Proč je ten příběh pozoruhodný? Protože ZINKA není jen hudba, ale i terapie, introspektivní deník a zpověď. Povídali jsme si nejen o albu, ale i o tom, kým Terezie Kovalová, holka známá z koncertních pódií i titulek lesklých časopisů, vlastně je.
Předtím, než se ponoříme do vašeho sólového debutu, bych vás rád trochu představil těm, kteří o vás třeba ještě neslyšeli. Vyrostla jste v hudební a divadelní rodině, od pěti let jste hrála na klavír a zpívala, ale nakonec zvítězilo violoncello. Vzpomenete si, jaké byly vaše první hudební kroky a co vás přivedlo právě k cellu?
Violoncello je milovaný nástroj mojí maminky. Když jsem hrála na klavír, tak jsem měla úplně svatou učitelku paní Kukalovou, která mě potom i doprovázela jako korepetitorka na soutěžích. A ona zpozorovala, že na to, jak jsem muzikální, můj vývoj v klavíru nepostupuje tak rychle, jak by měl. Probírala to s mojí mámou a nějak došly k tomu, že jsem přeučený levák na praváka, a taky ke změně nástroje.
Řekla jste si o cello?
Vůbec! Tehdy ještě holt nebyla doba, kdy byste se ptali dítěte, co vlastně chce dělat. A tak mi máma vybrala nástroj, který ona sama milovala a který jsem já pak ze startu úspěšně a veškerou silou nenáviděla. Po roce mě poslali na největší celostátní soutěž u nás, na Prague Junior Note. Pamatuju si jako dneska, jak tehdy máma někomu říkala, že vůbec neočekávají, že bych se snad mohla jakkoli umístit. No a já to vyhrála. A tím začala celá ta krasojízda.
Začalo vás to díky úspěchu bavit?
Až teď zpětně můžu díky letům terapie a asistované psychedelické terapie říct, co se mi podařilo rozklíčovat. Že jsem vyrůstala v kombinaci toho, že mi to na jednu stranu pozoruhodně jde, ale na druhou stranu mě hrozně nebaví cvičit. Ale byla jsem taková malá vychcaná sviňucha, protože mi to prostě šlo, a tudíž jsem tolik cvičit nepotřebovala. Současně se mnou nic jiného nedělalo to, co se mnou dělala hudba, nic mi nedávalo tu energii. Přitom jsem ale dělala něco, co jsem vlastně nechtěla, nevybrala jsem si to. Jenže právě díky tomu hraní jsem měla pozornost od svých rodičů, kterou jsem potřebovala. Zní to komplikovaně, ale byla to vlastně taková kombinace nenávisti a lásky k hudbě současně. Postupně jsem ovšem s tím nástrojem rostla, ale jak už to tak bývá, když člověk přijde do puberty, začala jsem zkoumat, kde jsou hranice. Když mi bylo nějakých dvanáct třináct, tak jsem i na dovolenou jezdila s nástrojem. Netušila jsem, co to je volno. Přestávalo se mi líbit být konstantně v tom drilu.
Promiňte, že vám skáču do řeči. Říkáte, že jste i na dovolenou jezdila s nástrojem. To jste musela, nebo už chtěla, protože se to už ve vás zlomilo a převážila láska k nástroji?
Nezlomilo se to, ještě ne, ještě dlouho ne. Musela jsem, protože prostě jsem cítila, že mi to dává pozornost ze strany, ze které ji potřebuju, od rodičů. Ale zároveň jsem si začala připadat jako cvičená opička. V tom období mi současně diagnostikovali Scheuermannovu chorobu, při které tak rychle vyrostete, že se vám úplně zkřiví páteř, dokonce jsem musela nosit kovový korzet… Prostě jsem moc rychle chtěla vyrůst. Hrozně mě to bolelo a vůbec jsem neuměla nikomu vysvětlit, co se ve mně děje. Tehdy jsem kvůli tomu i utekla z domu. Zpětně už to vnímám tak, že jsem byla neurodivergentní dítě, kterému nikdo neukázal, jak komunikovat, co se děje uvnitř, jak zpracovávat emoce. A taky jak mluvit s ostatními, jak jim třeba říct, že něco nechci. Do toho mi rodiče koupili mistrovské cello za hodně peněz. Takže další závazek. Pak jsem vyhrála konkurs na svůj první sólový koncert s Janáčkovou filharmonií v rámci cyklu Jeunesse Musicales…
To všechno se odehrálo v jednom roce?
