„Každá deska má momenty absolutní radosti i temné noci duše,“ řekla Annie Clark magazínu Louder. Přesnější shrnutí její diskografie asi nenajdete. Od debutu Marry Me z roku 2007 až po loňskou desku All Born Screaming se St. Vincent převtělovala s takovou kadencí, že by jí to mohl závidět i David Bowie. Artrocková vůdkyně kultu, digitální disidentská princezna, truchlící dcera, ironická femme fatale. Všechny tyhle role v sobě nese – a všechny je dokáže během jedné skladby rozbít a znovu složit.
Texaské kořeny a první únik
Narodila se v Dallasu v roce 1982, ale umělecky se našla až ve chvíli, kdy se postavila před zrcadlovou stěnu v obýváku a zavěsila si přes rameno kytaru. Ve dvanácti s ní započala svůj vztah, který měl přetvořit moderní rockovou hudbu. „Zkoumala jsem, co ten nástroj o mně říká. Jestli je to zbraň, štít nebo portál,“ popsala svůj první rituál sebevytváření magazínu Wallpaper. A přesně tak své kytary vnímá dodnes – jako prodloužení vlastní duše, hlas, který nelze vyslovit jinak než riffem.
Během dospívání v Dallasu po rozvodu rodičů snila o úniku z předměstské monotónnosti. „Věděla jsem, že se musím dostat pryč,“ vzpomínala po letech na svá teenagerská léta v Texasu. „Ne že by Dallas byl nepřátelský. Moje rodina tam stále je a často se tam vracím. A jakmile jsem se dostala přes ty těžké puberťácké roky, vyvinula jsem si k němu obrovskou náklonnost. Ale ty roky byly těžké.“
Útěk z Berklee
Neklidná teenagerka se dostala na prestižní Berklee College of Music v Bostonu, kde studovala kytaru. Ale institucionální učení nemohlo naplnit její tvůrčí ambice. Po třech letech šokovala své rodiče: přestala studovat, aniž by jim to řekla. „Rodiče netušili, že jsem přestala chodit na vysokou,“ přiznala později s charakteristickým suchým humorem. „Dozvěděli se to až po čase z novin.“
Cesta St. Vincent směrem k hudebním výšinám ale rozhodně nebyla přímočará. Po neúspěšném pokusu dobýt New York („Bylo to jediné období v životě, kdy jsem skutečně ztratila směr…“) se v devatenácti vrátila domů do Texasu. Paradoxně právě tam našla to, co hledala.
Její talent brzy upoutal pozornost indie folkového miláčka Sufjana Stevense, který ji najal na turné jako kytaristku. Toto učení se u jednoho z nejpečlivějších umělců indie scény bylo pro Annie Clark zásadní – viděla, jakou obsesivní pozornost věnuje každému detailu i orchestrálním aranžím.
Jenže v tu dobu už měla svou vlastní uměleckou vizi. Během turné se Stevensem začala tvořit písně pod pseudonymem St. Vincent. Inspirovala se ulicí, kde básník Dylan Thomas žil a upil se k smrti. Už tehdy se projevoval její radikální přístup k nástroji, který se měl stát jejím poznávacím znamením.
„Nikdy jsem neměla ráda, když kytara zní jako kytara,“ svěřila se Clark v jednom z rozhovorů. A právě v tomto přístupu leží klíč k pochopení fenomému St. Vincent. Dokáže ze svého nástroje vydolovat zvuky připomínající řetězovou pilu, mechanizované peklo i nebeskou harfu. Její kytara není prodloužením těla – je to samostatný hlas, partner v dialogu.
Její hráčské schopnosti nezůstaly bez povšimnutí. Časopis Rolling Stone zařadil St. Vincent v roce 2023 na 26. místo mezi nejlepšími kytaristy všech dob. Ocenil především její melodický styl a použití zkreslení.
Různorodá i intimní
Každé album St. Vincent je vlastně kostým – emocionální i vizuální. Pro Strange Mercy (2011) si oblékla masku „smutné domácí paní“, na MASSEDUCTION (2017) byla dle svých slov „dominou v psychiatrické léčebně“ – oblékala se pouze do latexu a trvala na tom, aby novináři dělali rozhovory s jejím alter egem v neonově růžové krabici. Daddy‘s Home (2021) ji proměnilo v blond gangsterku ze 70. let, inspirovanou obdobím, kdy se její otec vrátil po téměř deseti letech z vězení, kde skončil za podvody.
Loni na jaře přišla s deskou All Born Screaming, kterou poprvé produkovala sama. „Chtěla jsem, aby měl můj zvuk jako producentky stejnou sílu jako moje kytara nebo hlas.“ Výsledkem je deska, která je temná, naléhavá, osobní. V jedné skladbě křičí, v jiné šeptá, jde až na dřeň. „Tohle album je o životě a smrti. A o tom, že v tom všichni jsme spolu.“
V čem se ale All Born Screaming liší, je její intimita. Oproti předchozím deskám je zde méně stylizace, víc duše. Během letošního udílení Grammy Annie Clark poprvé veřejně zmínila svou ženu Leah a jejich dceru. „Drželi jsme to pod pokličkou,“ řekla pak novinářům, s lehkým úsměvem, ale bez zbytečné okázalosti. Coming out byl přesně takový, jaká je její hudba: smysluplný, decentní, přesto nesmlouvavě silný.
Její osobní život se stal bulvárním materiálem už během vztahu s modelkou Carou Delevingne v letech 2014–2016. „Viděla jsem slávu zblízka a není to nic, co bych chtěla,“ řekla Guardianu. Přesto její písně nesou stopy osobních ztrát a lásek, i když nikdy nejsou doslovné. „Mám pocit, že ve své hudbě lidem říkám víc, než bych řekla svému nejlepšímu příteli. Sdílím v ní své strachy, radosti i úzkosti. Ale nechci, aby moje hudba byla jen deníkem. Musí mě přesahovat,“ zdůraznila pro NPR.
Kyborg s kytarou
Už dříve naznačovala, že ji fascinují osudy žen, které se nebály jít proti proudu. Ve skladbě The Melting of the Sun z alba Daddy‘s Home skládá poctu Nině Simone, Tori Amos nebo Joni Mitchell – a sama se tím řadí do jejich linie. Jako někdo, kdo si je vědom ceny za autenticitu. „Jsem jim vděčná. Díky jejich odvaze je moje cesta o něco jednodušší.“
St. Vincent je také umělkyní, která se nebojí riskovat. Její zájem o ruské dějiny, studium akordů Stevieho Wondera nebo experimenty s postindustriální taneční hudbou ukazují její neukojitelnou zvědavost. „Ráda se pouštím do nových věcí, i když nemám tušení, kam mě zavedou,“ přiznala pro KEXP.
Zároveň podle svých slov při psaní hudby nemá trpělivost na lineární proces. Těká mezi místnostmi, mezi syntezátory a bicími, a skládá mozaiku. Jako by následovala instinkt, blyštivý detail, drobný zvuk, který ji někam nasměruje. Právě tam začne další výlet.
St. Vincent je stále texaská dívka, která opustila Berklee College of Music, aby šla svou cestou, ale také už ikonou, která vystupovala s Nirvanou a psala hity pro Taylor Swift. Důležité je, že stále tančí na hraně chaosu a krásy. V její hudbě se mísí bolest s radostí a každý tón dokazuje, že umění může být záchranou, revoltou i láskou.
Přijďte se přesvědčit 14. července do pražského prostoru Archa+. Nepřijede princezna v latexu ani kultovní vůdkyně z digitální dystopie. Přijede umělkyně, která už nepotřebuje masky, aby zazářila.