Aktuální sestavu kolem kytaristy a zakládajícího člena Hynka Tomana, tvoří zpěvák Dušan Marko, kytarista Filip Fendrych, baskytarista Marek Leždík a bubeník Radek Tomášek. „Každý produkujeme a jsme schopní udělat celý song od A do Z,“ popisují vznik nového alba i největší přednost současných Supportů. „Asi si můžete všimnout, že my s nikým neválčíme, jedeme si to svoje a do nikoho nevandrujeme,“ říká Hynek Toman. „Milujeme živý koncerty, hraje nám to teď fakt super. Budeme mít i několik hostů, těšíme se,“ zve na křest.
Album Sugarfire je vaše první studiová nahrávka po šesti letech. Jak vznikala?
Dušan Marko (zpěv): S klukama jsme napsali a nahráli desítky demáčů. Některé zůstaly v šuplíku, ale ty nejlepší songy si našly svoje místo na albu. Většinou si někdo z nás vzal kytaru a nahrál si nápad jen s melodií zpěvu a jedním nástrojem. Mně osobně pomáhá mít už jasno o čem chci, aby písnička byla nebo třeba jenom chytlavý název. Pak se už jen snažím improvizací dosáhnout tu správnou náladu songu, která zrcadlí daný příběh. Když ta písnička funguje jen s kytarou, tak se vrhneme na aranžmá, co může být někdy hodně zapeklitý proces. Písnička se dá “obléct“ do nástrojů tisíce různými způsoby. Takže musíte zkoušet hledat zvuk pro každý nástroj, pak ho rytmicky zasadit do sloky, refrénů atd. Je to krásná práce!
Filip Fendrych (kytara): Dobré věci potřebují čas a uzrát. S výsledkem jsem spokojený, takže jsem rád, že jsme to neuspěchali.
Radek Tomášek (bicí): Je mi docela líto, že jsme spoustu písniček nestihli dotáhnout. I když se nabízí, aby dozrály do další desky, tak to většinou nedopadne, protože s každou deskou člověka spojuje určitý období a ty nápady už nejsou pak aktuální. Ale na inspiraci to možná vlastně stačit bude.
Co bylo v tom procesu stěžejní a kam se podle vás kapela posunula? Proč jste se rozhodli album produkovat sami?
Hynek Toman (kytara): Čtyři roky by s námi žádný producent nevydržel a stálo by to asi raketu, takhle to bylo určitě pohodlnější. Nic nás netlačilo, mohli jsme pracovat, kdy jsme chtěli a na nikoho jsme nemuseli brát ohledy, no stres, to bylo asi stěžejní. Natáčet, když na to máš chuť a jsi v pohodě. Mix a master jsme ale už svěřili Ecsonovi (Waldesovi – pozn. redakce), to už bychom nezvládli. Udělal to skvěle, patří mu za to velký dík. To, jestli jsme se někam posunuli, musí zhodnotit posluchači.
Radek: Taky si myslím, že jsme nějak cítili, že víme, co chceme, jak chceme znít a co chceme říct. Tak ta potřeba producenta nebyla tak silná.
Filip: Každý z nás máme to privilegium natočit si doma vše, co potřebuje. Za to patří velký dík i našim rodinám a přítelkyním, že si to s náma vytrpí! Naučili jsme se být hodně soběstační co se tvorby i nahrávání týče.
Marek: Každý produkujeme a jsme schopní udělat celý song od A do Z, a tak dal každý do placu v podstatě hotovou písničku, kterou jsme pak společně nahráli a dokončili. Posunulo nás to hlavně v tom, že jsme byli všichni zapojení celej rok v kompletním procesu od prvního nápadu až k finálnímu masteringu. Myslím, že je to hodně znát, že jsme si s tímhle albem dali hodně záležet.
Ke každému nahrávání se obvykle váží příběhy. Co budete mít navždy spojeno s tím, když se řekne Sugarfire?