Ano, přelom dvanáctého třináctého roku. Ale to není všechno, jednou mě z vystoupení s filharmonií odvezli do nemocnice, kde zjistili, že mám poruchu štítné žlázy. Proto jsem také během týdne zhubla skoro 10 kilo. Když se na to zpětně dívám optikou psychosomatiky, tak u žen se často dějí autoimunitní onemocnění ve chvíli, kdy prostě jdou hodně proti sobě. Kdy dělají, co úplně nechtějí. Ale současně mě to vystupování s filharmonií přesvědčilo o tom, že ani přes to všechno neznám nic podobného, co by se mnou dělalo to, co to hraní. Speciálně, když vystupuješ jako sólista a za tebou je stodvacetičlenný orchestr a doprovází tě. To byl pro mě tehdy neznámý a neskutečný typ energie.
Jak jste si s tím poradila?
Postupně jsem spěla k tomu, že půjdu studovat konzervatoř. S přípravou se prolínala období, kdy jsem byla dost nemocná. Já jsem vlastně byla často nemocná již od dětství. Což ve chvíli, když máte studovat školu, na které musíte mít čas na cvičení, není úplně ideální. Také se to na konzervatoři projevovalo. Musela jsem opakovat ročník, protože během prvních tří let jsem byla tak nemocná, že jsem tam reálně odchodila jen rok a půl.
Vyšli vám vstříc?
Můj pan profesor Hanousek, což je taková naše cellistická legenda, velice rychle pochopil, že jsem evidentně asi trošku jiná než ostatní. Dohodil mě jako záskok skupině Apatheia, což je taková alternativně psychedelická rocková kapela, která potřebovala natočit cello. Také jsem tehdy spolupracovala na moderním baletu s tanečnicemi ze skupiny Stres ve Vřesu Vřesina, což byl takový zárodek toho, co jsem později dělala pro bratry Bubeníčky. No a potom jsem se přes svého tátu a Aleše Bajgera dostala k Vladivojně, která tehdy sháněla někoho na akustický koncert a moc chtěla cello. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. A zpětně si myslím, že mě na to ani nikdo nemohl připravit.
Zkuste mi to popsat…
Přišla jsem do bytu, který nebyl moc odlišný od toho, kde jsme dnes. Exploze barev a umění – jen mezi tím Vladivojna v sametových citrónových kalhotách u počítače. A úplně mě přijala, což nebyla věc, kterou jsem zažívala často. Speciálně když jsem šla na konzervatoř, tak jsem doufala, že se ta společenská ostrakizace, kterou jsem zažívala na základní škole, protože jsem byla hmatatelně jiná, změní, že budu konečně na škole, kde budu mezi svýma a že mi budou víc rozumět. Ale ono to bylo v něčem ještě horší, protože ten cyklus s filharmonií, který jsem hrála, to byl často sen mých spolužáků, aby tím zakončili školu. A já jsem to absolvovala dva roky před tím, než jsem na tu školu šla! Do toho jsem byla autista, v chování úzkostný blbec, neuměla jsem se vyjadřovat. Ale Vladivojna to vůbec neřešila, ji zajímalo něco úplně jiného. Ji zajímalo, co jsem schopna do toho dát, a bylo pro ni důležité, že mi nemusí nic vysvětlovat, že to slyším. Takže následovaly dva roky, kdy jsem s ní trávila hodně času u nich doma. A bylo to super. Byl to takový vhled do života, který jsem chtěla mít. Taková moje vlastní svoboda.
https://www.youtube.com/watch?si=MMGTYvwh-etuX62X&v=fbaUPieBEFU&feature=youtu.be
Tady bych si do toho příběhu dovolil vstoupit další otázkou. Chápu správně, že tehdy přišel váš přechod od klasické hudby k ostatním žánrům – k alternativnímu rocku, k experimentální muzice a podobně. Inklinovala jste k tomu už před tím?
