Obrázek k článku Skillet: Naše holky jsou větší a opravdovější rockeři než většina mužů
| Liv Boková | Foto: Jimmy Fontaine

Skillet: Naše holky jsou větší a opravdovější rockeři než většina mužů

Skillet jsou křesťanská rocková kapela, která je vzácně genderově vyrovnaná. Ačkoli manželský pár Koreay a John Cooperovi už se dostává do šesté dekády života, málokdo by to vzhledem k jejich mladistvému vzhledu i chování tipoval. V České republice mají na koncertech vždycky plno a nejinak tomu bylo při jejich vystoupení na Rock for People.

Před koncertem jsem měla možnost mluvit s frontmanem Johnem Cooperem, který zářil snad ještě víc než to slunce venku. Sálala z něj spokojenost, na koncert se těšil jako malý kluk, ale hovořil a jednal jako kultivovaný zralý muž.

Tentokrát jsme si nepovídali o muzice, ale o soukromí. Vítal otázky, na které neodpovídá často, nebo je dokonce dostal vůbec poprvé. Třeba na to, jak se jim se ženou daří čtvrt století společně fungovat v kapele i v soukromí. Prozradil, jestli má přátele mezi známými křesťanskými muzikanty a jaký je jeho postoj k nekřesťanům, jestli jsou dvě ženy v kapele výhodou či nevýhodou. A taky vysvětlil tu nejzákladnější věc: jak vznikl název kapely.

Ponořme se na úvod hluboko do historie kapely. Proč se jmenujete Skillet?

Víte, co to slovo znamená?

Ano, je to pánev. Proto jsem si říkala, jak jste k takovému názvu mohli dojít.

Vím, že to není nijak zvlášť intelektuální záležitost. Hned v začátcích kapely jsme tvořili tak, že jsme v naší tvorbě mísili různé prvky od různých kapel a umělců, kteří pro nás byli inspirací. Tam jsme vzali kytary, tam elektroniku, onde něco jiného. A bylo to právě jako přidávání ingrediencí na pánvičku při vaření. Tehdy někdo zahlásil: Johne, měli bychom se jmenovat Skillet. A já jsem reagoval, že proč ne.

Singl z aktuálního jedenáctého studiového alba Dominion.

Vy a vaše manželka Korey jste spolu přes dvacet let doma i v kapele. Klape vám to díky víře? Nebo spolu jako křesťané v podstatě musíte být?

Skillet letos existují 26 let a manželé jsme 25 let, před pár měsíci jsme oslavili výročí. Ano, je to dlouhá doba. Na turné spolu pořád velmi dobře fungujeme a doma taky.

Museli jste si nastavit nějaká pravidla?

Někdy je to těžké. Život v tourbusu a všichni ti lidé kolem. Musíte se naučit, jak se hádat, jak řešit klasické rodinné záležitosti, jak vychovávat děti. Myslím, že to zvládáme díky tomu, že oba milujeme muziku. Není mnoho žen, kterým by se líbil takový životní styl. Je to vlastně dost drsný a špinavý životní styl. Ale Korey věří v hudbu, já věřím v hudbu.

A víra v Boha?

Moc lidí to nechce slyšet, ale ano, moje víra má nepochybně velký podíl na tom, že jsme stále manželé, že jeden druhého milujeme a naše manželství je úspěšné. Lidem se to možná nezamlouvá, protože je to příliš o náboženství, ale ono nejde tu náboženskou část oddělit. Obecně to vidím tak, že láska je služba někomu jinému. Nejde o romantiku a všechny ty pohádky z hollywoodských filmů.

O co tedy jde?

U závazek, o důvěru, o to, že někoho miluji. No a pak žiju v duchu otázky: Co můžu udělat pro to, abych dnes učinil tvůj život lepším? V rámci služby druhému se děje něco magického, něco zázračného. Když sloužíte druhému člověku, činí vás to šťastným. Jste si bližší. Vaše vzájemné pouto je pevnější.

Takže je lepší dávat?

Přesně tak. To je jedna z věcí, které miluji na křesťanství. Jeho součástí je i to, že je lepší dávat než přijímat. A vlastně to v trochu pozměněné formě říká třeba i Paul McCartney v písničce The End od The Beatles: láska, kterou dáváš, je láska, kterou dostaneš. Takový je aspoň význam toho textu. Já myslím, že je to pravda. Co myslíte vy?

Souhlasím. Ale ta část o tom, že máme někomu sloužit, jde totálně proti současným přesvědčením o tom, jak pěstovat sebelásku či sebehodnotu.

U nás to ale funguje, jak jsem říkal, tak na tom jistě něco bude.

Gratuluji. Navíc vaše žena je pro kapelu ohromným motorem, a k tomu ještě vypadá tak o deset let mladší.

Naše bubenice Jen občas říká, že Korey je naše tajná zbraň.

Tím se dostáváme k ženskému elementu ve Skillet. Myslíte, že dvě ženy v kapele můžou zvýšit atraktivitu pro fanoušky?

