„Abyste se znovu narodili a porodili sami sebe, je potřeba předtím zemřít.“
Rocío Márquez
„Nemít možnost zpochybnit, zda to, čemu věříme, může být pravda, nebo ne, považuji za nepřijatelné, a být otrokem dogmat za největší zlo,“ tvrdí držitelka nejvyšších možných ocenění, kterých lze ve flamenku dosáhnout. Pro puritány tím pádem těžká váha k diskusi. Při jejím napojení na rock, elektroniku, pop a soudobou hudbu sice občas skřípali zuby, umění jedné z klíčových postav flamenka 21. století ale nikdy nezpochybnili. S jejím hlasem to navíc snad ani nešlo.
Zprvu k tomu neměli důvod. Nejvyšší prestižní cenu Lámpara Minera dostala blondýnka s modrýma očima z Huelvy za mistrovské zvládnutí těch nejzákladnějších druhů palos už ve dvaadvaceti letech. Na pověst takřka geniálního talentu dřela od devíti: v klubech, televizních pořadech a na konzervatoři, kde si ke zpěvu přibrala klavír. Učila se od těch nejlepších, získala magisterský titul, vyhrávala soutěže a pokořila největší flamenkové koncertní chrámy. Na druhém albu Claridad ji sice v roce 2014 nezvykle doprovázel také saxofonista s baskytaristou, recenzenti ovšem zpěvačku, která se striktně držela pěvecké klasiky, přesto vychválili do nebes za „předání klíčů k nejčistší podstatě flamenka“.
Dveře se před ní všude otevíraly dokořán, její životopis bobtnal úspěchy a vše nasvědčovalo tomu, že ortodoxním flamenkologům roste před očima další vysněná zpěvačka. Také že ano. Rocío Márquez zpětně podepisuje, že jim šla se vším všudy na ruku, dokonce si nechala obarvit vlasy na černo a nasadila si tmavé čočky, zároveň si pamatuje, jaký měla strach, že puritány jakýmkoli „rozšířením obzorů“ zklame a s nimi všechny blízké, včetně rodičů, kteří ji podporovali. Dobrovolně prý vlezla do pasti tuhé ortodoxie, stala se jukeboxem donekonečna opakujícím to samé: klasické písně se starými texty s nulovou perspektivou jakékoli změny. „Tím, že jsem se stavěla na první místo a toužila být dokonalou královnou, jsem přišla o svobodu.“
Hnací silou pro Rocío Márquez přestalo být umění, vše prý podřídila jedinému cíli: zavděčit se akademickému publiku a získat uznání; paradoxně od lidí, kterým, když se svěřila, že má ráda Enriqua Morenteho, ji před ním varovali. To není správná cesta, říkali mladé zpěvačce a vlastně jí tím přivodili těžké ublížení na mysli, kdy se prý cítila bezmocná. Ne v jistém smyslu, úplně. „Dlouho jsem si představovala svou kariéru jako dlouhé schodiště končící slavnostními dveřmi a tvrdě pracovala na tom, abych se k nim jednou dostala a mohla je otevřít. A když k tomu konečně došlo, našla jsem za nimi cihlovou zeď. Tehdy jsem si uvědomila, že láska k tradici se pro mě stala vězením. Zapletla jsem se do věcí, které mi nepřinášely uspokojení, a začala hledat soulad mezi tím, co cítím, a tím, co chci,“ vzpomínala v deníku Diario de Sevilla zpěvačka na okamžik radikálního procitnutí.
Nastoupila na univerzitu, získala doktorát z technik flamenkového zpěvu a dala na radu ideologa Pedra G. Romera a producenta Raüla Refreeho, aby ze sebe všechny dosavadní stresy vypustila a udělala salto vzad, ze kterého se však po dopadu vyklube pořádný skok dopředu. Což ji přivedlo k tomu, že na albu El Niño v roce 2014 vzdala hold Pepe Marchenovi, který se, jak víme, k nelibosti puritánů nikdy neobtěžoval přemýšlet o tom, co je, a co už není flamenco, a hlásal kreativní uměleckou svobodu. Přihlásit se k Pepe Marchenovi řadí Rocío Márquez mezi svá nejdůležitější životní rozhodnutí, a to ještě nemohla tušit, že to nejradikálnější ji teprve čeká.
