 vynesla nominaci na cenu Grammy v metalové kategorii, respektive singl z desky s názvem Suffocate, na kterém zahostovala vřískající zpěvačka Poppy. Vezmu-li to teď trochu subjektivně, tvrdší a uřvanější skladbu Grammy ve svých nominacích nikdy v historii neměly. Vlastně bylo obrovským překvapením, až trochu šokem, že se tam něco takového objevilo.
Těžko říct, zda to je současnou nejistou dobou a výzvami, které západní společnost nyní čelí, ale zdá se, že obecně teď lidi i samotné interprety láká agresivní hudba víc než kdy dřív. Můžeme to ostatně vidět i na obrovském zájmu o metalcorové interprety napříč všemi velkými světovými festivaly, které tak trochu začínají přetlačovat klasické metalové subžánry typu death, black nebo thrash – stačí se podívat u nás na Rock for People nebo do Rakouska na Nova Rock. Dalo by se říci, že na tu obří vlnu, na které se metalcorové kapely začaly vézt přibližně před patnácti lety a na které se stále ještě vezou, možná právě nyní naskakují i hardcorové party, jež přece jen k metalcoru svou energií a náladou nemají tak daleko.
Pokud se ale ještě na chvilku zastavíme u Knocked Loose, zjistíme, že pozoruhodná je i jejich čerstvá spolupráce s rapperem Denzelem Currym, se kterým kapela 10. února vydala song s názvem Hive Mind. Ten nikterak extrémně nevyčnívá z repertoáru kapely, vlastně je to klasický song Knocked Loose, do kterého trochu „mixtapovým“ způsobem zasahuje Curry svou rappovu flow i screamem. Nicméně i to je důkaz, že ani vysoce populární rapper se nebojí experimentovat s tak extrémní formou muziky.
Najednou je hardcore pro mainsteam daleko skousnutelnější než kdy dřív. Za pouhý den si skladbu Hive Mind po celém světě přehrálo více než milion lidí… I to svědčí o velkém globálním zájmu.
Hardcore dobyl Grammy
To, co se před rokem Knocked Loose nepodařilo v rámci cen Grammy, dokonali baltimorští Turnstile. Tahle mladá a divoká parta, která má oproti Knocked Loose svým hardcorem přece jen blíž do punku, dokázala letos proměnit hned dvě nominace ve vítězství (trochu nepochopitelně i v rámci metalové kategorie), což se nikdy v historii žádné hardcorové kapele nepovedlo.
Turnstile zabodovali s čerstvou deskou Never Enough, která nese mimo jiné i silné prvky alternativy. Přes všechnu kritiku, že se kapela na albu už přestala striktně držet hardcorového zvuku, je fér říct, že kořeny žánru jsou na nahrávce více než patrné… Dokonce některé skladby se dají přímo označit za ryzí hardcore – jako třeba Sunshower nebo Birds. Turnstile si snaží držet vlastní tvář a identitu svébytným zvukem, který do svého hardcoru vkládají. Možná i proto je celý svět poslední roky tak moc sleduje, notabene Grammy si mohli odnést už v roce 2023, když se dostali do nominace v „metalové kategorii“ díky songu Blackout.
Pozoruhodný je na komerčním úspěchu Turnstile i fakt, jakým způsobem se kapela v klipech, rozhovorech i na sociálních sítích prezentuje. V podstatě přesně takhle byste si vybavili hardcorovou partu v roce 2026: ležérní styl oblékání, klipy plné mosh-pitů a stagedivingu, antirasistický kontext – přesně ty hodnoty, na nichž se hardcore formoval. Jako by právě Turnstile byli symbolem právě oné nové vlny hardcoru, které jsme v současné době svědky.
Přitom právě paradoxně „úspěch“ hardcore v začátcích vždycky odmítal… Z muziky vyvrhelů se najednou stává uznávaná hudební hodnota, která má šanci oslovit davy. Vidíme to i na příkladu samotných mosh-pitů, kterých na velkých festivalových akcích viditelně přibývá, a především jedinců v nich, kteří „provozují“ tzv. hardcore dancing, tedy agresivní způsob tance, při němž jedinec máchá rukama a kope kolem sebe – místy připomínající chaotické karate. Mimochodem, z hlediska metriky současného úspěchu měli Turnstile v půlce února na Spotify ještě o více než milion měsíčních posluchačů více než Knocked Loose. Hardcore ovšem zdaleka neboduje jen za oceánem…
Hardcore v halách?!
Rád bych ještě zmínil jeden pozoruhodný příklad, a to z Evropy, kde tento žánr nemá tak velkou tradici a kulturní podhoubí jako v Americe. To, že právě kapely jako Turnstile nebo Knocked Loose již vyprodávají haly po celém světě, není až tak překvapující jako případ francouzských posthardcoráků
Landmvrks, kteří v současné době patří mezi největší kapely evropské scény. Skupina vloni absolvovala vlastní headline turné po Spojených státech a Kanadě, přičemž v lednu na tak velkou šňůru navázala další v podobě turné s metalcorovými giganty Architects.
Jistě, Landmvrsk jeli s Architects jako support, ale poprvé tak měli šanci si zahrát v obřích halách v západní a střední Evropě. Osobně jsem měl možnost navštívit pražskou zastávku v O2 universu a bylo opravdu pozoruhodné sledovat, jak si Landmvrks s tak velkým pódiem, a především publikem, dokázali poradit – prostě zahráli skvěle show tak, jak to běžně dávají v klubech. Bylo jedno, že značná část diváků v hale seděla, v prostoru na stání se děly stejně divoké věci, které se běžně na hardcorových akcích dějí, tedy mosh-pit, circle-pit, crowd-surfing… to všechno diktoval frontman skupiny Florent Salfati.
Když si vzpomenu, kterak jsme Landmvrks viděli před sedmi lety jako prvního předskokana metalcorových ikon While She Sleeps v Meet Factory pro sedm stovek fanoušků, připadá mi to jako neuvěřitelný progres. Na druhou stranu Landmvrks jsou zatím jedni z mála evropských hardcorových (nebo chcete-li posthardcorových) partiček, kterým se daří muziku pomalu tlačit do největších prostorů. Avšak je pravdou, že zatím jsou na evropské scéně spíše výjimkou. Ačkoli se Landvmvrks v muzice skutečně silně drží hardcorových kořenů a ostatně i hodnot s nimi spojených, vstup do halových prostor jim jednu překážku přinesl – a tou je pomyslná „bariéra“ mezi kapelou a publikem. Běžně se v klubech na koncertech Landmvrks a jim podobným setkáte se situací, kdy se publikum dostane do ráže a část z něho neustále pobíhá po pódiu a řádí s kapelou. Tohle kouzlo, na němž mimochodem hardcorové a punkové koncerty prostě a jednoduše stojí, se s koncerty v arénách neslučuje… Všude je ochranka, první řada fanoušků je nejblíže pět metrů od pódia a najednou je pro tyhle kapely těžké navodit tu správnou atmosféru, kterou jejich žánr vyžaduje. Lépe řečeno, někdy je to nemožné.
Ačkoli tedy jsme v posledních letech svědky „renesance hardcoru“ a jeho výrazně zvýšené popularity (nebo minimálně jeho typických znaků), určité prvky a hodnoty se z něho logicky vytrácí. Nicméně jednu věc žánru, který už nezpochybnitelně začal prosakovat na mainstreamovou úroveň, rozhodně sebrat nelze. A tím je ta nespoutaná energie, kterou pořádně pocítíte jedině na koncertě.