Sigur Rós: S Jónsim jsme prožili příšerná období. Kapela je jako mít dvě manželky

U téhle kapely bylo vždycky něco jinak, než je běžné. Exaltovaný vokál frontmana Jónsiho nenechá nikoho klidným, ať už zpívá islandsky nebo ve svém vymyšleném jazyce hopelandštině. Sigur Rós jsou sice už devět let bez nového alba, přesto vyjeli na halové turné, na němž se k nim po letech znovu přidal i klávesista Kjartan Sveinsson. Co v případě Sigur Rós znamená návrat ke kořenům?

Vy jste právě v Ósace. Jaké to pro vás je být znova na turné?

Vždycky jsme si vybírali dlouhé pauzy od turné i od nahrávání, takže nás covid úplně nerozhodil. Ale přiznávám, že od posledního alba už uplynulo tolik času, že je to netypické i pro nás.

Už je to devět let!

Ale na nových věcech jsme průběžně pracovali, jenže spoustu z nich jsme prostě zahodili. Ale zpátky k vaší původní otázce. Samotné hraní je teď v mnoha ohledech a z mnoha důvodů jiné. Ale i tak, když jsme se znovu postavili na pódium, všechno šlo přirozeně. Začali jsme si to znovu užívat. Přiznám se, že tak to u Sigur Rós vždycky nebylo.

Rád bych se ještě zastavil u té tvorby. Možná je to hloupá otázka, ale já měl vždycky problém vaši hudbu byť jen popsat. Jak to vypadá, když ji tvoříte?

Není to hloupá otázka. Během těch let jsme se taky několikrát snažili naši muziku nějak popsat a ne vždy se proto hledala vhodná slova. Ona totiž naše hudba není stejná, její charakter se mění s každým albem. Nedávno jsme se o tom v kapele shodou okolností zase bavili, když jsme chtěli popsat naše současné koncerty. Shodli jsme se, že pro ty platí, že je to pomalé, ale nahlas!

Sedne ten popis i na chystané nové album? Pokud vím, něco z něj už na současných koncertech hrajete.

Nechci ohledně nového alba zacházet do úplných detailů, ono se totiž prostě nějak seběhlo. Samotného mě to překvapilo. Dokonce by ho asi každý z kapely popsal jinak. Podle mě to bude introvertní a osobní nahrávka. Je hodně zahleděná do sebe, nepřináší žádné velké, extrovertní výbuchy. Když jsme se o tom bavili s naším klávesistou Kjartanem, popsal ji jako velice jednoduchou hudbu. Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem mu dát za pravdu. Není to zvlášť komplikované, ale zato hodně expanzivní. Celek, který ta hudba tvoří, je ohromný. A i když se toho v něm třeba neděje tolik, jeho detaily jsou zajímavé.

Takže tím hlavním u Sigur Rós zůstávají velké emoce.

Přesně tak. Cítíte to zevnitř. Musíte u toho myslet. Bude to spíš album k zamyšlení než k tancování.

Ty ohromné emoce jsou bytostně spojené s vaším frontmanem Jónsim. Jeho výraz i přístup je opravdu unikátní. Pamatujete si ještě, jak jste se poprvé potkali?

Bylo to ve škole. Já už tehdy měl kapelu s prvním bubeníkem Sigur Rós. Seděli jsme ve školním bufáči a on mi začal vyprávět o kapele, kterou viděl hrát a byla prý skvělá. Pak ukázal na jednoho chlapíka a říká: „Jo, to je jejich zpěvák, tamhle jde!“ A tak jsme se s Jónsim dali do řeči. Dali jsme se dohromady docela pomalu. On měl svoji kapelu, ale jak jsme se spřátelili, občas přišel na zkoušku za námi. Napadlo nás, že bychom spolu mohli zkusit napsat nějaké písničky nebo si jenom zahrát. Moc jsme o tom nepřemýšleli. Jenom jsme to tak nechali plynout.

Ale pak jste natočili první písně…

V té době ještě nikdo z nás neměl zkušenost s profesionálním nahráváním. Ale všimli jsme si, že nedaleko otevřeli studio zaměřené na mladé, začínající hudebníky. To bylo někdy v roce 1994, tehdy nás napadlo, že bychom to mohli zkusit. Až když jsme byli asi v půlce natáčení, řekli jsme si, že bychom tedy mohli být kapela a vymyslet si nějaký název. Stalo se to až v tom studiu v roce 1994. Ale už tehdy nám přišlo, že to, co děláme, zní úplně jinak.

Pamatujete si, když jste s tím poprvé vylezli před publikum?