Ten přechod byl vlastně dost organický, i když signály určitě byly už od začátku. Ale spíše to vycházelo z toho, že klasická hudba má poměrně přísné parametry, jak ji má člověk hrát. Naopak v jiných žánrech hudba vzkvétá s individualitou. Je pravda, že nejslavnější instrumentalisti klasické hudby jsou zřetelně poznatelní na první dobrou, když mi někdo pustí Maiskyho nebo Roztropoviče, tak okamžitě poznám, kdo hraje. Ale zároveň se mi reálně stalo, že když jsem se připravovala na AMU, kam mě teda nevzali, tak mi můj profesor Petráš řekl, že nemám šanci, že jsem přílišná individualita. Radil mi, že jestli budu mít čas potom porotě vysvětlovat, proč to tak hraju, ať to klidně udělám.
Takže vaše přílišná individualita byla v klasické hudbě spíše na škodu, ale v období s Vladivojnou se začala hodit…
Ano, ale zároveň se dělo i něco, co nikdo moc neviděl. My lidi jsme extrémně vizuální bytosti a většinou dáme na to, co vidíme. Já sama sebe vnímám jako pankáče, který hulí a miluje science fiction. Ale lidi mě vidí jako modelku/učitelku za cellem. Nikdo však netuší, co za tím je. Že něco hledám. Že hledám, kde v tom všem jsem vůbec já? Do toho jsem měla hroznou sociální úzkost z toho, že jsem byla tak dlouho mimo kolektiv. Pokaždé, když jsem byla v nějaké skupině, jsem se cítila divně, out of place. Takže i proto se mi často stávalo, že někdo se na mě obrátil, že po mně něco chce, a já to automaticky brala, že jsme jako hned kámoši a že je mezi námi nějaký vztah. Takže se stávalo, že ten člověk mě třeba jenom chtěl využít nebo že to prostě nebylo takové láskyplné, jak jsem si myslela.
Narážíte asi na některé z řady vašich spoluprací. Opravdu jste vždy muzice, do které jste vstupovala se svým nástrojem a se svojí osobností, věřila, nebo něco z toho byl třeba jenom kšeft?
Málo z toho jsem brala jako kšeft. Většinou jsem byla vůbec ráda, že se ti lidi na mě obrací a že mají ke mně tu důvěru. Moc neřeším žánry. Jde mi o to, jestli mě to baví nebo ne. Hudba mě baví všeobecně, takže málokdy jsem řekla ne. Plus jsem měla pocit, že když budu říkat ne, tak mě nebudou mít lidi rádi a zase mě vyoutují z kolektivu. To je taková jednoduchá optika, která tam rozhodně byla přítomná. Když už někomu stojím za to, že si mě vůbec všimne, tak přece nebudu říkat ne. Ale ano občas se to určitě i tak stalo.
Těch spoluprací potom bylo opravdu hodně. Pominul jsem práce na hudbě k filmům nebo k divadelním představením, ale když jsem se snažil je spočítat, tak jsem u čísla 50 přestal…
Tam jsem také skončila. V roce 2015 jsem dosáhla padesáti, takže stejného množství jako Jaco Pastorius, a byla jsem spokojená. Teprve letos jsem to od té doby znova spočítala a je toho fakt hodně, až se to mně samotné nechce věřit…
A které z těch projektů, na nichž jste se podílela, nebo možná ještě dneska podílíte, pro vás byly nejdůležitější?
