1.
Při tom rozhovoru s knihkupcem jsem si vzpomněl na své teenagerské roky. Psala se šedesátá léta minulého století. Odpoledne jsme sedávali na klandru, tedy na zábradlí na křižovatce mezi hlavní a vedlejší ulicí, a kecali o všem možném. Někdo přinesl tranzistorák, tedy přenosné rádio, a poslouchali jsme z něj hudbu. Mezi písničkami tam občas někdo něco žvanil, ale to se dalo vydržet.
Rádio bylo ještě na začátku devadesátých let jedním ze základních prostředků života mládeže. Plnilo zábavnou a informační roli. Velkou část informací o hudbě jsme měli z něj. Tehdy v šedesátkách se ve škole žáci každé pondělí přeli o tom, co bylo nového v Houpačce manželů Černých, která se vysílala na stále ještě vzácně dostupném VKV. Většině z nás stačily střední vlny a odpolední program, který byl určený mládeži. Obzvláštní hudební fanatici ovšem poslouchali Rádio Luxembourg čili Laxík nebo Svobodnou Evropu. Rušičky sice vymazaly z jejího vysílání zprávy, ale odpolední hudební pořady nechávaly být. Prý z úsporných důvodů, říkalo se. Spotřeba elektřiny na rušení bývala obrovská. Ještě v devadesátkách si zpočátku lidi nahrávali vysílání prvních soukromých rádií a stanice soutěžily, kdo dříve nasadí nový singl Michaela Jacksona.
Československá televize měla v šedesátých letech jen jeden černobílý program a většina občanů této země u ní trávila veškerý volný čas. Říkalo se s nadsázkou, že se v některých domácnostech televizí i vytápí. Vysílání končilo o půlnoci státní hymnou. Druhý televizní program státní televize přišel až 10. května 1970. V průběhu devadesátých let se zrodilo několik dalších stanic a většina z nich měla své hudební pořady. Hudební hitparáda Eso na Nově přitom patřila mezi nejúspěšnější televizní programy vůbec a moderátorka Tereza Pergnerová to dotáhla na symbol generace.
A to tu ještě od poloviny osmdesátek byly k zachycení satelitní hudební televizní stanice MTV a VH1. Na každém domě vyrostly satelitní antény jako houby po dešti. Bez těchto stanic neexistovala skoro žádná kavárna. Hudební televize prožívaly obrovský boom.
2.
Píše se rok 2024. Česká republika, už bez Slovenska, má oficiálně měřených 12 celoplošných a 73 lokálních rozhlasových stanic. Jsou tu tři televizní hudební kanály Óčka, pět soukromých terestrických kanálů a nespočet kabelových a satelitních stanic.
To všechno zní skvěle, ale…
Podle údajů Mediaprojektu v polovině roku 2008 poslouchalo rádio týdně 860 tisíc (z toho každodenně 581 tisíc) posluchačů ve věku 12 až 19 let. Ve stejné době o patnáct let později, tedy v polovině roku 2023, to bylo už jen 661 tisíc posluchačů týdně či chcete-li 298 tisíc posluchačů denně. To je o pětadvacet procent méně příležitostných a skoro polovina méně věrných posluchačů Generace Z.
Televizní organizace ATO zabývající se výzkumem sledovanosti sice podobný typ výsledků nesděluje, ale mnoho se dá vyčíst z jejich oficiálních zpráv. Z nich vyplývá, že cílová skupina 15–24 let sledovala v roce 2016 televizi v průměru jednu a půl hodiny denně, v roce 2019 sledovanost klesla jen na jednu hodinu a informace z února 2024 mluvily už jen o pětačtyřiceti minutách. Kolik z toho bylo z vlastní vůle a kolik proto, že mladí byli náhodou zrovna při tom, když se na telku dívali rodiče, to se nedá vysledovat. Pro srovnání – Generace Y (dnešní 25–34 let) strávila ve stejném období, tj. v únoru 2024 „u bedny“ něco pod dvě hodiny a celostátní průměr pro všechny diváky od patnácti let činí 3,39 hodiny. A když padla zmínka o hudebních televizích, tak hudební televize se na sledovanosti všech stanic dohromady podílely jen 0,32 %.