Samozřejmě. Mám na to dvě vzpomínky. Úplně první koncert jsme hráli v malém městečku kousek od Reykjavíku. Hrála tam spousta místních kapel, měli jsme vystoupit a zahrát tři písničky. Víc jsme jich ostatně ještě ani neměli. Pamatuju si, jak jsme byli extrémně nervózní. Doslova se nám klepala kolena. Byli tam i nějací kluci našeho věku a pokřikovali na nás, že nás nenávidí. Slezli jsme z pódia a řekli jsme si, že už nikdy v životě hrát nebudeme.

K tomu ale nedošlo…

A to je ta druhá vzpomínka. V Reykjavíku jsme se dali dohromady s dalšími muzikanty, uspořádali pár vystoupení v okolí školy. Všechny kapely z Reykjavíku jako by tehdy žily ve společné bublině. Bylo jedno, jestli hrajete heavy metal nebo rap nebo glam rock nebo to, co my. Nikomu z nás na tom nezáleželo. Dělali jsme společné koncerty a hlavní bylo, že se hrálo. Někdy byli v publiku jenom členové ostatních kapel. Občas přišli lidi, které zajímalo něco nového. Byly to zajímavé časy.

Ale Sigur Rós z té bubliny vystoupili. Stali jste se mezinárodně úspěšnou kapelou. Co za tím podle vás bylo?

Když o tom dnes přemýšlím, nevycházím z údivu, že jsme to byli zrovna my. Na té scéně byla spousta jiných kapel, u kterých by to dávalo větší smysl. Spousta z nich taky měla svůj vlastní sound. Za tím, abychom se prosadili, byla spousta práce. Ale taky trocha štěstí. Pamatujete si kapelu GusGus?

No jasně.

Hráli velký mezinárodní koncert, my jsme zrovna vydali naše druhé album a oni nás pozvali, abychom jim dělali předkapelu. Nebyli jsme jediní, koho oslovili, ale okamžitě po tom koncertu se na nás upřela mnohonásobně větší pozornost. Začala o nás psát britská média, lidi z nahrávacích firem si s námi dávali schůzky, lítali jsme do Londýna, abychom se potkali s důležitými lidmi. Bylo to dost bláznivé období. Až zpětně si uvědomuji, jak se to všechno seběhlo rychle a jak to s námi nebylo jednoduché.

V jakém smyslu?

Byli jsme sice mladí kluci, ale chtěli jsme mít všechno pod kontrolou. Pečlivě jsme četli každý řádek smlouvy, zkoumali jsme každé slovo, aby nemohlo mít jiný význam. Mohlo to působit směšně, ale i takhle po letech mi přijde, že v něčem to smysl mělo.

Jednoduché to nebylo ani pro novináře. Když jsem se chystal na dnešní rozhovor, narazil jsem na docela šílené interview pro NPR, ve kterém je celá kapela, ale nikdo z vás nemluví! Co to bylo?

Já si ten den náhodou pamatuji docela dobře. I když to pro nás dopadlo dost špatně. Myslím, že jsme to mohli zvládnout lépe, ale mám pro to omluvu. Tehdy jsme poprvé hráli v Japonsku. Akorát jsme se vrátili, vylezli po dvanácti hodinách z letadla, motala se nám hlava a měli jsme jet lag. Bylo šest ráno a ani jsme neměli čas jít na chvíli do hotelu. Přímo z letiště jsme jeli na rozhovor. Jenom jsme tam seděli, koukali na sebe a nevěřili, co se to právě děje. Nikdo z nás nebyl připravený mluvit. Nebyli jsme úplně v povídací náladě.

A s odstupem času to vlastně mystériu kolem vaší kapely pomohlo.

To možná máte pravdu.

Když už je řeč o mystériu. Váš první koncert v Praze byl pro řadu lidí nezapomenutelný zážitek. Pamatujete si ho?

Spousta koncertů se vám časem rozmaže, zvlášť když jsou to dlouhá turné po Evropě nebo Americe. Ale na Prahu mám docela jasné vzpomínky, protože to město mám rád nejen kvůli koncertům. Jednu dobu jsem dokonce vážně uvažoval, že se do Prahy přestěhuji. Chtěli jsme si u vás se ženou pořídit vlastní byt, protože v Praze jsme dokonce strávili i naše líbánky. I proto se těším, až u vás teď po letech znovu zahrajeme.

S čím vlastně přijedete?

Když jsme začali tohle turné plánovat, každý si sednul sám u sebe doma a sepsal si písničky, které by podle něj stálo za to hrát. Rozhodli jsme se k tomu přistoupit velmi otevřeně. Všechny ty skladby jsme si poslechli a zkoumali jenom to, zda a proč by nás je bavilo hrát. Skončili jsme před bílou tabulí, na které bylo napsáno asi 86 názvů. To bylo trochu moc, protože koncert by trval tak šest hodin. Ale když jsme začali zkoušet, každou z těch písniček jsme prošli a naučili se ji hrát. A pak jsme to probrali.