Dopadlo to podle očekávání: ortodoxnímu křídlu už kvůli jménu Marchena málem popraskaly žilky a zklamané zůstalo i to smířlivější. „To je to poslední, co bychom od tebe, Rocío, čekali,“ vzkázal zpěvačce jeden z kritiků.
Ta si s nově nalezenou odvahou ale nenechala nic líbit: „Moji milí flamenkoví talibánci, zajímají mě jen konstruktivní názory. Nemůžu být stejná jako předtím. Věřím, že je třeba vycházet z klasiky, ale bez omezení. Pouhé reprodukování minulosti nabízí jen něco bez života. A co není živé, je prostě mrtvé.“
Padala přitom jména Enriqua Morenteho a Camaróna, a to nikoli ve smyslu srovnání. Jejich obdivovatelé totiž mezitím dospěli v konzervativce, pro které se dřívější buřiči stali kánonem, a hlásali myšlenku, že inovativnější než ti dva už flamenco být nemůže. A tudíž znovu, jako jejich předchůdci nevidící za obzory, trvali na zastavení času. I z dobového tisku přesto vyčteme chválu na zpěvaččin záměr uchovat si jistou vyváženost. Klasickou část alba, která tolik nejitřila vášně, totiž podpořila přizváním Marchenova dávného kytaristy Pepe Habichuely a dokonalým stylem zpěvu nedala žádnému kritikovi takřka šanci. Nadávali až při skladbách s elektrickou kytarou Raüla Refreeho, klávesami, bicími, dětským sborem a možná nejvíc při napínavém eposu Los esclavos s mrazivě recitujícím Niñem de Elche.
Albem Firmamento vydaném o tři roky později pak dospěla k úlevnému osobnímu poznání: přestalo jí vadit, když o ní mluví jako o zpěvačce, a ne jako o cantaoře. „Dříve to bolelo, dnes už ne, protože nemám pocit, že jedno je lepší než druhé,“ řekla Rocío Márquez. Definitivně se, řečeno flamenkovou terminologií, měnila z ortodoxní umělkyně v heterodoxní. Pod dohledem Refreeho se na ambiciózním albu vzdala kytary a s triem Proyecto Lorca (klavír, saxofon a bicí) do flamenkového repertoáru zanesla lidové písně z Andalusie, jazz a vlastní skladby. Vsadila na poezii názorově blízkých básnířek a pustila se do dialogu s palčivými problémy současnosti. Zpívala o změně klimatu, genderovém násilí, sexismu ve flamenku i migraci. Album uzavírají tři suity natočené v Madridu na koncertu věnovaném Lorkovi, kdy s vámi vyloženě zatřese sociálně vyšponovaná Suite III: Sones de Asturias. Jde o ozvěnu akce z roku 2012, kdy v městečku Pozo de Santa Cruz del Sil sfárala do podzemí za horníky, aby je zpěvem podpořila v jejich několikatýdenním protestu proti zavření dolu.
Rocío Márquez pochopila, že ignorovat tradici nelze, zato přetvářet ji, nově chápat a definovat pro ni představuje nezbytnost. Úctu k umění starých mistrů spojila s obdivem k avantgardě a koexistenci minulosti s přítomností proměnila v osobní nutnost a příležitost stát se nepředvídatelnou. Na albu Miedo si s katalánským zpěvákem a hercem Albertem Pla třeba zpívala děsivou skladbu Entierro o „křiku živých přehlušující mrtvé“, album Diálogos de nuevos y viejos sones natočila s hráčem na violu da gamba Fahmi Alqhaim a na vlastním Visto en el Jueves s kytaristou Juanem Antoniem Suárezem Canitou smazali rozdíly mezi flamenkovým repertoárem a andaluskými tradicemi.
Laikům spousta detailů uniká a mnohým ani neporozumí, natož aby registrovali, jak zpěvačka přeskakuje od bulerías, serranas, seguiriyas nebo soleá k fandangu a vrství je na sebe nebo nechává navzájem prolínat. Vysvětlení se skrývá v názvu alba Visto en el Jueves, tedy Uvidíme se ve čtvrtek. Pro obyvatele Sevilly už po staletí dobře známá fráze odkazuje k návštěvě pravidelného blešího trhu Mercado el Jueves v historickém centru města. Rocío tady pouze nepřehrabovala krabice se starými kazetami, během procházení mezi regály jí prý naskakovaly vzpomínky na staré zpěváky a její mládí formující nahrávky. Album mělo nečekanou dohru: jako první španělský umělec za něho Rocío získala francouzskou cenu Les Victoires de la Musique v kategorii world music.
