Pojďme se proto podívat, čím otcové zakladatelé a matky zakladatelky synthpopu přispěli, co dělají dnes a koho ovlivnili.
Nejprve je ale potřeba dát tomuto textu nějaký rámec, protože se k synthpopu hlásí kdekdo a žánrové hranice se mohou zdát trochu tekuté. Ve zkratce: synťáky z vás ještě synthpop neudělají. V delší podobě zmiňme jako výchozí bod new wave, alternativní žánr 70. let, který zůstal stranou mainstreamových médií a synthpop vznikl přímo jako větev, která měla žánru pomoci dostat se do středního proudu.
Tears for Fears právě vydávají album The Tipping Point
Našli bychom new wave umělce, kteří bodovali v hitparádách. Ale bylo jich málo a působili mezi tehdejšími popovými stálicemi spíš kuriózně, měli jeden dva hity a jinak se vezli dál na vlně alternativy a elektronického průkopnictví. Teprve na začátku osmdesátek se elektronický zvuk prokousal do pop music a taneční hudby, předtím parketům vládlo disko vzniklé ze soulu, funku a R&B. A právě tohle je doba, kdy se stal synthpop na scéně dominantním žánrem. Nebylo před ním úniku. Synthpopové kapely na vás koukaly z reklam, z televize, z plakátů, hudební labely na nich stavěly svůj marketing i byznys plán, ale hlavně – šílela z nich mládež. Před několika měsíci jsme si to v Headlineru krásně ukázali na příběhu Duran Duran. Ti byli sice výraznými zástupci synthpopu, ale rozhodně nebyli jediní. Pojďme si povědět o některých dalších.
Klidní hitmakeři
TEARS FOR FEARS
Náš přehled začíná Tears for Fears záměrně. Tento měsíc totiž vydávají novou desku, po osmnácti letech přicházejí se studiovkou The Tipping Point. Začínali v klasické kapelní sestavě, což jim vydrželo až do půlky osmdesátek. Právě kvůli neshodám mezi hudebníky Tears for Fears jen několik hodin před Live Aid vypadli z line-upu a po této zkušenosti dodnes vystupují jako dvojice Orzabal–Smith. Jejich debutová deska The Hurting zůstala pořád jednou nohou v new wave, singly jako Change nebo Pale Shelter hrála spíš rádia zaměřující se na elektronickou alternativu. Přesto už tehdy vydali tklivý singl Mad World a druhá deska Songs from the Big Chair už je vrcholný synthpop. Ostatně jejich největší hit Shout byl přímo etalonem synthpopu a zůstává jím dodnes.
Tears for Fears za sebou nemají žádný velký rokenrolový příběh, vlastně vystupovali vždy jako kliďasové, ale hitmakeři jsou to nezpochybnitelní, navíc s výrazným dosahem i na českou scénu. Bizarní cover Shout od Škwor pod názvem Sraž nás na kolena nechme stranou, zvuk prvních dvou alb se ale promítl třeba do mukovské éry Oceánu.
Neúnavní sympaťáci
ERASUE
Když už padla zmínka o Oceánu, můžeme krásně navázat s Erasure. Tohle synthpopové duo si totiž v prosinci 1989 vybralo tehdy mladou českobudějovickou kapelu Oceán, aby jim předskakovala na britském turné. Dvojice Vince Clarke a Andy Bell patří mezi další nezpochybnitelné hybatele žánru, Bellův hlas si dokonce dnes mimo synthpopové mantinely umíme jen těžko představit. Vítězové Brit Awards patřili už v 80. letech mezi první popové LGBT aktivisty a jejich hity Oh L’Amour nebo Always jsou důkazem, že optimistický pop, který má pobavit, povzbudit a rozveselit, lze dělat důstojně, bez křeče i zubení se do kamery. Není divu, že se k Erasure dodnes tolik umělců hlásí, Robbie Williams je vzal před pěti lety na turné jako předskokany, a Petr Muk dokonce natočil album Oh L‘Amour, kde přezpíval jejich skladby do češtiny.
Sladké sny
EURYTHMICS
Další slavná dvojice, která vzešla z new wave. Eurythmics dodnes patří mezi nejvýraznější synthpopové umělce, ačkoli byl jejich debut přijat bez zájmu, skoro až na hranici propadáku. S druhou deskou Sweet Dreams (Are Made of This) přišel celosvětový úspěch, a když se stejnojmenný singl dostal na první místo americké hitparády, znamenalo to vůbec první triumf synthpopu v USA.