Mainstreamová média jsou tedy na ústupu. Pravda, těžko odhadnout, co bude dělat Generace Z za deset let? Změní se v ní věkem a pozvolným usazením poslechovost a sledovanost? Nebo zůstane u svého a definitivně rezignuje na rozhlas a televizi? Nás ale zajímá současnost. Co se stalo, že dochází k tak silnému poklesu zájmu o klasický rozhlas a televizi? A co to s sebou přináší?
3.
Rádio není jen zvukovou kulisou nebo prostředkem na vytváření určité nálady. Je i rychlým a pružným nosičem informací. Právě proto bylo důležitým mezičlánkem mezi vydavatelem a příjemcem. Pojmenovávalo produkty, které posluchače zaujaly, představovalo hudební novinky. Budovalo svět, který se rozprostíral kolem hudby. V průběhu posledních šedesáti let tuto funkci pozvolna ztratilo. V mnohém si za to může samo, v mnohém je to následek změněného charakteru hudební produkce.
Prvním problémem jsou písně jako takové. V průběhu let se vytvořily skladatelské a aranžérské postupy, které dokázaly prodloužit životnost písně. Na konci šedesátých let byla životnost písničky zhruba dva měsíce. Potom jí už měli všichni dost a trvalo hezkých pár let, než publikum některé z nich vzalo znovu na milost. Dnes se píší skladby, jejichž životnost je mnohem delší. Daleko déle trvá, než si jich posluchači všimnou a doznívání popularity trvá půl roku, nebo dokonce i déle. Vývoj hudby se tím zpomalil. Rádio není nafukovací a proč z programu vyhazovat písně, které ještě většina chce?
Zmizel moment překvapení. Dnešní hitová píseň je dokonale vykalkulovatelná. Ví se, jak dlouhá má být předehra, kdy má přijít refrén, jak má být dlouhá a jak má skončit. Jsou známy desítky osvědčených aranžérských postupů, je dobře známo, jaké rejstříky kytar nepoužívat, když chcete mít úspěšnou skladbu, která navíc dlouho vydrží. Každý producent má přehled, co právě letí. A máte hit. Jenže je to nuda a najednou zjišťujeme, že o nové věci je mnohem menší zájem, než tomu bývalo dřív.
Ono by to ještě nějakou dobu vydrželo, kdyby navíc ve střední generaci do hry nevstoupila ještě silná dvojka. Ale ještě předtím, než ji pojmenujeme, si musíme uvědomit, že na začátku devadesátých let poslouchalo rádio v autě asi sedm procent všech posluchačů. Aut přibylo a jejich vybavení se zlepšilo, takže dneska jsme už na čtyřiceti procentech. A dopravní informace jsou stejně důležité jako hudba. Doma posloucháme jen ráno, když se motáme od postele k odchodu do práce, odpoledne už jen výjimečně a v noci skoro vůbec.
Takže kdo je silná dvojka? Kombinace Spotify a Waze. V rádiu vám hudbu předkládá hudební redaktor. Ví docela přesně, co chce většina posluchačů, a podle toho ji vybírá. Ale nikdy se netrefí do sta procent. Největší machři zvládnou nějakých šedesát až osmdesát procent. Co člověk, to trochu jiný vkus. Spotify má oproti rádiu tu výhodu, že člověk si na něm může naprogramovat hudbu přesně podle svého vkusu nebo nálady. Nic jiného navíc. A Waze je zase aplikace, která vám sděluje okamžitě, co se děje nejen na území celé republiky nebo našeho kraje, ale rovnou v ulici nebo na silnici, kterou zrovna jedete. Dvě nejsilnější zbraně rádia jsou tak odstřeleny. Zbývá zábavný moderátor. Ale kolik takových je? Nebo ho v budoucnosti AI odstřelí. Jo, a ještě zpravodajství. Mimochodem, nastupující Gen Z z něj čerpá informace zhruba ze tří až devíti procent.