Dušan: Budu si pamatovat ten balanc který jsme udržovali během celého procesu. Radost ze skládaní, ale i náročné a těžké chvíle, kdy jsme třeba vyzkoušeli pět variant refrénu a nic nám nefungovalo. Když už jsme měli dost, šli jsme na pivo nebo do Kralup na kole (haha). A taky budu vzpomínat na spojení s bývalým frontmanem Czendou a na to, mě jeho super texty naučily zpívat česky!
Filip: Já zřejmě dovolenou v malé vesničce u jezera Como, kde mě ten nápad s názvem Sugarfire trknul do hlavy a kde jsem dopracoval první demíčko stejnojmenné písně. Pro inspiraci je naopak dobré vypadnout z domova.
Marek: Krásně strávený čas s lidma který mám fakt rád.
Jak to v současné době máte s češtinou. Je pro úspěch písně zásadní? Proč máte na albu některé skladby v české i anglické verzi?
Dušan: Já odmalička zpíval anglicky, mám to zažitý. Zpívat česky byla velká výzva, měl jsem před tím respekt. V tomhle jazyce je totiž velmi tenká hranice mezi hezkým a nevkusným. Dokonce jsem v češtině zpočátku zpíval často pod tónem, musel jsem si zvyknout na tu intonaci. Ale teď mě baví úplně stejně, hodně na tom makám. Je skvělý, když našim textům posluchači tady doma rozumějí a chápou náš styl, chceme se jim přiblížit.
Hynek: Asi nás baví i ten radikální rozdíl, když si poslechneš pecku v angličtině a tu samou v češtině. Čeština v písničce ti ale určitě nezaručí, že bude úspěšná. Určitě má ale větší šanci oslovit širší české publikum, to je jasný.
Marek: Čeština je super a když se povede propojit cool písničku s textem, kterej má přesah, tak pak vznikne něco, co baví nás i fanoušky.
Jakou písničku byste z novinky s odstupem vypíchli. A proč?
Hynek: Teď si právě ujíždím na Lies, po vydání to byla In The Club, pak Sugarfire, čím dál víc mě taky baví Blood... Chci poděkovat všem klukům z kapely za super práci, tu desku udělali hlavně oni. Moc se povedla i česká verze pecky Sugarfire – Monet. A velký dík patří Czendovi (Urbánkovi) za český texty, baví mě, napsal to Dušanovi přímo do pusy.
Dušan: Za mě Ghosts of the saturday night! Je to temná a našlapaná diskopecka o tom, jaký umíme být zvířata. Moc se těším až si jí zazpívám na koncertě, ten vybuchující refrén nabíjí všechno v okruhu 500 metrů elektrizující energií!
Filip: Zatím mě celá ta deska baví od začátku do konce. Momentálně jsou ale favoriti Ghost of The Saturday Night a Lies, ale In the Club má podle mě nejlepší sloky a kytary!!! Haha!
Radek: Já měl favority na začátku, ale momentálně jsem ve fázi, kdy album baví do poslední písně. Možná se dokonce stane něco velmi nestandardního a to, že budeme ze Sugarfire hrát živě úplně všechno. Teda minimálně teď v Roxy.
Marek: Za mě určitě Anytime Anywhere, která má tak super tempo, že roztančí i mrtvýho.
Teď se chystáte na křest v Roxy. Jak bude vypadat? A proč by měli lidé dorazit?
Hynek: Roxy bude jediný klubový koncert v Praze tento rok, bude to hlavně o hudbě, dobrý zvuk a světla a s naším nasazením a energií to bude hustý, milujeme živý koncerty, hraje nám to teď fakt super. Budeme mít i několik hostů, těšíme se.
Dušan: Z mého pohledu to bude jedinečný mejdan. Živé koncerty jsou moje vášeň, cítím, že jsem se pro ně přímo narodil. Na pódiu se cítím víc doma než ve svém vlastním obýváku. Tak vás zvu vlastně k sobě domů!
Filip: Nebojím se říct, že máme životní formu!