Vladivojna určitě. Zvíře jménem Podzim bych také jmenovala. Calm Season pro mě byl taky hodně důležitý projekt. Mrzí mě, jak skončila spolupráce s Republic of Two, tam to byla taková nešťastná kombinace více věcí. A rozhodně David Stypka. To byla třeba zrovna ta spolupráce, která začala jako kšeft. Mně zavolali ze SinglTonu, že mají nějakého umělce z Frýdku. Jela jsem tam a měla jsem zrovna vztahově hrozně blbé období. Dodnes si pamatuju, jak mi tam Martin Ledvina pustil: „Budu se dívat, jak vstáváš a jdeš, rovnáš si záda, čistí tě déšť.“. A já jsem se v tom studiu zlomila a říkala jsem si, že to normálně nedám. Po tom natáčení jsem si vyprosila Davidovo číslo, zavolala mu, řekla jsem mu, že nevím, co se stalo, ale že bych u toho ráda byla. Že když bude někdy chtít, tak já si tam ráda zahraju. Já se občas setkávám s tím, že někdo říká, že lezu lidem do prdele, že se všude seru. Ale reálně já jsem před tím nikdy za nikým nešla, že v něčem chci být. Ty lidi chodili za mnou. Ale David byl výjimka. Když měli prostor a nějaké peníze navíc, tak mě pak zavolali. Takže jsem byla takový bonusový člen Bandjeez.
Hudební kariéru by vám mohl leckdo závidět. Soukromý život ale nebyl procházka růžovým sadem…
No to nebyl. Opakovaně jsem narážela na to, že jedna z nejdůležitějších životních lekcí je vědět, kdy máš odejít. A to, že když si člověk myslí, že něco je láska, nutně neznamená, že to je láska. To se hodně pojí s tou neurodivergencí. O autistech a ADHD lidech se dá říct, že jsme extrémně naivní. Takže jsem narážela na to, že jsem si do vztahů něco projektovala, a opět i na to, že se nevidím tak, jak mě vnímají ostatní. Pořád jsem se v tom nějak hledala. A ty vztahy to tak nějak potvrzovaly, že jsem jednoduchý terč na manipulaci. Bohužel to bylo amplifikováno tím, jaký život jsem vedla. Ve chvíli, kdy práci věnujete úplné maximum, potom váš radar těžko zachytává, co se kolem vás děje. Ještě když na to nejste připravená. To byla jedna pecka za druhou. Ale já v tom rozhodně taky nebyla svatá. Taky jsem udělala spoustu bot.
Takže potom přišla antidepresiva, mikrodávkování psychedelik a podobně?
Antidepresiva jsem nikdy nebrala. Je však potřeba říct, že je považuji za velice důležitý vynález lidstva. Měla jsem ale víc přátel, kteří antidepresiva brali, a byla jsem svědkem toho, že hledali tu správnou kombinaci celá léta. To mě děsilo. Takže jsem tomu nedůvěřovala. A žila jsem v takové iluzi, že když je člověk dostatečně inteligentní, že je schopný si pomoci sám. Což je skvělá iluze. Ale ono to nějak úspěšně hnilo uvnitř, dokud nezačal covid. Až covid tomu dal, stejně jako spoustě jiným lidem, výraznou tečku. Vyhořelas, rozpadá se ti vztah. Uvědomila jsem si tu setrvačnost, s níž zůstávám u věcí, které už tolik nedávají smysl. No, takže až s covidem přišel ten microdosing. Ale to až potom, co jsem začala natáčet svoji desku, protože my jsme ji začali natáčet měsíc před tím, než zavřeli hranice.
Mohu to tedy chápat tak, že práce na albu pro vás měla i terapeutický účinek?
Určitě. Dospěla jsem k tomu, že dělat konečně svoje vlastní věci může být součástí řešení toho mého problému.
Covid je za námi, album je hotové, kdo je dnes po tom terapeutickém procesu Terezie Kovalová? Když budu parafrázovat slova z textu skladby Pružina, je spíše peříčko schoulené do sebe nebo napružená ostrá pružina připravená všemu čelit?