Na začátku 90. let se rozešli, Annie Lennox se věnovala sólové dráze a z Davea Stewarta se stal vyhledávaný producent. Občasný reunion už sice nepřinesl výrazné hity, ke starším skladbám se však dodnes řada hudebníků vrací, slavný je například cover Sweet Dreams od Marilyna Mansona, podle databáze Second hand songs ale skladbu dodnes přezpívalo přes 120 hudebníků včetně Weezer, Leony Lewis nebo třeba Ministry.
Víc než jeden hit
A-HA
Když si dnes pustíte playlist osmdesátkových synthpopových hitů, velmi pravděpodobně ji bude otevírat Take on Me od norské skupiny A-ha. Z hitu se stal takový kult, že ho nejen coverují další a další muzikanti snažící se vyzpívat zabijácké výšky v refrénu, ale ikonický animovaný klip se dočkal odkazů i ve filmovém průmyslu, napodobil jej třeba populární seriál Family Guy. Pamatovat si A-ha kvůli jednomu hitu je ale trochu křivda, protože minimálně první deska Hunting High and Low obsahuje víc podobných klenotů a dodnes patří mezi jedno z nejúspěšnějších synthpopových alb vydaných mimo angloamerickou scénu. A-ha ocenil i norský král Harald V., jenž členy kapely pasoval na rytíře za jejich přínos norské hudbě ve světě. Pokud covid nezmění plány, 1. května vystoupí A-ha v pražské O₂ areně.
Kluci z maloměsta
BRONSKI BEAT
Z nejslavnější sestavy Bronski Beat už zůstal naživu jen zpěvák Jimmy Somerville, který se spokojil se životem v berlínském ústraní, kde čas od času vystoupí pro pár set lidí a zase se věnuje studiové práci. Svého času ale byli Bronski Beat jednou z nejpopulárnějších synthpopových kapel, protože se nebáli otevřeně vystupovat jako gay aktivisté v době, kdy se to v šoubyznysu pořád raději tutlalo. Nebyli to žádní manekýni, šlo jim o sdělení. Debutová deska The Age of Consent nastolovala citlivá témata a zároveň přinášela melodie, které dokázaly provokativní i depresivní texty dostat do hitparád. Zatím poslední z řady hudebníků, kteří se k odkazu Bronski Beat hlásí, je Kele Okereke z Block Party. Ten cover jejich hitu Smalltown Boy vydal dokonce jako první singl z loňské sólovky The Waves Pt. I.
Stále na vrcholu
DEPECHE MODE
Skupina Depeche Mode se absolutně vymyká všemu, co se v synthpopovém žánru zrodilo. Depešáci se totiž dokázali celých čtyřicet let držet na vrcholu, vyprodávají stadiony bez ohledu na to, zda je rok 1990 nebo 2020. Jak je to možné? Bezpochyby svou roli hraje úzké provázání s komunitou, fanoušky jako mají Depeche Mode, by si přál asi každý. Kouzlo Davida Gahana taky udělá své, ale jsou to pánové Andy Fletcher a Martin Gore, díky nimž nejede kapela na setrvačník. Oba se totiž věnují i produkci a DJingu, sledují nové trendy v hudbě i audiotechnice a dokážou díky tomu nejen držet krok s dobou, oni jsou dokonce vždycky o krok napřed. Zkrátka, žádná z nových desek Depeche Mode nepůsobí jako procházka muzeem, což se bohužel o jiných synthpopových klasicích říct nedá.
Devadesátky navždy
PET SHOP BOYS
K Pet Shop Boys toho od chvíle, kdy je pro Headliner Pavel Kučera zmapoval od A do Z, není třeba dodávat cokoli dalšího. V kontextu dnešního článku je ovšem musíme zmínit coby kapelu, jejíž singly byly pro českého posluchače často prvním kontaktem se synthpopem vůbec. Samozřejmě že se u nás hrál synthpop ještě před revolucí, Depešáci se stali dokonce znamením doby. Ale krátce po revoluci celoplošná rádia nasadila do vysílání Go West nebo Always on My Mind a točila je do zblbnutí celé devadesátky.
Zkrátka, kam v Česku už Depeche Mode nedosáhli, tam jako tmelovou pěnu vtlačil rozhlas Pet Shop Boys. Je to trochu paradox, veselé melodie a milý Tennantův hlas působily jako ideální zahraniční popík pro vysílání, přitom Pet Shop Boys ve svých textech byli často melancholičtí a právě ten kontrast je součástí jejich kouzla.