Marek: Budeme hrát pěkně nahlas a taky budeme mít dvě krásný vokalistky. Takže na podiu nebude jen hromada testosteronu! Haha…
Support Lesbiens prošli už několika výraznými personálními obměnami. V čem je podle vás síla současné soustavy?
Hynek: Máme sílu, protože jsme v pohodě, nic nehoníme, nehádáme se, máme se rádi, respektujeme se, jsme schopni se na všem dohodnout a pracovat jako tým, každý je schopen napsat skvělou píseň a scházíme se tak akorát. Jsme kapela.
Dušan: Všichni jsme zkušení muzikanti a dokážeme spolu řešit problémy. Máme se rádi, jsme super kamarádi, dokážeme se podržet i na lidský rovině. Děláme si kapelní grilovačky, nebo se potkáme jen tak na pivo. Hodně mluvíme o svých představách o hudbě a brzy chceme zase psát, určitě ne až za šest let.
Filip: Děláme to s radostí a zápalem. A máme super angličtinu!
Marek: Myslím, že naše největší síla spočívá v tom, že se nám daří dotahovat vše do finále se stoprocentní shodou všech. A to je hodně důležitý a hodně vzácný, když je v kapele pět úplně rozdílných povah.
Dovedete si představit, že byste hráli naživo hardcore, podobný tomu, kterým Support Lesbiens začínali?
Hynek: Hardcore je trochu zavádějící, možná jsme se o to někdy snažili v některých písních, spíš bych to nazval Crossover. Hardcore dělaly jiný hustý kapely.
Filip: Já jsem na hardcoru odchovaný a dodnes ho i v jiných kapelách hraju, nicméně kapela má projít nějakým přirozeným vývojem. A tady jsou věci tak, jak mají být.
Marek: Myslím, že nám pop a rock sedí nejvíc, ale kdo ví!
A dovedete si představit, že někdy zakopete „válečnou sekyru“ s Portless?
Hynek: Asi si můžete všimnout, že my s nikým neválčíme, jedeme si to svoje a do nikoho nevandrujeme. Smír musí být založený na férovosti a upřímnosti, pokud jedna strana neustále překrucuje fakta, jak se jí zrovna hodí a chce pravděpodobně vyvolat konflikt, je těžké považovat situaci za uzavřenou. Já už jsem o sobě slyšel tolik lživých a negativních věcí, že kdybych to pořád řešil, musel bych se z toho zbláznit. I přes opakovaná osočení věřím, že pravda si nakonec vždy najde cestu na světlo. S kapelou nemáme potřebu se pouštět do nekonečných sporů, protože víme, kde stojíme. Přesto přejeme druhé straně jen to dobrý – snad jednou pochopí, že skutečná síla je v pravdě, ne v manipulaci.
Filip: Myslím, že válek je kolem nás až až, takže já osobně žádnou nevedu. V prvé řadě nám jde o hudbu a tu se snažíme dělat na 100 %. Raději činím a jdu dopředu, než bych se v něčem zasekl a vrtal několik let. Svojí pozici jsme si obhájili prací a výsledky.
Radek: Já žádnou válku s Portless nevedu, ale přiznám se, že mě občas baví si z nich dělat legraci.
Marek: Já vlastně vůbec neznám lidi, kteří s Hynkem v poslední sestavě byli, takže tyhle spory necítím jako něco, co by se mne týkalo. A kdo zná vlastně tu opravdu původní sestavu, která hrávala na Chmelnici?!
Jaké máte plány po křtu desky, co chystáte do nejbližší budoucnosti?
Hynek: Po křtu si všichni musíme na chvilku orazit a potom budeme pokračovat v práci na propagaci Sugarfire, ještě tam je dost skvělých písniček, které chceme s Warnerama dostat k lidem, protože si to zaslouží. Samozřejmě od konce dubna nás čeká venkovní hraní až do září. Na podzim možná klubové turné, ale to ještě uvidíme.
Marek: Koncerty, koncerty a koncerty!