Za hranicemi Španělska se jednalo o ojedinělou epizodu a význam vlastně nedocenil ani její flamenkový svět. Měl jiné starosti. Rosalíi, samozřejmě. Rocío Márquez se na ni publicisté neustále vyptávali a ona trpělivě odpovídala, jak ji obdivuje: „Velmi elegantním způsobem umlčela mnoho kritiků a ukázala, že je možné dělat věci jinak, než jsme si doposud mysleli.“
Dobře v ní vycítila vizi pro moderní flamenko nediskvalifikující umělce rozkročené mezi ním a popem. A fotografie magazínu Vogue, na které Rosalía hladí na prsou přitisknutou o sedm let starší Rocío pak symbolizovala absenci konkurence mezi nimi. Nezapomeňme také, že za oběma pevně stáli spolutvůrci jejich úspěchů: Raül Refree a Pedro G. Romero.
Bylo jí třicet šest, procházela tvůrčí i osobní krizí a ztratila motivaci pokračovat. Plná pochybností o své budoucnosti dokonce přemýšlela, že zanechá zpěvu. Vyléčila se naprosto nečekaně: posedlá Diamandou Galas řvala doma málem do ztráty hlasu její skladby; a k tomu přidala vokální avantgardu španělské zpěvačky Fátimy Mirandy. Pak potkala andaluského elektro producenta
Bronquia alias Santiaga Gonzalema, do té doby flamenkem nepolíbeného pankáče a hardcoristu. Chlapa, co prý dokáže rozplakat stroje.
Pobídl ji k experimentování, k němuž oba skoro dva roky během covidové izolace přistupovali z vlastní perspektivy. Snažili se propojit se světem toho druhého a zásadní, dokonce až katarzní se pro Rocío Márquez stala zvědavost. „Bylo úžasné znovuobjevit lásku k flamenkovému zpěvu ve chvíli, kdy jsem k němu postupně ztrácela pouto. Pochopila jsem, že záleží pouze na mně, jestli chci flamenco vnímat jako otevřené umění nebo jako svěrací kazajku. Obdivujeme kreativitu minulých generací, a přitom je pro nás těžké přistoupit k možnostem doby. Nevěřte tomu, že by tehdejší flamenkoví zpěváci nepoužili technologie, které máme dnes k dispozici. Použili by úplně všechny,“ řekla Rocío Márquez.
Přišla s až děsivě přirozeným a smysly sytícím propojením flamenka s elektronikou, v němž tleskání rukou nahradily analogové syntezátory. Symbiózou považovanou textařkou Carmen Camacho za cestování starověké moudrosti v kolektivním vědomí, kdy už nezbývá než tančit, jako by se měl rozpadnout svět, šokovala Rocío Márquez snad každého.
Elektronika se do flamenka, zprvu nesměle a ojediněle, dostávala od konce 80. let. Teprve až s Rosalíí však, jak tvrdí flamenkolog José María Velázquez-Gaztelu, elektronika udeřila s „neúprosnou a ničivou silou, jako by noví interpreti objevili kouzelný vzorec a nechali se jím oslnit“. Rozešli se prý s ustálenou logikou a zavedenými kritérii a vrhli do jiné energické dimenze, „aby nezmeškali velkou událost a nepropásli příležitost nastoupit do vlaku, který může vést k nejistému cíli, ale který si nemohou dovolit nechat ujet“.
Přes znatelnou skepsi Velázquez-Gaztelu nový fenomén nezpochybnil a článek pro magazín El Español nazval Elektronika se dotýká flamenkového nebe. Žádné blahořečení, pouze narážka na album Tercer cielo (Třetí nebe), společné dílo Rocío Márquez a Bronquia z roku 2022, považované za nejvíce průlomovou nahrávku flamenkové cantaory od Morenteho Omegy. S důrazem na flamenkovou cantaoru, kterou Rocío Márquez oproti Rosalíi opravdu byla.