Takhle raději ne
ALPHAVILLE
Proč si neukázat i nějaký odstrašující případ. Němečtí Alphaville svého času patřili mezi nejpopulárnější synthpopové umělce, jejich hit Forever Young u náš přezpíval Karel Gott. Na první pohled je obdivuhodné, že kapela dosud vydržela hrát, stále je na turné, stále vydává desky… jenže už to zkrátka nejsou Alphaville. Od roku 2003 zůstal posledním z původních členů zpěvák Marian Gold a muzikanty v kapele točí jako na orloji. Alphaville mají už třetího bubeníka, čtvrtého klávesáka… I takhle vypadá šoubyznys, nostalgie táhne a lidi chodí na slavné hity a jméno, sestavu už řeší málokdo. Díky tomu Alphaville nemají o koncerty nouzi, i když z původní sestavy zůstal jediný člověk. Vloni třeba zahráli na kolonádě v Karlových Varech, a to se vsaďte, že zase přijedou.
Předej to dál
SOFT CELL
Tak jako synthpop vzešel z alternativy a new wave, dokázal pak tento mainstreamový žánr předat něco dál alternativě. Dvojici Soft Cell bude většina posluchačů znát jen díky jejich singlu Tainted Love (což byl navíc cover Glorie Jones). Škoda že ve stínu této odrhovačky zůstal zbytek jejich tvorby, protože jde o nesmírně zajímavý repertoár, který jednou nohou zůstával v alternativě a dokázal být až futuristicky progresivní. Zejména skladba Memorabilia, b-side z roku 1981, je dnes považovaná za jednu z prvních techno kompozic v historii. Zvukovou progresivitu ocenila řada jiných hudebníků, coverovali je například Nine Inch Nails.
Soft Cell patřili mezi nejdivočejší kapely v synthpopovém žánru, žili rychle, žili divoce a po řadě drogových excesů a třech vydaných deskách se v roce 1984 rozhodli raději skupinu rozpustit. To jim paradoxně umožnilo brát hudbu z odstupu, čas od času se Soft Cell vrátili, aby vydali nějaký nový repertoár nebo odehráli pár koncertů, protože chtěli, ne že museli, a zase si šli každý po svém. I proto bude zajímavé poslechnout si novou studiovku Happiness Not Included, která vychází tento měsíc a pro Soft Cell je to první deska po dvaceti letech.
Androgyn je in
HUMAN LEAGUE
Nikdo jiný nedokázal propojit zvukovou a vizuální estetiku žánru tak dokonale jako Human League. Stali se synonymem synthpopové image, jejich androgynní vzhled v kombinaci s lehce dadaistickou prací s melodiemi vedly k tomu, že Human League zkrátka nešlo kopírovat. Byli originální, sví, a hlavně tím dokázali bavit všechny okolo. Co byli The B-52’s pro new wave, to byli Human League pro synthpop. I k této skupině se hlásí řada dalších hudebníků, na lehce připitomělou diskošku od Alcazar raději zapomeňme, ale slavný hit Don’t You Want Me přezpíval třeba Damon Albarn nebo naposledy loni indiefolkový písničkář Boy Pablo.
Česká stopa
Synthpop je žánr, který zažil vrchol během 80. let, ale jeho popularita trvá dodnes. The Weeknd, Lady Gaga, Hurts, Chvrches, ti všichni se k synthpopu ve své hudbě hlásí nebo se přímo staví do role pokračovatelů žánru. Je spousta dalších skupin a projektů, které na začátku osmdesátek pomáhaly synthpop formovat a popularizovat. Ultravox, Yello, Yazzo, Visage, Orchestral Manoeuvres in the Dark a další a další. Jejich příběhy by vydaly nejen na celé číslo Headlineru, ale rovnou na celou knihu.
S českou stopou je to trochu složitější. Synthpop k nám pronikal ve dvou vlnách, v té první pokoutně coby západní žánr, v té druhé na začátku devadesátek, kdy se sice už směl naplno hrát, ale na Západě už frčela úplně jiná muzika. Oceán s Petrem Mukem jsme zmínili, rozhodně by ale neměl zapadnout i OK Band, který dokázal decentní new wave a synthpopové prvky dostat na československou scénu ještě před revolucí. Zajímavým projektem byl i Datwerk, jenž dokázal pečlivě odkoukat žánrové postupy a pak je trochu bezpohlavně v měřítku jedna ku jedné přinášel obohacené o české texty. V devadesátých letech vydal Datwerk tři desky, pak o nich dlouho nebylo slyšet a naposledy o sobě dali vědět v roce 2011 coby předskokani na koncertě Erasure.
V roce 1987 se v Bratislavě dala dohromady skupina Monte Rosa, která je stále nárazově aktivní, podobně jako u nás Oceán. Jenže jde skutečně jen o jednotky kapel a projektů, většinou stále vedených pamětníky, zatímco nejmladší generace si ze synthpopu bere jen velmi málo a na scéně jde s výjimkou fanouškovských setkání prakticky o mrtvý žánr. Ale možná jen čekáme na nějakou českou variantu Chvrches, jež by zájem o starý dobrý synthpop zase nakopla.