Takže Generace Z neposlouchá rádio, protože je přilepená k mobilu, a jak je z výzkumů známo, když hudbu, tak z YouTube (to je na rozdíl od Spotify úplně zadáčo), když zprávy, tak sociální sítě, v lepším případě zpravodajské online portály.
Gen Z je tedy úplně mimo a Generace Y pomalu vstupuje do éry Spotify/Waze. Rádio jako takové už zbývá jen pro starší ročníky. Televize je ale nemenší malér. Zvláště v oblasti hudby.
4.
Televize, zvláště pak ty hudební, přinesly navíc ještě vizualizaci hudby. Videoklip dal v osmdesátých a devadesátých letech písním nový rozměr. Ubral sice na fantazii, kterou samotná hudba přináší, a tím i na emocích, protože zvuk je mnohem silnějším nositelem emoce než obraz, ale na druhou stranu dal písním konkrétní obsah či děj nebo výrazně posílil roli interpreta jako sex symbolu, což pro mnohé bylo odjakživa důležitější než to, co ti hoši (či dívky) hráli a zpívali.
Bez klipu to dneska nejde, ale někdy se zdá, že všechno dobré v tomto oboru už bylo vymyšleno. Až na pár špičkových záležitostí narostla snaha udělat klipy co nejlevnější. Snímky se proto hemží záběry hezky ustrojených chlapců a děvčat, prolínanými obrázky kapely, markýrující někde na pódiu, že hrají dotyčný song. To – mám-li být upřímný – každá počítačová hra snadno převálcuje. Hudba je tam taky a divák je navíc aktivně vtáhnut do děje.
A jsme u kořene problému podobnému tomu rozhlasovému. Na YouTube si můžete přehrávat klipy podle svého uvážení, a ne podle toho, co vám vybrali v televizi. Chcete-li, najdete tam taky rozhovory se svými hudebními idoly, různé žebříčky nebo kanály podle svého gusta. A navíc nemusíte civět doma do obrazovky a můžete si to pouštět v laptopu, tabletu či telefonu na klandru, kde už ale dneska sedíte sami, protože ostatní kamarádi sedí někde jinde a píšou si s vámi, když se jim zachce.
Problémy hudebních rádií a televizí jsou součástí přeměn pop kultury v posledních dvaceti letech. Pro starší generaci, která vyrostla ve 20. století, mohou působit až depresivně, ale nová kultura bude stejně funkční jako byla ta, která patřila k postbeatlesácké generaci. Nová média nabízejí nové formy komunikace, do níž často aktivně vstupuje příjemce sám. Jen kolik komentářů najdeme třeba pod jednotlivými klipy na YouTube! Kolik interpretů, kteří se ani nedostanou do rádií, tam má desítky milionů zhlédnutí! A jaká lidová tvořivost se objevuje na TikToku!
S nástupem hudebních portálů přichází – zvláště pro starší generaci – jistá nepřehlednost. Odumírají informační zdroje. Rádia nebo televize sdělovaly, co je nového, co vyšlo, co se hraje. Hudební portály jsou mnohem chaotičtější. Posluchač s nimi pracuje úplně jinak, nechá se unášet automaticky generovanou nabídkou…
Pojmy „YouTube Artist“ nebo „TikTok New Star“ už zdomácněly. Ale ta stará média si určitě najdou nový prostor. Když přišla televize, psalo se o konci rádia. Rádio se zreformovalo a bez problémů přežilo. Když přišly streamingové TV jako Netflix nebo Disney+, hovořilo se o konci kin. A kina jedou dál. S digitálními čtečkami se psalo o konci klasických knih. Zatím se to ani zdaleka nesplnilo. Hovoří se o konci hudby tak, jak ji známe, a přesto domácí i zahraniční kanceláře IFPI hlásí v roce 2024 výrazný nárůst zisku hudebních vydavatelů.
A teď do toho všeho vstoupí AI a co se stane, to nikdo neví. A nepomohou žádné regulace. Lidská vynalézavost je vždycky rychlejší než právo.