50 nadějí české hudby jsme probírali také v podcastové revue Noty vole. Poslouchejte na Seznam Podcastech.
Slavíček
Za kšiltovkou písnička
Působí, jako kdyby za ním stál tým songwriterů a marketingová strategie zkušeného vydavatelství. Přitom cestu k milionům poslechů odstartoval sám s kytarou a technologiemi, které jsou dnes dostupné v podstatě každému. Funguje i aura tajemství, kterou si zajistil jednoduše tak, že si nasadil kšiltovku, tmavé brýle a kapuci. K publiku i smlouvě s labelem ho katapultoval TikTok a vlastní autorská tvorba. Jestli mu umělecké jméno Slavíček přinese Slavíka, není podstatné. Talentem a pílí si silnou pozici na české scéně vybuduje zcela jistě. Přímočaré zpěvné písničky v češtině má zdejší mainstreamový posluchač rád. Jako host Headliner Půdy prokázal, že má jasno o tom, co chce, i jak na to. Přestože si na akci odskočil z třídního výletu, na kterém byl v Praze se školou. Ano, Slavíček je mladý a tohle je teprve úplný začátek. – Šárka Hellerová
Sophie So
Hřbitov písní zeje prázdnotou
Dcera hudebníka Adriana T. Bella (The Prostitutes) a spisovatelky Bianky Bell žije toho času v New Yorku. Hned zkraje letoška vydala „album“ From the Vault: Selected Work, na kterém dokazuje, že je talentovaná hudebnice i zpěvačka. Je to alterna a experimentální hudba, písně jsou spíše deníčkové zápisky a rozhodně to není snadný poslech. Je potřeba se trochu soustředit, abyste docenili všechny aspekty jejích písní. Ale je to tam. Sophie So moc hezky zpívá a zároveň si písně sama produkuje – wow! A proč jsem dal výše slovo album do uvozovek? Sophie So vypustila těch 18 krátkých písní jako takovou soutěž. Po několik týdnů spolu vždy dvě písně budou bojovat, která si zaslouží další práci a objeví se na opravdovém albu, a která naopak půjde na (dle jejích slov) hřbitov písní. I to ukazuje, jak je její způsob tvorby zajímavý a originální. – wlado
Teige
Alt-pop může znít česky
Teige jsou nová pražská kapela, jejíž jádro tvoří manželé Adam a Veronika Sirotkovi. V loňském roce debutovali albem květiny nonstop, které dle mého názoru patří k nejpříjemnějším prvotinám loňského roku. Hudba teige spojuje křehkou melancholii s elektronikou a českými texty, reflektuje pozdní dospívání, odcházení z maloměsta a hledání hranic mezi realitou a snem. Alt-popové písně kombinují syntezátorové plochy, kytarové linky a výrazný vokál. Po vydání alba se duo rozšířilo o Dominiku Albrechtovou, bubeníka Lukáše Brabce a baskytaristu Mikuláše Bébryho. Tak se teige podařilo svou hudbu přenést na klubová pódia, kde jemnou elektronickou estetiku podporuje organická energie. Letos už plánují psaní nových písní a koncertování. – Marek Reinoha
Thera
Na světovém halovém turné
Pokud tento článek čtete hned po vydání Headlineru, Thera je zrovna na evropském turné s R&B hvězdou Jasonem Derulem a je pravděpodobné, že večer bude hrát v nějaké obří aréně. Teprve osmnáctiletá zpěvačka patří mezi ty, které mají vedle ambicí i prostředky na to věci dotáhnout. Poprvé o sobě dala vědět v roce 2024 albem I Wished I Called, pod kterým je jako producent podepsaný i Martin Přikryl z The Prostitutes. Sama svůj styl nazývá jako dark pop a s písní Guardian Angel se jí povedlo zabodovat na Spotify i TikToku, kde se jeho přehrání počítají na miliony. Za sebou už má evropské turné se švédskou zpěvačkou Loreen a před zmiňovaným Jasonem Derulem bude hrát i 2. března v pražské O2 areně. Podepsal ji britský booking, má za sebou silnou agenturu, Spotify ji vyvěsil na Time Square… Tahle kariéra může být jednou velká. – Honza Vedral
The Strýc
Třikrát sláva infantilitě
„Od kapely jménem the strýc tušíte už z názvu, že její muzika se ponese v ironickém, možná i lehce infantilním duchu,“ psal v rubrice Feedback Jarda Konáš. A má samozřejmě pravdu, the strýc hrají takový hodně poťouchlý pop rock. Je to přímočaré, má to výraz a co zaujme, je rozhodně trumpeta Honzy Hlaváče. Všichni kluci v kapele jsou zruční instrumentalisté a celek působí příjemně. Prý se dali dohromady za dob studií a hlavně večírků na pardubické konzervatoři, tak to holt už někdy bývá. A je skvělé, když to přeroste pár večírků. I proto držím partě kolem zpěváka Jakuba Štrby palce, aby se na to nevykašlali a hráli dál. Mimochodem, videoklip k písničce Svatozáře zadali k výrobě dětem na příměstském táboře v pardubické městské galerii Gampa. A opravdu se jim moc povedl! – wlado