Album nemělo rozměry kontroverze nebo provokace; ani v něm netestovala mantinely nastavené puritánskými pravidly: jen pro flamenco suverénně našla uplatnění v nově objeveném zvukovém prostředí, do kterého naplno a nevídaně zapojila i své tělo.
Dřívější kánon naplňující představy tradicionalistů o jediném správném flamenku totiž pravil: sedět, zpívat a hrát. Pouze tleskající doprovodní zpěváci mohli stát a expresivní pohybovou složku koncertu naplňovali tanečníci. Rocío Márquez až na hudební doprovod vztáhla vše na sebe: sloučila v sobě zpěvačku, tanečnici, herečku, vymítačku smutku a průvodkyni ze světla do tmy.
Rocío zpěvem, řevem, šepotem a sténáním sice trhá nebe a peklo na kusy a Bronquio vrství pomalé beaty, zběsilé techno, halucinační psychedelii, ambientní šumy a zvukově rozmáchlé melodické katedrály, pořád, opravdu pořád ovšem posloucháme flamenco. Nikoli druh experimentu nebo elektropopu, z něhož by vyzařovalo jako atraktivní složka, nýbrž i laikům srozumitelné a smysly pohlcující konceptuální dílo vycházející z napínavého dialogu dvou vzájemně si neodporujících Andalusanů, rotujících okolo poezie věhlasných a lidových poetů; a samozřejmě Lorkových básní.
Rocío ke každé nové umělecké etapě dává mnoho rozhovorů: jakoby s potřebou své rozhodnutí hájit. Tentokrát se hlavně čekalo na to, co ji k tak radikálnímu přehodnocení žánru vedlo. Název Tercer cielo za ni ale vysvětlil Bronquio: „Za první nebe považujeme chvíli, kdy se začneme věnovat tomu, co nás baví. Druhé nastává, když umělec popře pravidla, aby se dostal na jiná, pro něho neznámá místa. A do třetího nebe se dostanete, když vám je všechno jedno, protože milujete, co děláte.“
Představte si prázdnou scénu, uprostřed Bronquio za pultem a pod ním se plazící Rocía. Pak se vymrští, tančí jako derviš nebo naprogramovaný robot, aby se vzápětí v živé interakci se syntezátory proměnila ve vášnivou ženu bezhlavě posedlou drsnými zvuky a hypnotickými rytmy. Až tak, že vyskočí Bronquiovi na pult, postaví se a sepne ruce k modlitbě. Pak pokleká a do elektrobeatů zpívá jako v nějaké agónii. Lidé na koncertech seděli jako zařezaní a sledovali elektro flamenkový obřad efektně nasvícený Benitem Jiménezem dalece přesahující rámec běžného vystoupení. Bez možnosti zatleskat: k tomu od dvojice nedostali v setrvalé bouři jedinou šanci.
Z kontrastu počítačové přesnosti a nedokonalosti lidského projevu prý Rocío přes auto-tune a filtry vytěžila vokální formy a hlasová zabarvení, jaké ve flamenku ještě nikdy nezazněly, a po doznění ohromující skladby Prefiero la muerte s nasamplovaným hlasem legendárního Manola Caracola si nepřejete nic jiného, než aby Třetí nebe opravdu existovalo.
Rocío Márquez neriskovala ani neprovokovala, jak má ve zvyku Niño de Elche, zato dospěla k přesvědčení, že dosáhnout umělecké svobody závisí pouze na limitech v její hlavě. „Abyste se znovu narodili a porodili sami sebe, je potřeba předtím zemřít, a divím se, že mně to trvalo tak dlouho,“ poznamenala zpěvačka k přelomové nahrávce předznamenávající novou éru flamenka.
Album se setkalo s „nepřekonatelným“ ohlasem v médiích a jednohlasé udělení ceny Ruido Award (španělský ekvivalent Mercury Prize) ho proměnilo ve fenomén a Rocíu přivedlo k rozhodnutí tiše opustit tradiční flamenkovou scénu, upřednostnit kluby a festivaly akceptující radikalismus Tercer cielo a přehodnotit umělecké směřování rázným prohlášením: „Něčeho nového docílíte jen na základě toho, co už existuje, nicméně nesmíte zapomenout, že pohled do minulosti není zárukou změny přítomnosti.“
S klasickým a experimentálním kytaristou Pedrem Rojasem Ogáyarem, který neměl, jak už je u zpěvačky zvykem, s flamenkem žádné předešlé zkušenosti, ji, nadneseně řečeno, seznámila o dva roky později smrt. Jemu zemřel otec a Rocío zdrtil odchod sestřenice Nurie. Během společně strávených měsíců u ní doma v Huelvě a několika vystoupeních dospěli ke konceptu anonymního autorství: improvizované hudbě ve formě requiem za zesnulé, v níž prý stačí být pouze k dispozici a vše zamýšlené se vynoří způsoby, se kterými nepočítáte.