Chápu, kam míříte. Nejsem si jistý, jestli to tak je. V Americe se na rokenrol určitě stále nahlíží jako na mužskou záležitost. Ženy v kapele tak můžou být pro nás spíš minus, protože když je tady máme, nejsme opravdová rocková kapela. Další věc je, že jsme částečně metal a částečně pop díky melodiím, které používáme a zní téměř klasicky. No a za třetí lidé vědí, že jsem křesťan, a to už pro ně vůbec není rokenrol. Dostáváme se k tomu, že řada lidí nás soudí, aniž by nás vůbec slyšela. Na druhou stranu naši fanoušci to, že máme v kapele dívky, milují. A jinak to ani nejde. Když je vidíte, ty naše holky jsou větší a opravdovější rockeři než většina mužů v kapelách. Taky je přirozené, že muži se rádi dívají na dívky v kapelách, protože jsou krásné.

Co nám z toho plyne?

Neřeším hejtry, je mi jedno, co o nás říkají lidé, jimž se nezamlouváme. Chceme pouze dělat muziku, ve kterou věříme my a naši fanoušci.

Myslíte, že vaši příznivci mimo Ameriku a v neanglicky mluvících zemích vnímají přítomnost křesťanství ve vašich textech?

Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Ať jsme v Americe, nebo například v Evropě, snažíme se být sami sebou. Naše texty vždy budou obsahovat sdělení vycházející z obsahu Bible a křesťanství, nicméně si myslím, že promlouvají ke komukoli, bez ohledu na to, jestli on sám je nebo není křesťan. Vlastně nám to i mnoho fanoušků píše. Můžeme však říct, že v Americe je přístup lidí takový, že vás snadno předem odsoudí, což se mimo Státy neděje, aspoň nemám ten pocit.

Proč to tak je?

Amerika se příliš řídí trendy. Musíte správně vypadat, říkat správné věci, správě zpívat. Všechno se tam strašně škatulkuje. Na Evropě miluji to, že fanoušci jsou velmi loajální. Například přijedete na Rock for People, máte tady na jedné stagi rock, na druhé death metal, na třetí alternativu, na další pop music. Tohle se prostě v Americe nenosí. Tam máte popový festival, rockový festival, metalový festival a striktně se to dodržuje. Vím, že nelze někoho nutit, aby měl rád vaši hudbu, ale lidé v Evropě vám dají šanci, a to se mi líbí.

Máte mezi křesťanskými muzikanty nějaké kamarády? Co třeba Head z Korn?

Dlouhá léta jsme se neviděli, ale ano, myslím, že můžu říct, že jsme kamarádi. Kolem roku 2005 jsme byli na společném turné, to už byl křesťanem, takže jsme hodně mluvili o víře, o životě na tour, o rodině, výchově dětí. Mám ho rád. A Korn jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Podle mě jsou nejlepší koncertní kapela na světě, pro mě číslo jedna, takže jsem zároveň jejich obrovský fanoušek, což je trošku vtipné. Brian je super chlap a je upřímný v tom, čemu věří. Myslím, že každý člověk by měl být upřímný a chovat se v duchu toho, čemu věří.

Bez ohledu na to, jestli je člověk ateista, buddhista, křesťan…

Mám rád upřímné lidi, protože s nimi dokážu vydržet a vycházet. Nesouhlasím s nimi. Nemyslím si, že to, v co věří, je pravda, protože pravda je to, v co věřím já, ale je v pořádku, že jsme rozdílní, pokud jsme v tom naprosto upřímní. Můžu tak mít v kapelách přátele, kteří jsou ateisté, a výborně spolu vycházíme.

Budou z vašich dětí muzikanti?

Je to skoro jako vtip, protože můj syn má rád klasickou hudbu. Miluje Beethovena a Mozarta například. Asi rebeluje proti nám, rodičům, tím, že odmítá rokenrol a poslouchá vážnou hudbu. Momentálně si nemyslím, že budou dělat muziku, ale jsou to úžasné bytosti. Velice inteligentní dobří lidé. A také talentovaní a kreativní, ale ne hudebně. Tak uvidíme.

Jsou s vámi teď na turné?

Tentokrát ne. Byli s námi mockrát a už tento výlet dobře znají. Chápejte, už jsou přece moc dospělí.

Kolik jim je?

Dceři je devatenáct a synovi je skoro sedmnáct. To je tak trochu jejich další projev rebelství.

Třeba někdy společně natočíte symphonic metalové album.

Kdo ví?

Seznamte se

Skillet jsou americká křesťanská rocková kapela pocházející z Memphisu, kde vznikla v roce 1996. Ze zakládajících členů v ní dosud působí pouze zpěvák a baskytarista John Cooper, další služebně nejstarší členkou v pořadí je jeho manželka Korey Cooper, kytaristka, klávesistka a vokalistka, jež se zároveň výrazně podílí na hudební tvorbě. Na bicí dříve hrála její sestra Lori, která ale po jedenácti letech skončila. Ještě před odchodem zaučila tehdy teprve osmnáctiletou bubenici a zpěvačku Jen Ledger. Druhou kytaru má na starost Seth Morrison. Skillet neúnavně koncertují, na kontě mají celkem jedenáct studiových alb. To nejnovější nazvané Dominion vydali v polovině letošního ledna. Jen má čtvrtým rokem sólový projekt, kde s ní hraje i Korey. A John spolu se Sethem stejně dlouho působí v bočním projektu Fight the Fury.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.