Já jsem potápěč v hlubinách. To byl i důvod, proč jsem nakonec šla do rozvodu. Protože přesto, že můj ex-manžel je hodný chlap, tak on to má raději na povrchu. A já prostě jsem, jak to říkal Roger Daltry z The Who, I‘m the seeker.
Moje otázka spíše směřovala k tomu, jestli už je to lepši?
Rozhodně je to lepší. Bylo to náročných pár let, protože psychedelika sice jsou skvělé nástroje, ale není to jako samoúčelný lék, který vyřeší všechny problémy naráz. Takhle to nefunguje. A je důležité to takto říkat. Mají potenciál obrovské změny, ale zároveň tu práci za člověka neudělají. Takže je to v podstatě taková neustálá cesta za hranou, balancování mezi hledáním toho, co a kdo jsi, a bytím v pohodě s tím, že třeba stoprocentně nevíš, co teď jsi. Pro mě to bylo spíše znovuobjevování, proč jsem byla vychovávaná jako sólista a proč jsem dlouho upozaďovala svoje světlo v sobě a skrývala ho před ostatními.
Takže tím albem to světlo pouštíte ven?
Doufám. Doufám, že bude mít šanci zářit pro ostatní. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kde je ten průsečík toho, co to pro mě znamená, a proč má smysl to dělat. Hledám lehkost bytí v těch negativních emocích, které se šíří daleko rychleji než ty pozitivní a hůře se jich zbavujeme. Každý jsme zažili něco, co nám ublížilo, ale co nás, když jsme byli nuceni to překonat, nějakým způsobem posílilo. Ta naše zranitelnost, ta křehkost, ta je v životě vlastně moc důležitá. A nesmíme se jí bát. Jak to vnímám, jedním z důvodů, proč tu máme rostoucí mladou generaci incelů, je to, že se tak moc bojí té křehkosti, té zranitelnosti, která je ale zároveň extrémní síla.
Přijde mi, že ta sdílená zranitelnost, to, že se můžeš setkat s někým, koho neznáš, a můžete spolu sdílet něco, co jste zažili, je jedním z největších hybatelů v životě. Moje zkušenost je taková, že když hraju, a speciálně když hraju svoje věci, vnímám, že ta hudba právě tohle otevírá ostatním. Takže to album je taková nabídka posluchačům k dialogu s mým životem.
Není úplné běžné, aby violoncellistka přišla se sólovou deskou, s vlastním zpěvem a vlastními texty. Neměla jste z toho strach?
Ve spoustě věcí je můj mozek úplně na prd, ale jeho obrovský benefit spočívá v tom, že pokud se k něčemu rozhodnu, tak už to moc neřeším. Navíc asi mohu říct, že jsem v tom, co dělám, dosáhla nějaké, řekněme, úrovně mistrovství, takže by mi nedávalo smysl, kdybych natočila svoji první desku a udělala to bez cella. A jelikož současně miluju elektronickou hudbu, tak mě fascinovala představa exploitovat ten nástroj do maxima a zkusit na něm postavit elektronickou desku, která je vlastně akustická. Což se myslím skvěle povedlo, a to i díky tomu, že Jonatán Pastirčák, jeden z producentů alba, sám na cello hraje. Takže jsem nad tím moc nepřemýšlela. Já jsem přemýšlela spíše nad tím, co to dá mně. Jestli mě to zbaví toho pocitu prázdnoty, který jsem objektivně vnímala. Nemůžu říct, že ta prázdnota je stoprocentně pryč, ale rozhodně už v ní kvete nějaká zahrádka.
Album ZINKA je postavené na violoncellu, které je leckdy podáváno netradičním způsobem, obsahuje tracky s anglickými texty, tracky s českými texty i čistě instrumentální skladby a je žánrově hodně rozkročené. Od postupů, které by člověk čekal spíše u klasické hudby, až k současné experimentální elektronice. Byl to záměr, ta hudební a vlastně i jazyková barevnost alba?