Psal se rok 2025 a pro čtyřicetiletou Rocío Márquez nadále zůstávalo stěžejní zkoumání možností lidského hlasu. S novými vokálními rejstříky ale opět překročila osobní hranice a poněkolikáté tvrdila, že o nic podobného se dosud nepokusila. Pro svou transcendenci měla vysvětlení: svobodu jí poskytly vědomosti, tedy studia pěveckých technik a vlivy odjinud: především neustávající zájem o práce Diamandy Galás, Björk a Fátimya Mirandy. Z našeho pohledu, vždycky když šeptá, sípe nebo dětsky žvatlá ke trojici bez zaváhání přidáme ještě Ivu Bittovou.
Striktně vzato, pro běžného posluchače proto Himno vertical není tak úplně flamenkové album. Může se chytnout rockových, folkových, a dokonce i popových pasáží nebo úderných riffů elektrické kytary, i tak nepochybuje, že poslouchá flamenkovou zpěvačku. Divnou, magnetizující, odevzdanou emocím a nadřazenou nevysvětlitelnému duchovnu.
Zamýšlené requiem vnímající život a smrt „jako jeden tanec“ nabralo jiný směr, když si Rocío uvědomila, že nedokáže improvizovat hudbu a texty zároveň, a jak je pro ni poezie zásadní, už dobře víme. Zrovna četla sbírku Vertical poetry od argentinského básníka Roberta Juarroze a vedle toho, že přišla k názvu alba Himno vertical, s věrnou spisovatelkou Carmen Camacho přišly na způsob, jak sladit nezvyklé verše s flamenkovými palos a úryvky z poezie Williama Shakespeara nebo Friedricha Schillera.
Na koncertech album Himno vertical s kytaristou Pedrem Rojasem Ogáyarem proměnili v omračující rituál a zanesli do něj elektroniku, divadelní sekvence a hru se světly. Rocío Márquez měnila prostý kostým ve futuristický, na zemi se zakuklovala jako housenka do obřího kusu látky, který na sebe z portálu strhla, a byla neustále v pohybu: škubala tělem, skákala, běhala. A přitom křičela, nelidsky řvala a do toho zpívala jako flamenková cantaora z budoucnosti. Ohromující estetika představení jde za scénografem a tanečníkem Robertem Martínezem a především za Benitem Jiménezem, tvořícím s bratrem Pedrem dvojici Los Voluble, zaměřenou na provokativní zvukový aktivismus a audiovizuální experimenty vstřebávající flamenco. „Nikdy jsem na pódiu nepoužívala své tělo, a teď mám pocit, že umělecky rostu víc, než když jsem se soustředila pouze na zpěv. Spolupracovníci mě uvedli do části sebe sama, o které jsem nevěděla, že existuje, a přivodili mi pocit závratě,“ řekla Rocío Márquez ke své nové životní fázi.
„Ze strachu, že o něco přicházíme, se nemůžeme otočit zády k době, ve které žijeme, protože jsme součástí koloběhu života, do něhož patří stejně tak ztráty jako zisky. Musíme být schopni opustit fungující jistoty. Nevím, do jaké míry bych použila hlasové techniky a priori nespojené s flamenkem, pokud bych zůstala takovou, jakou jsem byla předtím. Nechci se podobat sama sobě,“ nastínila svou budoucnost Rocío Márquez v rozhovoru pro El País.
Zatímco dříve se o ní psalo jako o předurčené vstoupit do historie flamenka, dnes nepochybujeme o tom, že je v ní pevně usazená jako jeden z největších hlasových fenoménů žánru všech dob. A kdo ví, jestli ne i těch, které nastanou po nás.
A to ještě neskončila.