Od prvního singlu HELLMUSTFEARME bylo cítit, že tentokrát nepůjde jen o brutální sílu, ale o mnohem širší hřiště, kde se střetává extrémní metal s experimenty.
Produkce Joshe Schroedera dodává desce charakter masivního buldozeru, který se však neztrácí v bahně. Každý úder, každý riff a každá basová linka jsou čitelné a drtivé zároveň. Z reproduktorů se valí neskutečná masa, ale není to chaotická stěna hluku – album má tah i jasné kontury, což u podobně extrémní hudby nebývá samozřejmost.
Vedle typické deathcorové brutalizace kapela přidává industriální zvuky, djentové rytmické ornamenty nebo metalcorově laděné pasáže. V Iron Sacrament hostuje Phil Bozeman z Whitechapel a skladba perfektně ukazuje, jak dobře může fungovat propojení hutného groovu s chladnou industriální atmosférou. Na druhé straně Forcing to Forget sází na čisté vokály a melodiku, ale spíš než silný kontrast působí jako kousek vklíněný jen proto, aby se odškrtlo políčko „experiment“.
David Simonich za mikrofonem je živel, který táhne celé album. Jeho growly sahají k samotnému peklu, skřeky zní jako zvířecí běs a společně s rytmikou vytvářejí tlak, jenž posluchače doslova nutí k pohybu. Ano, někdy je jeho výkon až přehnaně intenzivní, jako kdyby chtěl ukázat všechno v každé vteřině, ale většinou funguje přesně tak, jak má. Hostující jména jako Will Ramos (Lorna Shore) nebo Jack Murray (156/Silence) přidávají barvu, i když jejich účast často nepřesahuje ozdobnou roli.
Síla celé nahrávky leží hlavně v tom, jak umí propojit brutální chaos s groovem, který strhává. Breakdowny jsou navrženy s chirurgickou přesností, blast beaty drtí, a když přijde zlom, pod pódiem by se musel zvednout i ten, kdo původně jen postával s pivem. Písně Sarkazein nebo Shrouded in Haze dokazují, že kapela umí napsat skladbu, jež není jen výstavou extrémních technik, ale má jasný tvar, náladu a schopnost zůstat v hlavě.
VERDIKT: 90 %
To Rid Myself of Truth je deskou, která bere deathcore a ohýbá ho k obrazu dnešní doby. Není to jen bezhlavé rubání – i když toho násilí je tu pořád dost. Je to album, jež chce víc než jen přinést další várku breakdownů. Chce být svědectvím, že i v extrémní hudbě je prostor pro inovaci, atmosféru a odvážné kroky. Ne vždy vyjde všechno na sto procent, ale jako celek působí deska sebevědomě a nekompromisně. Signs of the Swarm tady servírují soundtrack k chaosu, který nejen drtí, ale i fascinuje.