Vlastně ano, já jsem chtěla, aby to album bylo mnohovrstevnaté a aby bylo pro všechny. A do jisté míry s tím souvisí i ty dva jazyky v textech. Já si pamatuji roky dozadu, když jsem začala hrát se Southpaw, Jirka Burian řešil, že by si udělal dvojalbum česky a anglicky a lidi ho od toho odrazovali, že to není dobrý nápad. A já, když jsem o tom přemýšlela, jsem si řekla, že to je naopak skvělý nápad. Že ta mnohovrstevnatost, ať již hudební, nebo textová vlastně jenom popisuje moji hudební kariéru. Já jsem už dělala v podstatě všechno, co se dalo, myšleno žánrově. Prostě když nezapadáš do žádné kategorie, tak si vytvoř svoji.
Jste primárně cellistka, a i když zpívat jsme vás už také v některých projektech slyšeli, teď poprvé zpíváte sólově sama za sebe. Byla to pro vás velká změna?
Bylo to hrozné. Od dětství mě přesvědčovali, abych zpívala, a já nenávidím, když mě někdo do něčeho nutí. Zazpívala jsem si i s filharmonií, mám vystudovaný jazz i operní zpěv. Ale když nevíte, co jste, tak jak můžete vůbec být pěvecký frontman? To můžete být dobrý zpěvák, jak chcete… Celé se to do desky propsalo v tom, že když už jsme měli za sebou několikátou seanci a bylo jasné, že to spěje ke zpěvům, tak jsem se úplně zasekla. Tolik jsem se bála, protože za ty roky jsem čas od času narážela na to, že mě kolegové hanili za to, jak zpívám, za to klasické vzdělání. Mně to dost ubližovalo, protože klasické vzdělání jsem dostala ne proto, že bych ho chtěla, ale proto, že jsem k němu byla přesvědčena. Ale na druhou stranu, protože Jonatán a Aid Kid v sobě mají tu pevnou křehkost, tak jsem věděla, že jestli někoho budu poslouchat, budou to oni. Přesto jsem se, když se zpěvy začaly natáčet, prostě úplně zlomila a nebyla jsem schopná ani dopsat texty. Byla jsem zaseknutá a potřebovala jsem se odseknout a to odstartovalo takovou moji výpravu za Alejandrem Jodorowským...
Jak vím, o té výpravě bude knížka, kterou píšete.
Ano, bude o tom knížka. A vtipné je, že Jonatán byl jeden z těch, kdo to trošku inicioval, protože když jsem s ním měla první schůzku, četl Psychomagii od Jodorowského. V té době jsem znala Jodorowského jako režiséra, ne jako spisovatele a už vůbec ne jako terapeuta. Abych to zkrátila, nakonec jsem si tu knížku koupila a přes řadu bizarních událostí, možná nějakých znamení, což odkazuje na skladbu Signs, jsem dospěla k rozhodnutí, že se s ním musím setkat. Protože jsem byla zaseknutá a nevěděla jsem, jak z toho ven a potřebovala jsem od něj prostě něco slyšet. Třeba radu. Nevím. Nakonec jsem se za ním dostala až do Paříže a on mi řekl, že nechápe, co tam dělám. Vždyť jsem umělec. Proč já ho potřebuji? Že jediný, kdo to nevidí, jsem já. No, a když jsem se vrátila z Paříže, tak jsme o pár měsíců později s Aid Kidem jeli do Bratislavy za Jonatánem a dotočili jsme všechny zpěvy. Takže to pomohlo a nejen to. Vyrůstala jsem v tom, že svět je fantastický. Že je v něm spousta věcí, které nedávají smysl, které neumím vysvětlit – a to je krásné. Ta fantastika je nějak součástí mého života a dospívání. A to, že se mi skrze různá znamení povedlo něco takového, pro mě bylo potvrzením, že ten magický realismus prostě je součástí toho života.