Triem
Z jazzu do všech směrů
Trojice Triem se hlásí k jazzu, ale to je trochu zavádějící. Ano, jazz je tam slyšet a instrumentální stránka je precizní. Na první poslech je to zkrátka vyšší dívčí. Ale v hudbě Triem je toho mnohem víc a s opakovaným poslechem jen košatí. Je v tom indierock, trochu toho popu, alternativa, prog rock, kytarové věci i synťákové plochy. České texty stojí na melancholické, obrazotvorné poetice a snadno do písní vtáhnou. Stačí si pustit singl Věrnostem – jestli vás chytne, Triem vás nezklamou prakticky v žádné další skladbě. Historie kapely je zatím stručná. V roce 2023 se Triem dali dohromady a začali skládat, o rok později vydali debutové album Stopy a teprve loni si odbyli koncertní premiéru. Pánové evidentně nechtějí nic uspěchat a na výsledku je to slyšet. – Jarda Konáš
Veronika Valová
Hlas, který si vás omotá
Veronika Valová pochází z Orlové a patří k silné nastupující generaci písničkářek, které můžou výhledově klidně dominovat českému mainstreamu. Valová je dobře čitelná a srozumitelná, občas má texty na hranici mladického snění a problémů, s čímž se snadno identifikuje snad každý. Ještě zajímavější je ale její poetičtější poloha jako v písni Důkaz, v níž si neuvěřitelně jemným a svůdným hlasem připomínajícím Kanaďanku Feist postupně omotává posluchače. Ani nevíte jak a v půlce písničky je z vás její fanoušek. Valová může mít časem výhodu i v tom, že bude schopná zahrát atraktivní set jak sama s kytarou, tak s kapelou za zády. To u songwriterů nebývá pravidlem. Čistá krása. – Jarda Konáš
Veřejně nepřístupná vodní plocha
Tak trochu ostřejší jazz
Veřejně nepřístupná vodní plocha je české instrumentální jazzové trio, které do své hudby přidává prvky folklóru, alternativy a akustické elektroniky. Výsledkem tak není nafintěný jazz, ale melodické a rytmicky přístupné kompozice s přesahem. Trio v roce 2023 debutovalo EP NC Live Session a v roce 2024 vydalo studiové album Decoration Storage. Na něm kapela do minimalistické sestavy přidala další texturu a dynamiku, když se opřela o několik zajímavých hostů. V loňském roce se ale Veřejně nepřístupná vodní plocha vrátila k původnímu konceptu tak trochu jiného jazzového tria a natočila na EP další live session pod názvem Expe.session. Když na ně zajdete, čekejte improvizaci, citlivou melodiku a rytmickou energii. Zkrátka žádná jazzová nuda k čaji o páté, spíš odvaz, který má blíž k rokenrolu. – Marek Reinoha
Vlnotaj
Když se jde na jazz jinak
Ten příběh zní povědomě. Vlnotaj vznikl už před sedmi lety jako instrumentální kapela, kterou si založili studenti pardubické konzervatoře. Od začátku se ale lišila tím, že nejdůležitějším nástrojem, kolem kterého se tu vše točí, je violoncello Josefa Bartoně v kombinaci se saxofonem Zuzany Jiráskové a současně znějící rytmikou. V hudbě Vlnotaj od začátku hodně experimentoval a na koncertech se věnoval improvizaci. Jistější formu vše začalo nabírat s loňským eponymním EP. Zkušenosti nasbírané koncertováním v jazzových i rockových klubech chtějí zúročit letos. Před sebou mají samostatný koncert v rakouském klubu Tunnel Vienna Live nebo vystoupení v rámci Festivalových zahrad Smetanovy Litomyšle. Ve dvou nových skladbách, které se Vlnotaj chystá nahrávat, by navíc mělo poprvé dojít i na zpěv, jehož se ujme pianista Jan Bartoň. Tak to vypadá, když věci dostávají směr. – Honza Vedral
William Valerián
Pivečko, pohodička…
Přestože v redakci díky wladovi bezmezně milujeme kapelu Sépie z hor, až trestuhodně ji opomíjíme. A tak se stalo, že jsme se loni velmi málo věnovali i jejímu saxofonistovi, jinak též herci Williamu Valeriánovi, který vydal kongeniální sólový debut Nadnárodní divadlo. Sedm písní se zde všemi silami vzpírá písňové definici. Nejsou tu žádné nosné melodie, ale není to ani strojený divadelní rap přetížený příběhy či naleštěnými slovy. Valerián se ukazuje být machrem na bezprostřednost a slogany. Songy jako Pivečko, pohodička nebo Já mám peněz navíc získávají nový rozměr s videoklipy. Vůbec netuším, jak tohle může fungovat na koncertech. A zda má Valerián vůbec takovou ambici. Ale svým debutem hned několikrát atakuje pozici nepěkně zvanou „kult“. A ta naděje? Ta naděje je v tom, že se tomuhle talentovanému typovi snad podaří na Pivečko ještě navázat… – Honza Vedral