A výsledek?

Popsal bych ho tak, že koncert je rozdělený na dvě části. Ta první je trochu větší výzva. Je to těžké, pomalé, hrajeme tam i nové songy, i když jsme ještě úplně nepřišli na to, jak je hrát. Na novém albu totiž bude hodně smyčců a ještě pořád si nejsme jisti, jak to uchopit naživo. Zatím je proto hrajeme v obnažené verzi. První půlka je tak náročnější pro nás i pro diváky. Druhá je oproti tomu lehčí. Není to jen pop, ale určitě je mnohem rockovější!

Vaše koncerty jsou pro posluchače velmi intenzivní a emocionální. Je to i pro vás na pódiu po letech stejné?

Když jsme tohle turné začali plánovat, hodně jsme mluvili o tom, že bychom rádi, aby koncerty měly stejnou náladu, jako když jsme začínali. A svým způsobem se to daří. Zrovna včera nám praskla struna v elektroakustickém pianu, které začalo vydávat dost podivné zvuky. A my jsme to neřešili a dohráli jsme písničku. Přišlo mi vlastně zábavné, jak se ten večer všechno začalo kazit. Pak jsem měl začít písničku, ale zjistil jsem, že mám rozladěnou basu. Tak jsem zastavil a naladil ji. Vím, že to jsou možná hlouposti, ale od téhle nahodilosti jsme se dost vzdálili. V jednu chvíli bylo na koncertech Sigur Rós všechno naplánované a nebyl prostor, aby bylo cokoliv jinak. Dnes je to uvolněnější a musím říct, že se mi to líbí. Je to jako chůze po laně. Něco se může zvrtnout. Je v tom nebezpečí. Je to svým způsobem návrat ke kořenům a já si to užívám.

To asi i díky vašemu klávesákovi Kjartanovi. Ten se do kapely vrátil po spoustě let. Jaké to bylo hrát znovu společně?

Když jsme přišli poprvé do zkušebny, zapojili nástroje a zahráli písničku, zůstali jsme v němém úžasu. Všechno znělo tak přirozeně, jako by se vůbec nic nestalo a Kjartan nikdy neodešel. Měli jsme pocit, že se vrátil chybějící element, který se nám nikdy nepovedlo nahradit. Byl to pro nás šťastný okamžik, bylo nám jasné, že teď už vše bude ok.

Jaké to je vlastně být v jedné kapele 28 let? Vy s Jónsim jste jediní, kteří to dali celou dobu…

Je to jako manželství. Jednou jste dole, jednou nahoře. Prožili jsme skvělé věci i příšerná období, kdy jsme spolu prakticky rok nemluvili. Oba dva jsme příšerní v tom si něco vyříkávat. Víme o sobě, že nejsme schopní o věcech mluvit. Radši to necháme být a jdeme pryč. Ale myslím, že jsme už oba dospělí a umíme se nad to povznést. Dnes už mezi sebou nebojujeme, i když spolu třeba nesouhlasíme. Občas je kapelu těžké skloubit i s naším rodinným životem, protože máš zkrátka dvě manželky. Řekli jsme si, že Sigur Rós budeme dělat, dokud to bude zábava. A když to zábava nebyla, měli jsme pauzu. A teď je to po letech zase všechno dobrý.

Co pro vás osobně bylo nejhorším obdobím?

Pamatuju si, jak jsme ze začátku nultých let pořád jenom koncertovali. Hráli jsme nonstop skoro tři roky v kuse. Já jsem tři roky neviděl svůj vlastní dům. To už na vás dolehne a něco vám to přehodí v mozku. Byly to ale i jiné věci, některá alba bylo těžké dokončit. Třeba naše závorkové album. Byli jsme nadšení, jak to dopadlo, složit ty písničky bylo docela jednoduché, ale to natáčení? To bylo peklo!

Ale ať nekončíme depresivně. Co je naopak nejlepší na tom hrát v Sigur Rós?

První, co mě napadne, je ta výsada, že můžu být v kapele, která hraje po celém světě. Právě teď sedím v Ósace v Japonsku a večer budu hrát koncert pro několik tisíc lidí. A oni přijdou, aby nás viděli, jak hrajeme písně v islandštině?! Haló, my jsme pořád jenom kluci z Reykjavíku! A teď tady děláme rozhovor ke koncertu v Praze, kam na nás taky přijdou lidi? To není běžné, ani normální. Je nám ctí, že to potkalo zrovna nás.