Vy jste většinu nástrojů a partů na album nahrála sama. Nabízí se otázka, zda kolem sebe chystáte stavět nějakou kapelu?
Nad tím jsem dlouho uvažovala. Užila jsem si těch projektů za ty roky tolik, že se chci opřít sama o sebe. Prostě mi v určitý moment došlo, že nechci kapelu. Takže já, looper, mikrofon, cello, klavír, harfa a tak. Nedávno jsem si to vyzkoušela ve Snídani s Novou a jde to. Na křtu alba, který se bude konat 12. záři v Akropoli, se ale pravděpodobně objeví nějací hosté, kteří ho podpoří. Minimálně Vladivojna a Jakub König, kteří na album autorsky přispěli. Jakub napsal Pružinu a Vladivojna napsala Chrám.
Na závěr mám ještě jednu otázku. Když pomineme vaši hudební kariéru, tak jste se dala i na modeling a mimo jiné občas fotíte fotky, řekněme, vkusně lechtivého charakteru, nebo jak to říct…
Prostě jsou nahaté, no.
Dobře, jsou nahaté, ale jsou to spíš artovky, nic vulgárního. Mně se líbí třeba ty, které fotila Zara Wildmoons. Ale já se chci zeptat, jestli to focení vnímáte úplně mimo muziku, nebo je to s tou muzikou spojené, že vznikají, aby se vaše hudba jejich prostřednictvím dostala mezi lidi?
Rozumím. Tak vrací nás to zpátky k tomu, že my lidi jsme vizuální bytosti a reagujeme na to, co vidíme. A určitě jsem to někdy i záměrně využila pro to, abych svoji hudbu trochu podpořila. Speciálně při té kampani na Donio. Ale současně je vtipné, že já jsem chtěla začít dělat modeling asi v 16 letech, ale to nešlo, protože jsem prostě byla na svůj věk moc vyvinutá. Až když jsem začala dělat hudbu, jakože pořádně, tak teprve potom si mě všimly modelingové agentury a až potom jsem na to konto začala víc fotit. Takže i když jsem vždycky chtěla dělat modeling, tak nejdřív byla hudba, ta mě k tomu modelingu dostala. A naopak až díky modelingu jsem si víc začala uvědomovat, jak mě vůbec lidi vnímají. Protože jsem do té doby vyrůstala v tom, že nejsem hezká. Že jsem zajímavá, ale ne krásná žena. Takže ve chvíli, kdy to vybouchlo a najednou jsem začala všude možně fotit, mi začlo docházet, že to asi dává smysl. Že pokud potřebuju, aby moje hudba, která není vyloženě mainstreamová, už jenom tím, že je cellová, měla potenciál se dostat co nejvíce mezi lidi, a já mám tady tu možnost, že to mohu využít. Že mohu využít toho, že mám spoustu známých, kteří fotí úplně neuvěřitelně, jako například zmíněná Zara. Je to adekvátní využití? Proč ne? Navíc jsem vždy byla stylizovaná do spousty věcí, takže možnost být viděna skrze ty fotky taková, jaká opravdu jsem, považuji za obrovský benefit.
Seznamte se
Terezie Kovalová je violoncellistka, zpěvačka a modelka, která má na kontě spolupráci s řadou hudebníků nejen alternativní scény, jako jsou Vladivojna La Chia, Boris Carloff, Lenka Dusilová nebo jako byl David Stypka, účast na několika hudebních projektech jako Calm Season (duo s Adamem Vopičkou) nebo Zvíře jménem Podzim. Spolupracuje například se souborem Cirk La Putyka, je spoludržitelkou dvou cen akademie Anděl v kategorii Objev roku, byla tváří výběru 30 pod 30 časopisu Forbes, na jehož titulní straně se objevila v roce 2019, a je také spoludržitelkou Českého lva za hudbu k filmu Arvéd. V současné době píše knihu o svém putování za legendárním mystikem.